České dráhy (ČD) postupovaly svévolně a obstrukčně, když zvolily při vyřizování žádosti o informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím POSTUP, který maří účel a smysl tohoto zákona. Konstatoval to v rozhodnutí Nejvyšší správní soud (NSS), který zamítl kasační stížnost ČD proti rozhodnutí Městského soudu v Praze (MS). Ten vyhověl žalobě Adama Zábranského, který s ČD od roku 2015 vede spor ohledně informací o angažmá právničky Radmily Kleslové.
Adam Zábranský, dnes pražský radní za Pirátskou stranu, požádal ČD v prosinci 2015 podle zákona o svobodném přístupu k informacím o údaje ohledně angažmá Radmily Kleslové pro ČD od roku 2011. Kleslová byla někdejší předsedkyní hnutí ANO v Praze a také blízkou spolupracovnicí Andreje Babiše.
ČD zvolily postup, kdy v první instanci žádost odmítly, aby následně předseda představenstva jako druhoinstanční orgán toto rozhodnutí zrušil z formálních důvodů. Proti třetímu zrušujícímu rozhodnutí, které opět mělo vést k doplnění formalit, podal Zábranský žalobu, které MS v Praze vyhověl. Ovšem učinil tak z důvodu vady řízení, kdy konstatoval, že nebyla v řízení o žádosti kontaktována sama Kleslová jako dotčená osoba. V ostatním označil rozhodnutí za nepřezkoumatelné.
Proti tomuto rozhodnutí MS podaly ČD kasační stížnost, kterou senát NSS v čele se soudcem Jakubem Camrdou zamítl.
Mohlo by vás zajímat
Soud se nejdříve musel vyrovnat s tím, že v průběhu řízení došlo ke změně legislativy, kdy pravomoc rozhodovat o odvolaní proti rozhodnutí ČD v první instanci přešla od ledna 2020 na Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ). Podle NSS lze ve věci rozhodnout, když se z ČD stala osoba zúčastněná na řízení, která taktéž může podat kasační stížnost.
Další procesní otázkou, kterou musel NSS řešit, byla ČD namítaná nepřípustnost žaloby proti rušícímu rozhodnutí odvolacího orgánu. MS soud totiž rozhodl o této věci kladně, aniž by vyčkal na stanovisko rozšířeného senátu NSS, který danou otázku posuzoval. Podle Camrdova senátu však MS postupoval správně, neboť vycházel z tehdy převažujícího názoru, jakkoliv se rozšířený senát posléze přiklonil k opačnému stanovisku.
ČD také zpochybnily v kasační stížnosti to, zda jsou vůbec povinným subjektem podle zákona o svobodném přístupu k informacím, tedy jsou-li vůbec tzv. veřejnou institucí. NSS v této věci zaujal stanovisko, že ČD takovou institucí jsou, navíc v řízení před MS v Praze tuto věc nenamítaly.
NSS pak v zamítavém rozhodnutí poměrně ostře kritizoval postup ČD při vyřizování žádosti o informace. „Závěrem Nejvyšší správní soud i v této věci konstatuje, že ze stěžovatelova postupu při posuzování žádosti o informace, z jeho způsobu odůvodňování rozhodnutí i z argumentace v řízení před soudy lze vyčíst snahu znemožnit poskytnutí požadované informace různými obstrukčními praktikami. Nejvyšší správní soud proto i v tomto případě vyslovuje politování nad tím, že je takto mařen smysl a účel zákona o svobodném přístupu k informacím. Tento zákon přitom skýtá řadu nástrojů, které povinným subjektům umožňují neposkytnout určitý druh informací. Je však zapotřebí využívat těchto nástrojů v souladu s účelem zákona, kterým je mj. veřejná kontrola orgánů veřejné správy (v širším slova smyslu) a jejich nakládání s veřejnými prostředky. Pokud se s těmito nástroji nakládá v rozporu s tímto účelem, může se jednat o svévolný postup,“ konstatují soudci v rozhodnutí.
Petr Dimun
