Ústavní soud, který při rozhodování nezohlední judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), se dopouští závažného prohřešku. Ústavní soud, který ignoruje vlastní judikaturu, si říká o stížnost k soudu ve Štrasburku, vyplývá z rozhovoru se soudcem Alešem Pejchalem pro Českou justici. „Porušení ústavního pořádku Ústavním soudem směřuje proti základům právního státu,“ říká soudce Pejchal.
Jste soudcem, jehož disentní stanoviska cituje mezinárodní tisk. Můžete říci, jak dlouho trvá vypracovat takové stanoviska? V ČR se teď diskutuje lhůta, kterou mají na disent ústavní soudci. Jaká je praxe u Evropského soudu pro lidská práva?
Pokud jde o disentní stanoviska soudců ESLP, existují pevná a neměnná pravidla z hlediska času. Za více jak osm let mého působení na ESLP jsem nikdy nezažil nějaký problém z tohoto důvodu. Při rozhodnutí senátu má každý disentující soudce k dispozici lhůtu dvou týdnů, pokud jde o velký senát pak jde o týdny tři. Lhůta vždy počíná běžet teprve od chvíle, kdy všichni soudci v senátu či velkém senátu mají k dispozici konečnou verzi rozsudku, tedy i po všech jazykových úpravách. V zásadě je tedy k dispozici delší čas, neboť mohu začít disent psát po odhlasování textu rozsudku, aniž jsou veškeré jazykové úpravy (dohodnuté před hlasováním) písemně provedeny a pak jen svůj disent případně korigovat po obdržení konečné verze rozsudku. Obecně lze proto říci, že takto má disentující soudce k dispozici zpravidla až čtyři týdny v případě senátního rozsudku a až šest týdnů v případě rozsudku velkého senátu. Mohu uzavřít, že ani já, ani nikdo z mých kolegů si nemůže stěžovat, a také se nepamatuji, že by nějaké stížnosti existovaly, na nedostatek času k napsání disentu. Disent se veřejně vyhlašuje vždy společně s rozsudkem.
Jak je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vázán český stát? Je závazná pro všechny soudy v České republice? Včetně například Ústavního soudu? A co to znamená?
Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod je součástí ústavního pořádku České republiky. To znamená, že veškeré soudy v České republice včetně Ústavního soudu musí Úmluvu vykládat v souladu s výkladem, který již provedl ESLP. Bohužel ne vždy tomu tak je. Shodou okolností se před několika lety senát I. sekce ESLP velice podrobně touto otázkou zabýval. Šlo o rozsudek ve věci Novotný proti České republice (stížnost č. 16314/13) ze dne 7. června 2018. Pro vysvětlení, myslím, postačí několik citací z odůvodnění tohoto rozsudku, aniž bych se zabýval meritem věci. Důležitý je především § 48 tohoto rozsudku, resp. jeho první dvě věty:
„Soud dále poznamenává, že Ústavní soud České republiky již rozhodl, že vnitrostátní soudy by měly vykládat vnitrostátní právo způsobem, který je v souladu s Úmluvou tak, jak ji vykládá Soud (viz výše § 24–26). Stěžovateli však tato vnitrostátní judikatura nebyla ku prospěchu, jelikož se zdá, že Ústavní soud České republiky nevzal v úvahu ani svoji vlastní judikaturu (viz § 24–29 výše), ani rozsudek Soudu ve věci Paulík, který se sice týkal jiného členského státu, řešil však obdobný případ a použití v podstatě stejných pravidel (viz Paulík, cit. výše, § 23–38).“
K tomu podotýkám, že rozsudek ve věci Paulík byl proti Slovensku a odkazy na §§ 24-26 v rozsudku ve věci Novotný jsou odkazy na citaci několika odůvodnění nálezů našeho Ústavního soudu:
„24. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. června2002, uveřejněném ve Sbírce zákonů pod číslem 403/2002, mimo jiné uvedl: „… rozsah pojmu ústavního pořádku nelze vyložit toliko s ohledem na ustanovení čl. 112 odst. 1 Ústavy, nýbrž i vzhledem k ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy a do jeho rámce zahrnouti ratifikované a vyhlášené mezinárodních smlouvy o lidských právech a základních svobodách.“
Tady poznamenávám, že citovaný nález pléna Ústavního soudu je nálezem zásadním, ve kterém bylo poprvé obecně vysloveno, že Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod je součástí ústavního pořádku. A pokračuji v citaci z rozsudku Novotný:
„25. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 310/05 ze dne 15. listopadu 2006 konstatoval, že mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách mají mezi ostatními mezinárodními smlouvami zvláštní postavení a tvoří součást českého ústavního pořádku. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod bezesporu patří do kategorie těchto smluv. Soud dále poznamenal, že bezprostřední aplikovatelnost mezinárodních smluv zahrnuje též povinnost českých soudů a jiných orgánů veřejné moci přihlížet k interpretaci těchto smluv příslušnými mezinárodními tribunály. To se pochopitelně vztahuje též na interpretaci Evropské úmluvy Evropským soudem pro lidská práva, přičemž relevance jeho rozhodnutí dosahuje v českém právu ústavněprávní kvality. Soudy jsou proto povinny přihlížet k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva i ve věcech, které se týkají jiného členského státu Úmluvy, pokud tyto věci mají podle své povahy význam též pro interpretaci Úmluvy v českém kontextu.“
Znamená to, že soudy včetně českého soudu ústavního musí ve svém rozhodování zohledňovat rozsudky ESLP, které se týkají stížností proti Německu, Francii, Španělsku, Slovensku, ale také proti Rusku, Albánii nebo Turecku?
Tak tady to už máme, konkrétně i s tím, že Ústavní soud správně uznává, že veškeré české soudy jsou povinny přihlížet k judikatuře ESLP i ve věcech, jež se týkají jiného členského státu Rady Evropy. A konečně poslední citace:
„26. Ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 862/10 ze dne 19. května 2010 se Ústavní soud kriticky vyjádřil ke skutečnosti, že obecné soudy neznají či dokonce ignorují judikaturu Soudu. Ústavní soud shledal napadená rozhodnutí nezákonná, přičemž nezákonnost rozhodnutí shledává Ústavní soud v nesprávné interpretaci zákona o odpovědnosti státu, která nebyla v souladu s Evropskou úmluvou tak, jak ji vykládá Soud.“
V tomto nálezu jde český Ústavní soud nejdále a opět správně. Tedy že nelze české zákony obecnými soudy vykládat jinak, než v souladu s Úmluvou tak jak ji vykládá ESLP. Pokud tak obecné soudy nečiní, jsou jejich rozhodnutí vždy nezákonná.
Bohužel ve věci Novotný učinil sám Ústavní soud prakticky totéž, co sám vytýkal obecným soudům. A proto nezbylo sedmi soudcům senátu I. sekce ESLP než jednomyslně dojít k závěru, že Česká republiku Úmluvu porušila.
Takže pokud Ústavní soud nepřihlédne k Úmluvě a jejímu výkladu jako k součásti ústavního pořádku, poruší Úmluvu i vlastní Ústavu? Lze tomu nějak bránit?
Porušení ústavního pořádku samotným Ústavním soudem, což se stalo v tomto případě, je skutečně závažným prohřeškem. Směřuje totiž proti samotným základům právního státu. Jak dosáhnout předvídatelnosti rozhodnutí obecných soudů, když sám Ústavní soud rozhodne nepředvídatelně a sám bohužel ignoruje nejen judikaturu ESLP, ale i svoji vlastní judikaturu ve vztahu k ESLP a Úmluvě? Jsem rád, že na vaši v podstatě obecnou otázku jsem mohl odpovědět názorným příkladem ze soudní praxe ESLP.
Irena Válová
