Oznamovatel údajné korupční kauzy na Vrchním soudu v Praze neuspěl se svým dovoláním u Nejvyššího soudu. Bývalý, několikrát odsouzený, policista Ladislav Kirschner tak bude muset nastoupit sedmiletý trest za podvod. Duševně nemocný Ladislav Kirschner je klíčovou postavou vyšetřovatelů v kauze soudce Zdeňka Sováka. Podle zjištění České justice už Kirschnerův obhájce rozhodnutí napadl ústavní stížností.
Oznamoval údajnou korupci soudce Vrchního soudu v Praze Zdeňka Sováka a zároveň předával příteli soudce policejní peníze, které měly představovat část požadovaného úplatku. Oznamovatel a spolupracovník Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ) – bývalý policista Ladislav Kirschner neuspěl se svým dovoláním u Nejvyššího soudu proti sedmiletému trestu za mřížemi kvůli podvodu.
Kirschner podle lékařů a znalců trpí léta vážnou psychickou chorobou. Soud kvůli tomu už před téměř dvaceti lety upustil od jeho výkonu trestu v délce čtyř a půl roku za vydírání a zneužití pravomoci veřejného činitele.
„Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2020 o dovolání obviněného L. K. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze takto: Dovolání obviněného L. K. se odmítá,“ stojí v anonymizovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, které má Česká justice k dispozici.
Podle zjištění České justice už Kirschnerův obhájce rozhodnutí napadl ústavní stížností.
Kirschner byl vloni pravomocně odsouzen k nepodmíněnému sedmiletému trestu za podvod. Proti rozsudku podal dovolání, v uplatnil dovolací důvody v podle něj nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
„V rámci dovolacího důvodu poukázal obviněný na to, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2020, mu byl povolen odklad nástupu výkonu trestu odnětí svobody do doby vyhotovení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví interna a odvětví psychiatrie. A to z důvodu, že dovolatel trpí nevyléčitelnou duševní poruchou. Tato byla zjištěna již v předchozí trestní věci obviněného vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3, v níž bylo usnesením ze dne 25. 9. 2002 rozhodnuto o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody. Přesto v předmětné trestní věci nebyla v celém řízení posouzena otázka přípustnosti trestního stíhání. Je tedy nutné provést znalecké zkoumání obviněného ve vztahu k příčetnosti i schopnosti vnímat a chápat smysl trestního řízení, což je ovšem evidentně nad rámec dovolacího řízení,“ popisuje rozhodnutí Nejvyššího soudu Kirschnerem popsané dovolací důvody.
Obviněný Kirschner navíc namítl, že projednávané skutky nenaplňují znaky žádného trestného činu. „Odkázal na odůvodnění svého odvolání a s ním související přípisy založené ve spise, které tak „zahrnul do obsahu dovolání, a to v celém rozsahu. Vady rozhodnutí soudů obou stupňů spatřuje v: a) pominutí okolností svědčících ve prospěch obviněného, neúplnosti skutkových zjištění a nevypořádání se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, b) nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, c) nesprávném hodnocení důkazů, když oba soudy nižších stupňů k některým důkazům přihlédly a k některým nikoli,“ tvrdí Kirschner. Soudy tak podle něj učinily, aniž by takový postup odůvodnily. „(Soudy)… …Nekriticky převzaly výpovědi poškozených, nezabývaly se rozpory mezi jednotlivými důkazními prostředky a pojaly skutkové závěry, k nimž neexistují důkazní prostředky. V jednotlivostech odkázal na argumentaci obsaženou v odůvodnění odvolání. Skutková zjištění jsou podle obviněného v extrémním rozporu s výstupy provedeného dokazování, čímž došlo k porušení principů spravedlivého procesu,“ tvrdil Kirschner.
Nejvyší soud v rozhodnutí zmiňuje, že ačkoli zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů a dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu zjištěného v průběhu trestního řízení, měl obviněný s odkazem na judikaturu Ústavního soudu za to, že ve věci jde o extrémní nesoulad právních závěrů soudů s učiněnými skutkovými zjištěními, protože svoji vinu popíral. „Přitom závěry odsuzujícího rozsudku vychází z výpovědí poškozených, kteří se jej snažili kriminalizovat. Řádné objasnění věci bylo zmařeno též nevyhověním návrhům na provedení důkazů ve prospěch obviněného, resp. takovým důkazům nebyl připsán patřičný význam,“ stojí v rozhodnutí Nejvyššího soudu v kauze Kirschner.
„Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a rozhodl ´o zastavení trestního stíhání obviněného, event. o jeho zproštění obžaloby a o odkazu poškozených na občanskoprávní řízení´,“ lze se dále dočíst v dnes zveřejněném dokumentu.
Námitky nemohly obstát
V případě důvodu Kirschnerova dovolání považoval nejprve Nejvyšší soud za potřebné vyjádřit se k samotné koncepci dovolání. Ta je tvořena kromě generálně tvrzeného tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů nižších stupňů de facto odkazem na argumentaci uplatněnou obviněným v řízení odvolacím.
Tedy odkazem na obsah odvolání a s tím souvisejících přípisů obviněného. Povahu tohoto opravného prostředku reflektuje též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012 (publikované pod č. 46/13 Sb. rozh. tr.), podle kterého se Nejvyšší soud může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. „Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stádiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně. Přitom přesně o takovou situaci se v dané věci jedná, neboť obviněný tvrzený dovolací důvod opřel téměř výlučně o argumentaci obsaženou v jeho odvolání, na niž ´odkazuje´. Nejvyšší soud tak vycházel na základě shora uvedeného z obsahu dovolání bez přihlédnutí k argumentaci, která nebyla přímo zakomponována do textu dovolání,“ vypíchl při rozhodování o kauze pravomocně odsouzeného podvodníka Kirschnera Nejvyšší soud.
„V tomto ohledu námitky obviněného, které uplatnil s poukazem na uvedený dovolací důvod, nemohly obstát. Jednalo se předně o jeho výhrady, jimiž zpochybňoval správnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů,“ konstatoval předseda senátu Nejvyššího soudu Vladimír Veselý.
Nejvyšší soud v tomto směru také připomněl, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.). Stejně tak je třeba odvolací námitky obviněného (byť dovolacím soudem nemohly být detailně posuzovány z důvodů uvedených výše) vnímat jako zamýšlenou podstatu jeho dovolací polemiky se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. „Měly-li být tyto námitky totožné, přičemž soudy se s těmito námitkami v předchozím řízení již náležitě vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002),“ stojí v odůvodnění rozhodnutí, sepsaném soudcem Veselým.
Soudy postupovaly správně
Soudy nižších stupňů podle Nejvyššího soudu zcela správně vycházely z uceleného řetězce důkazů svědčících o vině obviněného. „Ten tvoří zejména trestnou činnost podrobně mapující suma listinných důkazů, dokladující mj. zejména kontraktační historii obviněného i relevantní finanční toky a dispozici s finančními prostředky jak obviněným tak poškozenými, dále pak především obsahově totožné a co do věrohodnosti nezpochybněné obviněného usvědčující svědecké výpovědi celkem tří různých poškozených – J. M., J. J. a P. M. Tito popsali jednání obviněného shodně, ač se navzájem neznají, a těžko tak v korespondenci s důkazy dalšími (tj. důkazy listinnými i četnými svědeckými výpověďmi potvrzujícími podvodný charakter jednání obviněného vůči poškozeným – zejména A. M., D. E., R. K., popř. potvrzujících obviněným popírané převzetí finančních prostředků – zejména G. S., F. Š., T. J., M. H.) přisvědčit obecnému tvrzení obviněného, že se poškození pouze snaží jej kriminalizovat. V tomto ohledu lze plně odkázat na výše zmíněné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů,“ napsal dále soudce Veselý.
Tvrzení extrémního nesouladu právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními podle Nejvyššího soudu dominantně obviněný Kirschner postavil na tom, že svou vinu popřel, přitom soudy vycházely z usvědčujících výpovědí poškozených. „Akceptace takové argumentace by ovšem ad absurdum znamenala, že nelze hodnocením důkazů dospět k závěru o vině obviněného, pokud ten uplatní ve své výpovědi trestnou činnost popírající stanovisko. Takový závěr samozřejmě není možný ani přípustný, když je třeba trvat na procesu hodnocení důkazů způsobem předvídaným v trestním řádu,“ osvětluje svoje rozhodnutí Nejvyšší soud. V tomto zákonném rámci se pak podle nejvyšší instance oba soudy nižších stupňů pohybovaly a zákonem vyžadovaným nárokům na hodnocení důkazů plně dostály.
Na těchto závěrech podle soudu ničeho nemění ani Kirschnerova námitka, že soudy nemohly zohlednit k návrhu obhajoby neprovedené důkazy, které mohly svědčit ve prospěch obviněného. „Návrhy na doplnění dokazování v hlavním líčení před soudem prvního stupně uplatněny nebyly, k tomuto došlo ze strany obviněného teprve u veřejného zasedání konaného před odvolacím soudem a o takových návrzích bylo procesně adekvátně rozhodnuto usnesením, podle kterého ve věci další důkazy prováděny nebudou. Ačkoli tedy explicitně obviněný nevznesl námitku tzv. opomenutých důkazů, tedy že by důkazy nebyly provedeny bez náležitého odůvodnění odvolacího soudu, přesto Nejvyšší soud doplňuje, že ani podle judikatury Ústavního soudu není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Obviněný se pak toliko obecně domáhá odlišného hodnocení důkazů v jeho prospěch s tím, že jaksi hypoteticky by takovému způsobu hodnocení důkazů mohly napomoci důkazy, které nebyly soudem akceptovány. V této konkrétní trestní věci, jak již bylo uvedeno, je však třeba učinit závěr o dostatečné šíři i intenzitě důkazního řízení, které je plně dostačující k přesvědčivému závěru o vině obviněného bez přetrvávajících důvodných pochybností,“ konstatuje předseda senátu Nejvyššího soudu.
Podle Vladimíra Veselého pak „dlužno dodat“, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. „Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje,“ pokračuje soudce Veselý.
Pokud by Kirschner svoji domněnku o existenci dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů, tedy v tomto rozsahu bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než uvedeného v § 265b tr. ř., míní Nejvyšší soud.
„Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného bylo podáno dílem z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. naplněn nebyl. Proto dovolání jako celek odmítl,“ uavírá předseda senátu Nejvyššího soudu Vladimír Veselý.
Podle informací České justice si doposud někteří z účastníků řízení rozhodnutí nepřevzali.
Ladislav Kirschner byl přitom v minulosti sám několikrát odsouzen, a to za vydírání a podvod. Národní centrála proti organizovanému zločinu (NCOZ) přes tyto skutečnosti Kirschnerovi svěřila jeden a půl milionu korun, který měl jako část požadovaného úplatku doputovat k soudci Sovákovi. Označené peníze předal Kirschner v rámci předstíraného převodu příteli soudce Sováka Milanu Bíbovi po tři čtvrtě milionu korun vloni v dubnu a v květnu. K soudci Sovákovi ovšem „policejní“ úplatek nedoputoval.
Kirschner byl třikrát odsouzen za páchání trestné činnosti, ve dvou případech vydírání, jednou podvod, a trpí údajně nevyléčitelnou psychickou chorobou s těžkými depresemi. Díky tomu se vyhnul vězení. Přes tuto závažnou diagnózu řídí automobil a působí jako jednatel dvou firem, jejichž náplní činnosti jsou služby soukromých detektivů a ostraha majetku a osob.
Jak zjistila Česká justice, expolicista se ze zdravotních důvodů vyhnul už prvnímu trestu. Vyplývá to z rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 z roku 2002, které Česká justice získala na základě zákona o svobodném přístupu k informacím. Kirschner byl v roce 1997 pravomocně odsouzen k nepodmíněnému pobytu za mřížemi za vydírání a zneužití pravomoci veřejného činitele, kterého se dopustil jako policista elitního útvaru. Po vynesení rozsudku neustále žádal o odklad trestu ze zdravotních důvodů a soud mu po několika letech vyhověl.
Jan Hrbáček
