Jen stěží si dá za rámeček výrok kárného senátu Nejvyššího správního soudu soudce Obvodního soudu pro Prahu 8 Pavel Jaroš. Za více než šest desítek žalovaných průtahů sice dostal relativně velmi mírný finanční postih – snížení platu o 5 % po dobu jednoho roku, mimo jiné s ohledem na poněkud problematickou situaci u tohoto soudu v nedávné minulosti. Současně ale senát v poměrně obsáhlém ústním zdůvodnění velmi důrazně a nepříliš lichotivě zhodnotil jeho přístup k situaci.
Jaroš totiž jak v minulosti, tak i během samotného kárného řízení viděl důvody svých vážných problémů při výkonu soudcovské funkce v čemkoliv jiném než sám v sobě.
Kárnou žalobu podal současný předseda Obvodního soudu pro Prahu 8 Martin Slováček letos v červenci. Zahrnul do ní celkem 63 případů od druhého pololetí 2018, ve kterých byl Jaroš podle počítačového informačního systému soudu ISAS nepřiměřeně dlouhou dobu nečinný, často šlo o poměrně staré věci, které měly být už dávno rozsouzeny. I přes opakovaná upozornění ze strany vedení soudu se průtahy stále hromadily, doba nečinnosti se dokonce prodlužovala.
Sám Jaroš v úvodu projednávání svého případu u NSS letos v říjnu připustil, že kvůli nadměrnému množství přidělovaných věcí se mu už před delším časem celý systém práce doslova zhroutil a od té doby „už jen hasí požáry“ – věnuje se především věcem, kde si na nečinnost stěžují sami účastníci řízení, případně mu ji vytýkají nadřízení. Důvod však shledával nikoliv v sobě (práci prý věnuje maximálně možnou dobu i na úkor vlastní rodiny a sebevzdělávání), ale v nerovnoměrném zatížení soudců daného soudu v předchozích letech a přetrvávajícím nerovném přístupu nového vedení soudu, které nijak nereaguje na jeho opakované připomínky a žádosti o systémové vyřešení situace.
Mohlo by vás zajímat
Případ musel v říjnu kárný senát nakonec odročit – jednak neměl k dispozici obligátní hodnocení soudcovské rady příslušného soudu, navíc sám Jaroš se sice před zahájením jednání ke kárné žalobě nijak písemně nevyjádřil, zato v soudní síni uplatnil celou řadu námitek a návrhů na další dokazování.
V mezidobí si rovněž NSS sám vyžádal některé další informace, například o počtu a využití nižšího soudního personálu, protože nedostatečná administrativní podpora byla právě jedním z argumentů, které Jaroš uváděl na svoji obhajobu. Dodatečně vypracované stanovisko soudcovské rady hodnotilo Pavla Jaroše velmi pozitivně (až na spekulaci o možná až přehnaně pečlivé práci na úkor rychlosti, což ovšem Jaroš vzápětí popřel), naopak kriticky poukázalo na snížení počtu civilních soudců a necitlivé přerozdělení agendy v rámci nově vytvořených specializací – přestože k tomu došlo už před několika lety za předchozího vedení, následky jsou patrné dodnes.
Má čtyři děti a pracuje přesčas
Soudní rada rovněž potvrdila Jarošovy výhrady, že některým jiným soudcům přetíženým stejně jako Jaroš byl citelně snížen nápad a že sám Jaroš už svoji výkonnost dále zvýšit nemůže, neboť už nyní pracuje hodně přesčas, přestože má čtyři děti.
Další část dokazování se zaměřila na efektivitu podpory ze strany soudních asistentů. Jaroš zopakoval své výhrady, že po několika urgencích mu sice vedení dočasně přidělilo na výpomoc jednu asistentku, šlo však o pracovnici, která opakovaně dělala fatální chyby, takže ji mohl využít jen k nejjednodušším administrativním úkonům (špatnou zkušenost měl s ní už dříve a vedení soudu důrazně žádal, aby mu přidělili někoho jiného).
Kárně obviněný poukázal na systémovou chybu spočívající v tom, že mnozí asistenti berou svoji práci jen jako přestupní stanici k funkci soudce, z čehož vyplývá značná fluktuace a pracovní úlevy srovnatelné se soudními čekateli. Jaroš požadoval ještě celou řadu dalších důkazů, které však senát odmítl pro nadbytečnost.
V závěrečných návrzích pak obě strany setrvaly na svých původních stanoviscích. Předseda Obvodního soudu pro Prahu 8 Mgr. Slováček pouze zmírnil svůj původní návrh kárného opatření – namísto snížení platu o 15 % po dobu osmi měsíců požadoval pouze „10 na 6“. Připomněl, že na kárný senát se obrátil především proto, aby si Jaroš konečně uvědomil, v jakých mantinelech se musí soudce při plnění svých úkolů pohybovat, sám by přitom akceptoval i dohodu o vině a trestu. Jaroš ovšem opět své subjektivní zavinění zcela popřel. Ani během jednání před kárným senátem se prý od svého nadřízeného nedozvěděl, v čem konkrétně pochybil. Přestože sám několik let opakovaně vedení soudu, nadřízený soud, a dokonce i ministerstvo upozorňoval na neudržitelnou situaci, nikdy nedostal odpověď, jak ji má řešit. Obvinění pokládá za zcela obecná a bez konkrétních důkazů, naopak nebyl nijak vysvětlen nerovný přístup k jeho osobě.
Senát není inkvizice
Kárný senát nakonec projednaný návrh z větší části akceptoval včetně dodatečně snížené sankce – finanční postih pouze rozložil do delšího časového období. Neodpustil si přitom drobnou výtku i na adresu kárného navrhovatele, který jednotlivé skutky zařadil spíše mechanicky podle období, kdy ISAS nevykazoval žádný úkon, zatímco konkrétní hodnocení nečinnosti většinou chybělo.
Při vlastní analýze dospěl senát k poněkud jinému výsledku – někde konstatoval pouze účelové „načechrání spisu“, někde objevil i delší průtahy, které v kárném návrhu nebyly zahrnuty. Podle předsedy Tomáše Langáška však členové senátu nechtěli postupovat „inkvizičním způsobem“ a přidat vlastní zjištění k tíži obviněného. Senát sice odmítl jakkoliv hodnotit náročnost jednotlivých specializací, což označil za „evergreen a folklór u všech soudů, kde ke specializaci soudců dochází“, dal však zapravdu Jarošovým výhradám ke zvýšenému nápadu těsně před žalovaným obdobím a problematickému fungování podpůrného administrativního aparátu. Navíc podle statistických údajů sice Jaroš co do počtu nedodělků vybočuje, ovšem nikoliv příliš výrazně.
Proto senát při hodnocení jednotlivých případů použil zcela mimořádně o polovinu mírnější kritérium pro posouzení doby nečinnosti než obvykle – i tak ale potvrdil průtahy v celé řadě žalovaných věcí – u případů starších dvou let to bylo 18 z 24, u novějších 11 z 39. Za zvlášť závažné označil Langášek fakt, že u některých starších věcí Jaroš „nesáhl na spis“ déle než rok, přitom šlo o případy s velkým významem pro žalobce (náhrada škody za újmu na zdraví). Tím prokazatelně porušil své povinnosti soudce, zavinění je přitom zjevně jak objektivní, tak subjektivní. Soudce si totiž i při dlouhodém přetížení musí vždy alespoň udržet přehled o věcech, které má přiděleny a – byť v prodloužených lhůtách – mít stanovené pořadí práce podle priorit a významu jednotlivých caus. „Soudce si přitom musí být vědom, že na rozdíl od běžného zaměstnance v závislém pracovním poměru nesmí jen pasivně čekat na pokyny ze strany správy justice. Soudce ve skutečnosti nemá v tomto ohledu žádného nadřízeného ani zaměstnavatele. Jeho zaměstnavatelem je Česká republika, svoji práci si musí do značné míry autonomně organizovat sám a očekává se to od něj. Tento kárný senát to od soudců očekává,“ zdůraznil Langášek.
Sebereflexe: Nula
Právě v tomto podle zdůvodnění Pavel Jaroš fatálně selhal. Neustále vyžadoval nějaké rady či pokyny, jak postupovat, namísto vlastní aktivity. Senát objevil mnohé průtahy vzniklé jen tím, že předseda senátu zcela ztratil přehled o své agendě a naprosto rezignoval na smysluplný systém pravidelného, byť při daném zatížení zpomaleného vyřizování zejména starších věcí. To ostatně sám opakovaně připustil během samotného kárného řízení, nicméně ani pod jeho tíhou se nepokusil vytvořit si alespoň rámcový přehled, kolik nevyřízených věcí vlastně má a jak starých.
Ve zdůvodnění sice byl připomenut obecně známý fakt dlouhodobého přetěžování soudců a chybějících preventivních mechanismů proti jejich vyhoření, senát však nenašel sebemenší důkaz Jarošova tvrzení, že by se jeho situace výrazně lišila od toho, čemu musí čelit všichni soudci v ČR.
Kárný soud přitom obecně hodnotí průtahy jako závažné kárné provinění, pokud jde o větší počet případů, svědčí to i o snížené schopnosti soudce zastávat nadále svoji soudcovskou funkci. „Takové systémové selhávání má mnohem závažnější vliv na důvěru veřejnosti v soudní rozhodování, zejména na právní situaci účastníků konkrétního řízení, než nějaký ojedinělý morální poklesek konkrétního soudce. Týká se totiž vlastního účelu existence soudní moci – dávat v reálném čase průchod spravedlnosti. Výstižně se taky říká, že pozdě poskytnutá spravedlnost se rovná odmítnuté spravedlnosti.“
V závěru ústního zdůvodnění verdiktu pak předseda Langášek nešetřil kritickými slovy ohledně prakticky nulové Jarošovy sebereflexe. Doslova uvedl, že celý senát tato skutečnost velice zarazila.
Na povinnosti soudce nesmí rezignovat ani při zátěži
Přes všechny objektivní okolnosti, které se promítly jak do mírnějšího posuzování lhůt, tak do samotné výše kárného postihu, bylo totiž zřejmé, že určitou část viny nese i sám Jaroš, který si ji ovšem ani na okamžik nepřipustil, přestože hovořil o ztrátě kontroly nad senátem a neschopností sám aktivně řídit běh událostí: „Tohle ovšem nelze chápat jako náznak sebereflexe, protože z kontextu všech vašich vyjádření je zřejmé, že tím pouze popisujete problém, jehož příčinu ale shledáváte výlučně mimo sebe, pouze za straně správy soudu. Jsme ale přesvědčeni, že to není adekvátní hodnocení situace. Opakovaně jsem uvedl, že ani soudce, který dlouhodobě čelí zvýšené pracovní zátěži, nesmí rezignovat na svoji základní povinnosti mít svůj senát pod kontrolou, mít přehled o věcech, které musí rozsoudit, o prioritách, o významu pro účastníky … Nemůžeme akceptovat vaši úplnou rezignaci na stav senátu a vaše, promiňte, zkreslené sebevnímání jako pouhé oběti systému organizace práce … Věříme, že sám fakt projednání kárné věci ve spojitosti s relativně mírným kárným postihem přispěje k tomu, že se před kárným senátem už nesejdeme. Musíte ale svůj senát dostat pod aktivní kontrolu, pokud je to ještě vůbec ve vašich silách. Opravdu ale nepomůže hledat příčiny jen jinde!“
Ivan Holas
