V oblasti insolvencí za sebou máme poměrně dynamické období. „Skoro bych řekl začátek vlastní emancipace. V justici, i ve společnosti. Postupně se mění to, jak nás laická veřejnost vnímá. Co si budeme povídat – ten obor v posledních letech nebývale prosperoval,“ říká soudce Krajského soudu v Českých Budějovicích Zdeněk Strnad v rozhovoru, který poskytl Zpravodaji Unie spolků insolvenčních správců a který vyjde koncem tohoto týdne. Část z něj si můžete už nyní přečíst na České justici.
Čím to, že obor insolvencí v poslední době tak prosperoval?
Možná se mnou leckdo nebude souhlasit, ale důležitý impuls tomu nepochybně dal ministr Pelikán. Troufám si tvrdit, že bez něho by ta akcelerace nebyla zdaleka taková. Ale sám by to nedokázal. Uplynulé desetiletí, které lze bez nadsázky označit za „zlatý věk insolvencí“, vygenerovalo pro tuhle oblast neskutečnou paletu fascinujících osobností, individualit, snílků ale i všelijakých podivínů z nejrůznějších sfér naší společnosti, kteří mezi sebou jako zázrakem našli i společnou řeč. Prostě zafungovala insolvenční chemie. Bylo to výjimečné kouzlo okamžiku. Osobně jsem strašně rád, že jsem u toho taky mohl být, když se ta jiskřička křesala. A v Budějovicích se k tomu navíc podařilo postavit skvělou partu, ideálně namixovaný tým otevřený jakékoliv diskusi, profesionální a dělný. Troufám si tvrdit, že ta samozřejmá kolegialita tu mnohde přerostla v opravdová přátelství. Moc si toho vážím. A přál bych si, aby to tak bylo i do budoucna.
Insolvenční správci v až takových superlativech ale nehovoří. Teď nás po dvou letech čeká další novela insolvenčního zákona. Jak se Vám líbí?
Mám pocit, že tady právě ta pohádka, o které jsem mluvil, končí. Netajím se tím, že z připravované novely nejsem v poslední době nadšený. A vlastně ani z průběhu její přípravy. Po všech těch předchozích novelách, které vždycky měly nějaký příznačný motiv a vůdčí myšlenku, kdy v nich byla touha něco zlepšit, zefektivnit nebo zjednodušit, je smutné, že tady nic takového necítíte. Už jen ta jejich pojmenování mluví sama za sebe: „akreditační novela“, „oddlužovací novela“ – a najednou jen: „transpoziční novela“. Cítíte tu vyprázdněnost? A pak vlastně zjistíte, že to o tom ani pořádně není. Že je to vlastně mystifikace. Kouřová clona. Opona, za kterou nenajdete to, co název slibuje.
Mohlo by vás zajímat
Jak to? Ta novela se přeci píše proto, že musíme do našeho práva promítnout evropskou legislativu.
Jednak je ta transpozice jen dílčí, jednak se tu řeší věci, které po nás nikdo nechce. Věci, které by vyžadovaly hlubší analýzu a hlavně zásadní diskusi. Na tu ale jaksi nezbývá čas. Veškeré síly je teď zřejmě potřeba věnovat defenzivě před „nálety“ nejrůznějších iniciativ, které by za jiných okolností možná vyloudily na tváři nejednoho čtenáře úsměv (to třeba když se některé podmínky na straně dlužníka pro opakované oddlužení navrhují bezmála v řádu čtvrtstoletí), míněny vážně vás však spíš vyděsí. Copak někdo ví, co bude za rok, dva pět? Natožpak za 25 let? Kolikrát se ten zákon mezitím ještě změní? Celá příprava novely je navíc orámována zoufalým nářkem insolvenčních správců, že se potom neuživí. A možná je oprávněný. Na důkladnou analýzu ale bohužel není čas. A další část správců, odborné veřejnosti i politického spektra volá třeba po zrušení provozoven. Fajn. Pojďme se o tom bavit. To je samozřejmě legitimní poznámka. Jsou to vlastně všechno těžká a zásadní témata. Je potřeba o nich vést debaty. Ale nad relevantními argumenty a důvěryhodnými podklady. A hlavně včas. Bohužel se ale vše řeší jaksi ve spěchu, na poslední chvíli a především v emocích. Dosavadní rovnováha v tom našem insolvenčním světe se prostě vychýlila. A podle mého názoru naprosto zbytečně! Už prostě netáhneme za jeden provaz. Je mi to líto. Pokud by to tak opravdu dopadlo, byla by to velká škoda. A nenapravitelná. Když nad tím přemýšlím, bojím se, aby to nebyl něčí záměr. Divide et impera.
Je tedy již jisté, že bude oddlužení na tři roky pro všechny?
Vypadá to tak. Je to ryze politické rozhodnutí. To nemusím chápat, ale respektuji ho. Jen podotýkám, že odborná sféra by to nejspíš nenavrhovala. Proč taky? Přes evidentní vychýlení oddlužení směrem k dlužníkům, o čemž dneska snad už nikdo nepolemizuje, se jedná o jeden z ekonomicky nejúspěšnějších insolvenčních nástrojů, který nemá obdoby. Vždyť dosud generoval věřitelům průměrně víc než 60% výnosnost. Po oddlužovací novele by to sice asi kleslo, ale nemuselo by to být zas až tak moc. Jedna moje studentka na to píše diplomovou práci, a ač jsme teprve na začátku, už nyní se zdá, že ten pokles vyvolaný „oddlužovací novelou“ by vůbec nemusel být tak drastický. A to přes to, že ta oddlužovací novela umožnila naprosto nehorázné excesy, jako jsou třeba dlužníci, dnes spokojení mladodůchodci, dokonce s čerstvě narozenou další generací vlastních potomků, kterou šťastně povili s další generací svých manželek, s desítkami miliónů korun dluhů z (opravdu nepovedeného?) podnikání, kteří ze svého mrzkého důchodu zaplatí (po odpočtu na ty nové děti a manželky) třeba i celých 5 promile svých dluhů. Přiznejte se, kdo jste z té oddlužovací novely na poslední chvíli vyškrtli ten maximální strop dluhů hodných oddlužení.
A teď bude tedy co?
No teď se třeba uvažuje, že by pro přiznání osvobození fakticky stačila jediná věc: a to, že dlužníku nebude po dobu 3 let jeho oddlužení zrušeno (což bude mimochodem taky téměř nemožné). Tečka. Víc nemá cenu to rozebírat. Všechna další nově vkládaná, upravovaná či modifikovaná ustanovení jsou tam jen na oko. Jen aby to vypadalo, že se dlužníkům nijak moc neulevuje. Že je na ně zákon pořád stejně přísný. Podstatné je ale to, že v zákoně už nejspíš nebude žádná (ani orientační) hranice minimálního uspokojení věřitelů, jako je dnes aspoň ona domněnka 30% míry uspokojení při splnění oddlužení. Ta se ale mimochodem ještě v praxi nemohla ani aktivovat, odzkoušet, protože nikdo nepočkal na uplynutí alespoň první „pětiletky“ po oddlužovací novele, abychom vyhodnotili, nakolik je tato 30% hranice skutečnou „hrozbou“ pro poctivé dlužníky, a nakolik jen uměle vyvolaným strašákem, jehož silueta bude využita (zneužita?) k redefinici samé podstaty oddlužení, kdysi tak úspěšného institutu. „A komu tím prospějete?“ chtělo by se zvolat.
Mám to chápat tak, že dosavadní požadavky a pokyny stran dozoru správců nad aktivitou a přístupem dlužníků již pozbývají na aktuálnosti a po novele tedy oddlužíme kdekoho, jakkoli, kdykoli a zcela automaticky?
No tak tedy já bych to takhle říct nemohl. Ale mám obavu, že všechny ty dosud uvažované proklamace a vsuvky, které se tam v bolestech implementují, nebudou mít na dlužníky, resp. na ten proces pozitivní vliv. Nechci ale malovat čerta na zeď předčasně. Třeba se nad tím ještě někdo vážně zamyslí a budeme všichni z výsledku mile překvapeni.
Zamýšlí se nad tím přeci už dost dlouho dost chytrých hlav.
Mám pocit, že když se postupně rozkřiklo, kam to celé směřuje, tak si všichni řekli, že pro sebe zkusí z té novely „urvat“, co půjde. Někdo vyšší odměny, někdo splněný úkol, někdo méně povinností, někdo politické body… Rojí se desítky nejrůznějších návrhů a nápadů a to jsme teprve v poločase legislativního procesu. Nezapomínejme ale, že oddlužení je hra s nulovým součtem. Tam, kde se jednomu přidá, jinému se ubere. A když se ve finále přilepší všem zúčastněným, což se může lehce v tomto volebním roce stát, zaplatíme to nakonec my všichni, celá společnost. To je strašně nebezpečné. A zdaleka nejde jen o peníze. Ta novela fakticky nemá koncepci, nepůsobí uceleně. Je jak švédský stůl. Jednotlivé zájmy se atomizovaly a uvnitř těch atomů, v těch skupinách, mezi správci, občanským sdruženími, politiky to vře jak před výbuchem. Moc prosím, nedovolme, aby nastala reakce. Popřela by těch předchozích více než 10 úspěšných let. Ještě stále máme čas.
(red)
