Nejvyšší soud (NS) zrušil v prosinci rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z roku 2018, kterým tento soud vyhověl odvolání Městské části Praha 13 (MČ) a uznal nárok na 106 mil. Kč, které dostala vyplaceno od společnosti Key Investments v roce 2011. Společnost Key Investments skončila v roce 2012 v insolvenci.

Praha 13 vložila do společnosti Key Investments na základě smlouvy v květnu 2010 celkem 200 mil. Kč. Společnost měla za tyto prostředky nakoupit dluhopisy několika firem, včetně Via Chem Group. V průběhu března až července 2011 pak po jejich údajném prodeji převedla Key Investments Praze 13 zpět celkem 206 mil. Kč.

V červnu 2012 bylo na návrh Key Investments zahájeno insolvenční řízení, konkurs na majetek společnosti byl prohlášen v říjnu téhož roku. V době uskutečnění platby Praze 13 však byla podle insolvenčního soudu společnost již v platební neschopnosti. Do insolvenčního řízení se přihlásilo celkem 12 věřitelů s pohledávkami přesahujícími 500 mil. Kč, přičemž v soupisu majetkové podstaty společnosti nebyl majetek žádný.

Městský soud v Praze (MS) v červenci 2017 rozhodl, že platba ve výši 106 mil. Kč ve prospěch Prahy 13 je neúčinným právním úkonem, neboť ji dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, čímž zvýhodnil žalovaného před ostatními věřiteli.

Mohlo by vás zajímat

Proti tomu podala Praha 13 odvolání, kterému VS v Praze v dubnu 2018 vyhověl. Oproti MS totiž VS přihlédl k výpovědi Daniela Brzkovského, předsedy představenstva společnosti. Konstatoval, že sporná platba není neúčinným právním úkonem, neboť byla vrácením zákaznického majetku Prahy 13, a proto není ve smyslu § 132 odst. 1 zákona o podnikání na kapitálovém trhu součástí majetkové podstaty dlužníka.

Insolvenční správce Key Investments podal dovolání, kterému na konci minulého roku Nejvyšší soud vyhověl.

Vada řízení

NS totiž shledal v rozhodnutí VS vadu řízení, kdy odvolací soud vyšel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž postupoval podle ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popřípadě aniž dokazování doplnil. Jednalo se právě o výpověď Daniela Brzkovského, kterou měl prvoinstanční soud pro své rozhodnutí za bezvýznamnou, zatímco VS byl názoru opačného. Podle NS měl VS v takovém případě výpověď provést znovu jako důkaz. „Jinak řečeno, chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu (rozuměj důkazu výpovědí účastníka či svědka), je nutno, aby takové důkazy sám opakoval, případně provedením dalších důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení takového důkazu,“ uvádí se v rozhodnutí NS. Další vadou podle NS je, že Brzkovský byl vyslechnut jako svědek, ačkoliv jde o člena statutárního orgánu společnosti a měl být tedy vyslechnut jako účastník řízení.

NS proto rozhodnutí VS zrušil a vrátil mu věc k novému rozhodnutí, v němž mu určil i další hlediska, kterými se má zabývat. „V dalším řízení se odvolací soud neopomene výslovně vypořádat s námitkou žalobce, že sporná platba nebyla provedena z finančních prostředků získaných pouze z prodeje dluhopisů žalovaného, vycházející ze zprávy dlužníka o stavu obhospodařování majetku a z výpisů z účtu dlužníka vedeného CDCP ke dni 9. března 2011 a 1. července 2011 (datum sporné platby),“ uvádí se v rozhodnutí NS.

Petr Dimun