Posudek obžaloby v případu nákupu letounů CASA je nepřesvědčivý, postrádající erudici a při jeho zadání navíc pochybil i státní zástupce. „Postup znaleckého ústavu, který v podstatě třikrát vypočetl jiný výsledek, a přitom konstantně tvrdí, že měl vždy dostatek vstupních informací, byť před prvním doplňkem posudku očividně neměl, budí u soudu vážné pochybnosti,“ konstatuje se v rozhodnutí senátu Obvodního soudu pro Prahu 6, který v říjnu minulého roku zprostil obžaloby exministryni Vlastu Parkanovou a úředníka Jiřího Staňka.
Senát v čele se soudkyní Markétou Binderovou v rozsudku, který má Česká justice k dispozici, zkritizoval nejen práci znaleckého ústavu American Appraisal (posléze Grant Thornton Valuations), ale také státního zástupce Vrchního státního zastupitelství (VSZ) v Praze Jana Kořána.
Ten podal v roce 2015 (vyšetřování probíhalo od roku 2012) obžalobu na Vlastu Parkanovou a bývalého zaměstnance ministerstva obrany Jiřího Staňka pro trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku (podle § 255 odst. 1, 3 trestního zákona ve znění účinném do 1. 1. 2010) a zneužívání pravomoci veřejného činitele (podle § 158 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona). Zákonným znakem těchto trestných činů je způsobení škody, která měla podle Kořána vzniknout státu nákupem „předražených“ letounů CASA.
K jejímu prokázání si přizval Kořán již zmíněný znalecký ústav, naopak obhajoba předložila oponentní posudky. Zatímco však posudek obžaloby konstatoval konkrétně vyčíslitelnou škodu, určenou rozdílem údajně obvyklé ceny letadel CASA a ceny skutečně zaplacené státem za jejich nákup, znalci obhajoby došli k závěru, že obvyklou ani tržní cenu letadel není možné takovým způsobem určit. V situaci, kdy podle soudu předložily diametrálně odlišné posudky dva znalecké ústavy, „nad nimiž v legální hierarchii znalců nestojí žádná autorita, které by mohl soud případně svěřit vypracování revizního posudku“, postupoval soud podle § 2 odst. 6 tr. ř. a předložené posudky zhodnotil sám.
První spornou otázkou podle soudu bylo stanovení ceny obvyklé. Právě takové zadání od orgánů činných, tedy určit obvyklou cenu letounů CASA, dostal znalecký ústav American Appraisal /Grant Thornton. Ten ji stanovil v souladu se zákonem o oceňování majetku, podle něhož je cena obvyklá ta, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění.
Nebylo možné srovnávat
Podle soudu však takový postup nebyl v případě letounů CASA možný. Jednoduše proto, že nebylo možné s čím srovnávat. „Soud považuje výklad znaleckého ústavu American Appraisal (posléze potvrzený jeho nástupcem Grant Thornton Valuations), že znak obchodního styku v tuzemsku je naplněn tím, že jedna z porovnávaných transakcí proběhla v ČR a ostatní zahraniční byly přepočteny na českou měnu platnými směnnými kurzy za naprosto absurdní a nepatřičně rozšiřující definici obvyklé ceny v zákoně o oceňování majetku. Přepočet na českou měnu nemůže v žádném případě zastřít zásadní rozdíly, které se v podmínkách jednotlivých trhů (daňových, celních apod.) vyskytují a překlenout tak výklad znaku ‚tuzemsko‘,“ uvádí se v rozhodnutí soudu.
Soud si v této souvislosti neodpustil kritiku na adresu erudice znaleckého ústavu přibraného obžalobou. „Je poněkud zarážející, že znalecký ústav American Appraisal vykládal cenu obvyklou dle zákona o oceňování majetku takto až laickým způsobem, přičemž soud musí dát za pravdu závěrům přesvědčivě nastíněným hlavně v posudku ústavu Equita Consulting, že obvyklá cena dle citovaného zákona nemohla být v dané věci určována, neboť se jedná o kategorii ryze související s tuzemským obchodním stykem, přičemž soud se přiklání k tomu, že ani další definiční znaky nebyly naplněny, ale to není až tak podstatné. Skutečnost, že znalecký ústav American Appraisal si neudělal dostatečnou analýzu, jakou kategorií hodnoty by bylo nejvhodnější letouny CASA ocenit a následně své závěry nepřiléhavě vydával za cenu obvyklou dle definice obsažené v zákoně o oceňování majetku (která však nebyla vůbec na místě, jak je uvedeno výše), zatěžují předmětný znalecký posudek (včetně doplňku) terminologickou nejasností, zmatečností a nekonzistentností, která značně snižuje odbornou úroveň a věrohodnost tohoto posudku,“ kritizuje soud.
Podle něj je pochybení ovšem i na straně státního zástupce Kořána, který měl o postupech stanovení výše škody pro účely trestního řízení znalecký ústav poučit a znalecký úkol lépe specifikovat, „aby zbytečně nedocházelo ke shora uvedeným nejasnostem a zbytečným nákladům (na vypracování závěrů, které mohou mít jen malou trestněprávní relevanci)“. Podle soudu by totiž pro určení škody pro účely trestního řízení byl postup podle jeho § 89, odst. 12, kdy se primárně vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem trestného činu, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav.
V případě letadel CASA, které představují unikátní výrobek, upravený a vyvíjený dle požadavků Armády ČR, ovšem nelze podle soudu postupovat ani dle primárního hlediska určování škody pro potřeby trestního řízení. Nelze totiž zjistit cenu, za kterou se věc, jež byla předmětem údajného trestného činu, v době a v místě činu obvykle prodává, protože se v ČR do té doby nikdy neprodávala. Na místě tedy podle soudu bylo postupovat dle sekundárního hlediska určování výše škody, a to účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci.
Posudek zaměnil kurzy
Další ranou pro věrohodnost posudku obžaloby byla chybná aplikace směnných kurzů dolarů a eur. Posudek totiž kurzy zaměnil, což vedlo ke zvýšení údajné škody o více než 50 milionů korun v neprospěch obžalovaných. „Přepočet měn na základě směnných kurzů je relativně jednoduchou matematickou operací, a proto tato chyba vzbuzuje další otázky stran odborné úrovně posudku a jeho důkazní váhy,“ popisuje své úvahy soud.
Soud dále vytkl, že posudek obžaloby nevzal v potaz faktor množstevní slevy. „Skutečnost, že s počtem zakoupených kusů cena jednoho letadla skutečně klesá, soud považuje za naprosto logickou, neboť u vojenské techniky se zároveň kupuje systém zabezpečení, způsob údržby, výcviku či doškolení pilotů, náhradní díly, přičemž tyto systémy je možno uplatnit u většího množství letounů (tedy u dalších nákupů se tyto fixní náklady „rozprostřou“ na větší množství kusů, které pak ve výsledku mají podstatně menší jednotkovou cenu), zatímco kdyby se měly zakoupit například jen pro jeden letoun, byla by jeho cena nepřiměřeně velká,“ konstatuje se v rozhodnutí.
Jako zásadní pochybení posudku obžaloby pak soud zhodnotil jeho přístup ke stanovení ceny pěti letadel L-159, které byly součástí transakce. Ústav je ohodnotil nákladovou metodou, každý po 120 mil Kč za kus, kterou ovšem soud označil v rozhodnutí za zcela nevhodnou. „Znalecký ústav AA vycházel čistě ze směnné hodnoty těchto letadel uváděných v kupní smlouvě na letadla CASA a pominul skutečný ekonomický význam směny těchto letounů tak, jak byly zahrnuty v kupní smlouvě. Jak vyplynulo z dokazování, směna letounů L-159 byla do kontraktu se společností EADS zahrnuta na základě požadavků české strany. Tyto letouny byly pro Armádu ČR zcela nepotřebné, naopak vznikaly značné náklady s jejich konzervováním a uváděním do provozu. Část letounů předaných společnosti EADS navíc byla v neletuschopném stavu, kdy jejich pouhé zprovoznění vyžadovalo náklad 80 milionů Kč. Tím, že se podařilo prodat tyto letouny do zahraničí, vznikl v podstatě prostor pro vytvoření zahraniční poptávku po předmětných letounech, která byla do té doby vlastně nulová,“ uvedl k tomu soud v rozsudku.
Ze všech těchto důvodů vyhodnotil soud posudek obžaloby za metodicky i věcně nesprávný, nepřesvědčivý a postrádající erudici, která se od ústavního posudku očekává. „Otázka hodnoty předmětných vojenských letadel představuje mimořádně složitý problém vyžadující velice vysokou odbornost a obrovské množství dat, ze kterých je třeba při stanovování obvyklé ceny vycházet. Těmto mimořádně rigorózním požadavkům ovšem znalecký ústav American Appraisal ve svém posudku, byť dvakrát doplňovaném a opravovaném v řádů desítek milionů korun, nevyhověl, pročež se soud shoduje se závěry znaleckého ústavu Equita Consulting a dalších znalců vyslechnutých k otázce škody, že cena, kterou určil znalecký ústav GT Appraisal services, není skutečnou obvyklou cenou letadel CASA, pročež i škoda, která měla dle tvrzení obžaloby vzniknout ČR, nebyla prokázána. Dnes, po více než 10 letech od toho, kdy proběhly koupě předmětných letadel CASA, je dle závěrů znalců na straně obhajoby, se kterými se soud ztotožňuje, možnost určit účelně vynaložené náklady na obstarání předmětných letadel CASA a v návaznosti na to konstatovat, zda skutečně České republice nějaká škoda vznikla, takřka vyloučena,“ uzavírá soud.
Skutek se nestal
Soud tak došel k závěru, že skutek, popsaný v obžalobě se nestal. Odmítl i závěrečný návrh státního zástupce na rekvalifikaci jednání Parkanové a Staňka jako maření úkonu veřejného činitele z nedbalosti a způsobení škody velkého rozsahu z vědomé nedbalosti, neboť ani pro to neshledal důvody.
Naopak v závěru rozsudku podrobil opětovné kritice státního zástupce Kořána. Ten totiž do popisu skutku v obžalobě uvedl, že Vlasta Parkanová jednala v úmyslu zlepšit své postavení ve vládě, tedy v podstatě se zalíbit tehdejšímu premiérovi Mirkovi Topolánkovi, neboť ten měl záměr jí údajně z vlády odvolat. „Motivace obžalovaných, jak je dovozována ve skutkové věty obžaloby, je z pohledu soudu naprosto spekulativní a nevyplynula z žádného z provedených důkazů, zejména pak ze svědeckých výpovědí, ačkoliv svědci vypovídali z převážné části shodně jako v přípravném řízení. Vzhledem k tomu, že motiv není obligatorním znakem předmětných trestných činů, státní zástupce se měl zdržet jeho dovozování a uvádění ve skutkové větě, neboť důkazní situace dovození takovéhoto motivu nikterak neumožňovala. Je zjevné, že trestní stíhání muselo představovat (i s ohledem na jeho délku vynucenou složitostí a rozsáhlostí věci) pro oba obžalované značné příkoří, jehož umocňování nepodloženým dovozováním motivů (které lze shrnout tak, že obžalovaná Parkanová chtěla dál dělat ministryni a obž. Staněk se, ostatně jako takřka každý zaměstnanec, snažil o karierní postup) soud hodnotí jako zásadní pochybení, ke kterému zřejmě státní zástupce přikročil, aby podpořil své tvrzení o úmyslném zavinění obžalovaných,“ stojí v samém závěru rozhodnutí soudu.
Petr Dimun
