Účelem pozemních komunikací je, aby byly využívány a jednotlivci mají právo na toto užívání. Orgány veřejné moci jsou proto povinny počínat si tak, aby toto právo zajistily a omezovaly jej jen v nezbytně nutné míře. Rozhodl tak Nejvyšší správní soud (NSS), když vyhověl stížnosti dvou firem, k jejichž areálům samospráva omezila příjezd z důvodu zajištění opravy mostku.
Na NSS se obrátily dvě firmy, jejichž provozu se dotklo omezení na příjezdové komunikaci v podobě zákazu vjezdu nákladních vozidel. Samospráva vydala toto opatření obecné povahy proto, že si to měl konkrétně vyžadovat technický stav mostku pod komunikací.
Firmy neúspěšně před krajským soudem namítaly, že k omezení nákladní dopravy bylo přikročeno jednak s velkým časovým odstupem od zamýšlené opravy mostku a také poukazovaly na skutečnost, že omezení se netýkalo autobusové dopravy. Tedy že tvrzený zájem na ochraně veřejnosti před nebezpečím újmy neobstojí. Nota bene, že zatížení mostku autobusy vede k jeho dalšímu poškození stejně tak, jako když přes něj jezdí nákladní vozidla. Spíše se tak podle nich jedná o nástroj, jak realizovat dlouhodobý zájem samospráv na omezení nákladní dopravy, která narůstá, neboť není dokončen silniční okruh okolo Prahy.
Senát NSS v čele se soudcem Karlem Šimkou jejich argumentům přisvědčil, když vytkl krajskému soudu, že v testu proporcionality zvoleného opatření nevážil vhodnost a formu zvoleného opatření a případné alternativní možnosti.
„Smyslem a účelem pozemních komunikací je, aby byly využívány zejména silničními nebo jinými vozidly a chodci (viz § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích). Znamená to tedy, že orgány veřejné moci a jiné osoby, jejichž úkolem je správa pozemních komunikací, ať již je vykonávána prostředky vrchnostenskými, nástroji fiskálními či faktickou činností, jsou povinny počínat si tak, aby jimi spravované pozemní komunikace mohly být v co největší míře využívány v souladu se svým zákonem stanoveným účelem. Jednotlivec má subjektivní veřejné právo na užívání pozemní komunikace v souladu s jejím účelem (podrobněji viz § 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích). Toto právo může být omezeno pouze ze zákonem stanovených důvodů a za zákonem stanovených podmínek, jejichž součástí je i dodržení povinnosti minimalizace omezení tohoto práva, tedy že omezit užívání lze pouze v míře nezbytně nutné k dosažení zákonem aprobovaného cíle,“ konstatuje se v rozhodnutí.
Základní povinností příslušného správního orgánu, má-li obstát opatření v testu proporcionality, je stanovit takové přechodné omezení provozu, „které je nejmenší rozumně možné z hledisek věcných a časových v jejich vzájemné kombinaci zohledňující konkrétní okolnosti v místě“. Předně by se měl podle NSS příslušný správní orgán pokusit eliminovat omezení užívání pozemní komunikace, které by citelně zasáhlo ty osoby, které ji obvykle užívají. V tomto případě tedy firem, jejichž činnost a existence je na využívání komunikace závislá. Musí pečlivě uvážit, zda je nezbytné omezit vjezd vozidel nad určitou kategorii, je-li patrné, že právě takovými vozidly je komunikace obvykle užívána. A je-li to možné, volit alternativní možnosti regulace, které umožní co možná nejvíce zachovat standardní způsob využití komunikace a minimalizovat jeho omezení.
Soudci se také v rozhodnutí vyjádřili k podezřením ohledně možného zneužití situace k realizaci dlouhodobého záměru regulace konkrétního druhu dopravy. „Zcela nepřípustné by bylo zneužívat pravomoci k vydání přechodné úpravy provozu na pozemních komunikacích k zastřenému dosažení jiného než deklarovaného cíle (např. k fakticky trvalé či dlouhodobé eliminaci těžké nákladní dopravy). Existují-li důvody k trvalé regulaci dopravy určitého typu, je třeba jí docílit právními nástroji k tomu určenými, tedy stanovením místní, nikoli přechodné úpravy provozu na pozemních komunikacích,“ konstatoval k tomu NSS.
Petr Dimun
