Porušení Listiny, Úmluvy, presumpce neviny a zásady in dubio pro reo se podle Ústavního soudu dopustil Nejvyšší soud, když nesprávně hodnotil dovolání cizince odsouzeného za loupežné přepadení. Svědkovi, kterým byl sám přepadený ve stavu otravy alkoholem, ukázali před rekognicí fotografii. Agnoskace jako jediný důkaz nemá dostatečnou sílu a soud musí rozpory překonat a odůvodnit. Soudy nemají při hodnocení absolutní volnost, uvedl Soud.

Vyplývá to z aktuálního rozhodnutí o stížnosti odsouzeného v řízení, jehož vedlejším účastníkem bylo i Nejvyšší státní zastupitelství.  Nález III. ÚS 928/20 ze dne 5. ledna 2021 včetně právních vět je v databázi Ústavního soudu. Ústavní stížnosti Soud dne 5. ledna 2021 vyhověl. Podle odůvodnění stížnosti odvedl Ústavní soud práci za soudy obecné.

Stížnost proti Nejvyšším soudem odmítnutému dovolání podal odsouzený N.P., který v současnosti ve věznici odpykává trest odnětí svobody na tři roky. Rovněž byl odsouzen k vyhoštění z ČR na pět let.

Ukázali mu fotku a udělali rekognici

Odsouzený stěžovatel N.P. měl v roce 2018 spáchat loupež za použití násilí. „Okresní soud a krajský soud svá rozhodnutí o stěžovatelově vině za tento skutek založily na výpovědi poškozeného, rekognici in natura, provedené dne 3. 6. 2018, kamerovém záznamu, zachycujícím děj poblíž místa činu a na znaleckém zkoumání znalců, kteří se vyjádřili k věrohodnosti výpovědi a osobnosti poškozeného K. a k jeho zraněním,“ shrnuje fakta Ústavní soud.

Ze spisu a z dokumentů krajského soudu vyplývá, že „mezi natipováním osoby podle fotografií a rekognicí uplynula pouze jedna hodina“. Také Nejvyšší soud v rámci dovolání proto shledal porušení trestního řádu. „Samotnou rekognici in natura posoudil jako nepřípustný důkaz, s ohledem na skutečnost, že poškozenému K. byla těsně před rekognicí předložena stěžovatelova fotografie, v rámci tipování pachatele,“ stojí k rozhodnutí Nejvyššího soudu v odůvodnění nynějšího nálezu Ústavního soudu.

Přes rozpory bez pochybnosti

Za této situace se Nejvyšší soud musel v rámci dovolání vypořádat s otázkou, zda důkazy bez použití předmětné rekognice odůvodňují závěr, že žalované skutky se staly a že obviněný je pachatelem. Nejvyšší soud konstatoval, že o skutkovém stavu nejsou pochybnosti. Oba poškození údajného pachatele před soudem při hlavním líčení poznali (agnoskace – pozn. red.) a k nejistotě a rozporům ve výpovědi, kdy v přípravném řízení poškozený poznal pachatele na 70%, nechal soud vypracovat posudek, shrnuje Ústavní soud závěry Nejvyššího soudu a doplňuje shrnutí rozborem průběhu rekognice podle jediné fotografie.

Jediný důkaz vznikl ve vysokém stádiu opilosti

Poté do věci Ústavní soud vnáší další hledisko: „Ústavní soud však zároveň shledal, že obecnými soudy nebyla posuzována schopnost poškozeného V. Š. vnímat okolnosti, o nichž vypovídal, a jeho schopnost zapamatovat si je, a to především v důsledku jeho ovlivnění alkoholem.“

[mn_protected]

Mohlo by vás zajímat

Jak dále vyplývá z odůvodnění nálezu Ústavního soudu, znalec přizvaný okresním soudem sám zdůraznil, že není znalcem v oboru alkoholémie. Podle jeho názoru nejsou podstatná absolutní čísla, ale zda člověk pije pravidelně a jak jeho tělo toleruje alkohol. „Z protokolu o rekognici (č. l. 480) přitom plyne, že si poškozený Š. byl při rekognici jist jen na 70 %, v protokolu uvádí, že bylo špatné osvětlení, pachatel měl 30 – 50 let (věk stěžovatele byl o více než deset let mimo udané věkové rozmezí), uvádí, že byl pod vlivem alkoholu. Policejní hlídka poškozenému Š. naměřila těsně poté, co byl oloupen, 3,21 promile alkoholu, což představuje již vážnou otravu alkoholem,“ uvádí k tomu doslova nyní Ústavní soud v odůvodnění nálezu.

„Nelze však souhlasit se závěrem Nejvyššího soudu o tom, že ve výpovědi poškozeného nebyly žádné rozpory – sám poškozený uvádí v protokolu o rekognici (č. l. 480), že si je jist jen částečně, uvádí zcela odlišný věk pachatele. Zároveň měl soud přihlédnout k vysoké hodnotě naměřeného alkoholu. Tyto rozpory jsou významné z toho důvodu, že jde o jediný důkaz – Ústavní soud již v minulosti zdůraznil, že obecné soudy nemohou rezignovat na posouzení věrohodnosti výpovědi svědka, má-li taková výpověď stěžejní význam pro prokázání viny,“ uvádí v nálezu Ústavní soud.

K faktu, že poškozený při hlavním líčení označil pachatele s jistotou na 100% pak Ústavní soud dodává: „Dle Ústavního soudu přitom jde rovněž o osamocený důkaz o stěžovatelově vině – na místě činu se nenašly podle policejního orgánu žádné stopy, kamerový záznam z místa je podle policejního orgánu vzhledem ke špatné kvalitě jako důkaz nepoužitelný (str. 22 trestního spisu), o stěžovatelově vině nesvědčí žádný další důkaz.“

Nález si můžete stáhnout zde.

Opakujme: V pochybnostech se rozhoduje ve prospěch obviněného

V rámci obecných východisek pak Ústavní soud uvedl: „Ústavní soud se v minulosti opakovaně vyjádřil, že princip presumpce neviny a z něj vyvěrající zásady a subprincipy (včetně zásady in dubio pro reo) vyžadují, aby to byl stát, kdo v trestním řízení nese důkazní břemeno a kdo je povinen prokázat obviněnému vinu. S výše uvedeným je nerozlučně spojena myšlenka, že existují-li jakékoliv důvodné pochybnosti právní nebo skutkové povahy, je nezbytné rozhodnout ve prospěch obviněného.“

„Podstatou principu in dubio pro reo je, že přetrvávají-li po provedeném dokazování důvodné pochybnosti o existenci relevantních skutkových okolností (např. o skutku, osobě pachatele nebo zavinění), jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, orgány činné v trestním řízení jsou povinny rozhodnout ve prospěch obviněného,“ zopakoval Ústavní soud známou zásadu s odkazem na řadu svých nálezů.

Poté Ústavní soud dodal: „Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) to shrnuje slovy, že princip presumpce neviny a z něho plynoucí zásada in dubio pro reo vyžadují, aby soudci ,nevycházeli z předem pojatého přesvědčení, že obžalovaný spáchal čin, který je mu kladen za vinu, aby důkazní břemeno spočívalo na obžalobě a aby případné pochybnosti byly využity ve prospěch obžalovaného´.“

Nejvyšší soud nepřekonal rozpory v jediném důkazu

Ústavní soud ovšem nesupluje obecné soudy: „Na jedné straně je proto nutno zdůraznit, že posouzení viny a vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska ´běžné´ zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval,“ připomněl Ústavní soud.

„Na druhé straně je však nezbytné připomenout, že obecné soudy nemají při hodnocení důkazů a vyvozování skutkových zjištění absolutní, ničím neomezenou volnost. Její limity jsou vymezeny zejména základními právy dotčených osob (např. právem na spravedlivý proces nebo právem být omezen na svobodě pouze z důvodů a způsobem, který stanoví zákon) a principy vyplývajícími z ústavního pořádku (např. zákazem svévole),“ dodal k tomu Ústavní soud.

Jak dále vyplývá z nálezu, Ústavní soud konstatuje, že v předmětném případu založil Nejvyšší soud svůj závěr, že pachatelem loupežného přepadení je skutečně N.P., na „osamoceném důkazu“ a pouze na agnoskaci, tedy na faktu, že poškozený pachatele označil u soudu.  Rozpory v tomto důkazu jsou však významné, výpovědi svědka rozporné a ty první podané ve stádiu silné opilosti, hodnotí Ústavní soud. Pokud by měla být vina pachatele řádně prokázána, musel by soud tyto rozpory překonat a odůvodnit.

To podle Ústavního soudu Nejvyšší soud neučinil: „Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí nepřekonal uvedené rozpory ve výpovědi poškozeného a dostatečně neodůvodnil své závěry o jeho schopnosti vnímat okolnosti, o nichž má vypovídat, tedy napadení poškozeného stěžovatelem. Vzhledem k tomu, že výpověď poškozeného představuje jediný důkaz o vině obžalovaného, došlo k nedostatečnému objasnění skutkového stavu ohledně skutku, který byl stěžovateli kladen za vinu. Tímto postupem porušil Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí princip presumpce neviny zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 2 Úmluvy a z něj vyplývající princip rozhodování in dubio pro reo,“ uzavírá svůj nález Ústavní soud.

Právní věty:

Neodůvodní-li Nejvyšší soud své úvahy k rozporům ve výpovědi svědka, která představuje jediný důkaz o vině obžalovaného, čímž nedostatečně objasní skutkový stav ohledně skutku, který je obžalovanému kladen za vinu, poruší princip presumpce neviny zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a z něj vyplývající princip rozhodování in dubio pro reo.

Agnoskace, jako důkazní prostředek, nemá „kvalitu důkazního prostředku rekognicí“, a proto je třeba jí přiznat tomu odpovídající důkazní sílu. Za situace, kdy jsou rozhodnutí soudů založena na jediném důkazu, je nezbytné, aby obecné soudy posoudily všechny důkazy v jejich celku a doplnily dokazování tak, aby byly naplněny požadavky vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 5 trestního řádu.

[/mn_protected]

Irena Válová