Nejasný výběr kandidátů na soudce, jména, která na seznam podstrčila ministryně spravedlnosti, seznam, o kterém parlament hlasoval ad hoc, prezident, který ho podepsal a Nejvyšší soud, který rezignoval na přezkum správnosti jmenování soudců, protože ho podepsal prezident. To je série událostí, které vedly Velký senát Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) k rozhodnutí, že byla porušena rovnováha moci i právo na spravedlivý proces před „soudem zřízeným zákonem“.
V případu stěžovatele z Islandu Evropský soud pro lidská práva (ESLP) rozhodl, že Island mu má zaplatit 20 000 euro za nemajetkovou újmu a náklady řízení. Rozsudek byl vyhlášen ve Štrasburku v úterý 1. prosince 2020, dva roky po podání stížnosti.
Rozsudek v plném znění je zde.
Na rozdíl od Islandu, v České republice neexistuje žádný předpis, podle kterého se má odehrávat výběr soudců. Každý soud má trochu jinou praxi. Seznam navržených soudců předkládá ministr spravedlnosti k projednání vládě a soudce jmenuje prezident republiky. V procesu je tedy angažována převážně moc výkonná. Například seznam přihlášených kandidátů na soudce ESLP, ze kterého vznikl seznam tří kandidátů, nebyl nikdy odtajněn.
Stát Island zažaloval odsouzený za jízdu bez řidičáku
Jaká jsou fakta projednávaného případu? Islanďan, pan Guðmundur Andr Ástráðsson, byl v březnu 2017 odsouzen za řízení bez platného řidičského průkazu pod vlivem narkotik. Jeho odvolání projednal nově zřízený odvolací soud (Landsréttur), který byl ustaven v lednu 2018. Jedním ze soudců přidělených k jeho případu byla soudkyně A.E.
Foto: archiv
Andr Ástráðsson v rámci svého procesu požádal, aby soudkyně A.E. odstoupila z jeho případu, protože byla podle něho jmenována soudkyní odvolacího soudu nesprávně, jak tento vadný postup jmenování už dříve popsal Nejvyšší soud Islandu v rozhodnutí z prosince 2017. Návrh na odstoupení soudkyně však byl zamítnut.
V dubnu 2018 se Ástráðsson odvolal kvůli údajně nezákonnému jmenování soudkyně k Nejvyššímu soudu s tím, že jmenování soudkyně A.E. nebylo v souladu se zákonem, a proto se mu nedostalo spravedlivého a nestranného procesu před nezávislým soudem. Rovněž tvrdil, že za výběrem soudkyně A.E. byl politický motiv.
V květnu 2018 Nejvyšší soud jeho odvolání zamítl. Nejvyšší soud shledal, že i přes nedostatky v postupu při jmenování A.E. soudkyní odvolacího soudu, je její nominace platná. Podle Nejvyššího soudu neexistuje dostatečný důvod pochybovat o tom, že panu Ástráðssonovi se dostalo spravedlivého procesu před nezávislými a nestrannými soudci.
Jak se odehrává proces jmenování soudce na Islandu?
Soudkyně A.E. byla jmenována po výběrovém řízení, ve kterém hodnotící komise nejprve posoudila 33 kandidátů na 15 míst soudců nově vzniklého odvolacího soudu. Poté komise vytvořila seznam 15 kandidátů, které považovala za nejkvalifikovanější pro jmenování soudci.
Na základě příslušného ustanovení zákona o soudnictví (č. 50/2016) se mohla od stanoviska hodnotící komise odchýlit ministryně spravedlnosti a navrhnout jiného kandidáta nebo kandidáty. Ministryně spravedlnosti tak ovšem mohla učinit pod podmínkami, že jí navržený kandidát byl hodnotící komisí shledán jako splňující všechny minimální požadavky zákona o soudcích pro jmenování do úřadu soudce odvolacího soudu a že ministerský návrh je přijat parlamentem.
V tomto případě si ministryně spravedlnosti pro svůj vlastní výběr zvolila jedenáct z komisí vybraných kandidátů a přidala k nim další čtyři podle vlastního výběru včetně soudkyně A.E., která se ve výběru komise umístila níže v hodnotícím seznamu, než nejlepší kandidáti. Pro tyto změny předložila ministr spravedlnosti konkrétní argumenty.
Následně parlament většinou jednoho hlasu kandidáty na ministerském seznamu potvrdil, a ještě tentýž měsíc prezident Islandu podepsal jmenovací dekrety včetně jmenování A.E.
Kandidáti vyškrtnutí ze seznamu žalovali Island
Dva kandidáti na soudce nového soudu navržení výběrovou komisí, avšak vyškrtnutí ministryní, zažalovali stát Island a zpochybnili zákonnost jmenovacího procesu. V prosinci 2017 Nejvyšší soud zamítl jejich žádosti o náhradu majetkové škody, avšak každému z nich přiřkl 700 000 islandských korun (asi 5 700 euro) jako náhradu osobnostní újmy.
Nejvyšší soud shledal, že ministryně spravedlnosti porušila správní právo, když nezdůvodnila vyškrtnutí navrhovaných soudců ze seznamu výběrové komise na základě vlastního šetření. Rovněž hlasování v parlamentu bylo shledáno vadným, neboť parlament odhlasoval nový seznam en bloc, aniž by hlasoval o každém jméně jednotlivě, jak požaduje zákon.
Stát porušil samu podstatu práva na spravedlivý proces
Rok poté, dne 31. května 2018 podal odsouzený Andr Ástráðsson stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva.
Sedmičlenný senát ESLP rozhodl dne 12. března 2019 hlasy pět ku dvěma, že došlo k porušení Článku 6 – právo na spravedlivý proces, konkrétně ustanovení 1, kterým je právo na soud ustanovený zákonem. Senát ESLP uvedl, že v procesu, kterým byla ustavena A. E. soudkyní, došlo k flagrantnímu porušení platných domácích zákonů. Stalo se to na úkor víry v to, že justice v demokratické společnosti musí inspirovat veřejnost, když byla porušena samotná podstata zásady, že soud musí být ustanoven zákonem.
Dne 14. května 2019 požádala vláda Islandu o postoupení případu k Velkému senátu Evropského soudu pro lidská práva, této žádosti v září roku 2010 panel Velkého senátu vyhověl.
Otázka první: Došlo k porušení národního práva?
Velký senát Evropského soudu pro lidská práva provedl test, který se skládal ze tří částí. Předně si položil otázku, zda došlo k porušení domácího práva. Odpověď na tuto otázku zní „ano“. Domácí právo bylo podle Evropského soudu pro lidská práva porušeno ve dvou ohledech, když ministryně spravedlnosti nevykonala vlastní šetření a nezdůvodnila, proč vyškrtla čtyři kandidáty na soudce vybrané výběrovou komisí v rozporu s ustanovením správního řádu a za druhé, když parlament chybně hlasoval o celém seznamu soudců najednou, nikoli o každém návrhu zvlášť, jak mu ukládá zákon o soudcích.
V parlamentu o soudcích hlasovala jen vládní strana
Druhá otázka testu zněla: Dotklo se porušení vnitrostátního práva základního pravidla postupu při jmenování soudců?
Evropský soud pro lidská práva poznamenal, že v rámci nedávných legislativních reforem byla hodnotící komise zmocněna vydávat závazná doporučení pro jmenování soudů k soudům na všech třech stupních. Zákon sice umožňuje ministrovi výjimečně se do určité míry odchýlit od posouzení výboru, avšak využití této diskreční pravomoci, podléhá parlamentní kontrole. Hlavním cílem tohoto mechanismu je omezit vliv exekutivy na jmenování soudců a tím posílit nezávislost soudnictví na Islandu. Ve světle těchto vysvětlení, bylo na Soudu, aby určil, zda došlo k porušení postupu pro jmenování čtyř soudců navržených ministrem, mezi něž patřila A.E., a zda mělo takovou závažnost, že narušilo legitimitu postupu a podkopalo samotnou podstatu práva na „soud zřízený zákonem“.
Jak vyplývá z odůvodnění Evropského soudu pro lidská práva, Soud rovněž zkoumal, jaká hlediska brala v úvahu při výběru soudců hodnotící komise a jaká ministryně – včetně hlediska pohlavní vyváženosti nově jmenovaných soudců, neboť ministryní vybraná soudkyně byla žena. Soud ovšem připomněl, že podle pohlaví lze i podle vnitrostátní úpravy rozhodovat jen v situaci, kdy se rozhoduje mezi dvěma stejně kvalifikovanými kandidáty různého pohlaví.
Podle názoru Soudu vyvolala nejistota obklopující motivy ministryně vážné obavy z nepřiměřeného zásahu do soudnictví. Tím byla narušena legitimita celého řízení, zejména proto, že ministryně patří k jedné z politických stran tvořících většinu v koaliční vládě, pouze jejíž hlasy byl návrh ministryně přijat v parlamentu.
Parlament selhal v roli ručitele zákonnosti
Mimoto, i když Soud nebyl v situaci, kdy by mohl potvrdit, že ministryně jednala z politických pohnutek, jak tvrdí stěžovatel, byl toho názoru, že její činy mohly podnítit objektivně oprávněné obavy v tom smyslu, že byly dostatečně způsobilé odvést pozornost od transparentnosti procesu výběru. Jednání ministryně bylo o to vážnější, že byla upozorňována na své právní povinnosti při mnoha příležitostech svými právními poradci na ministerstvu jakožto i předsedou výběrové komise a tajemníkem ministerstva. S ohledem na tato fakta Soud konstatoval, že nikoli technické, ale tyto ústavní nesprávnosti vedou k samé podstatě „práva zřízeného zákonem“.
Co se týče „zkráceného“ hlasování v parlamentu: „Toto selhání ze strany parlamentu by pravděpodobně samo o sobě nepředstavovalo porušení práva na ,soud zřízený zákonem´, zejména když byla poslancům nabídnuta příležitost požádat o samostatné hlasování,“ stojí ve zprávě k případu. Jenže, v situaci obsazování zcela nově vznikajícího soudu, to Soud posoudil jinak. Zatímco nový zákon se pokusil ustavením zvláštní hlasovací procedury posílit legitimitu nově ustaveného soudu, intervence parlamentu nepřinesla požadovaný užitek.
„Jinými slovy, parlament nesplnil svoji povinnost ručitele zákonnosti jmenovacího postupu u čtyřech kandidátů. V důsledku toho došlo k závažnému porušení základního pravidla při jmenování soudců v tomto projednávaném případě“.
Nejvyšší soud rezignoval před podpisem prezidenta
Poté si Velký senát Evropského soudu pro lidská práva položil třetí otázku testu: Bylo údajné porušení práva na „soud zřízený zákonem“ účinné přezkoumáno a napraveno vnitrostátními soudy?
Jak shrnul Evropský soud pro lidská práva, Nejvyšší soud Islandu sice učinil zjištění o chybách, ale ze svých vlastních zjištění nevyvodil závěr, a navíc situaci nezkoumal ve vztahu k Úmluvě o lidských právech a základních svobodách. Nejvyšší soud Islandu se omezil na zjištění, že jmenování nebylo neplatné a zadruhé, že navzdory nedostatkům v postupu se stěžovateli dostalo spravedlivého procesu před nestranným a nezávislým soudem. „U tohoto zjištění položil Nejvyšší soud velký důraz na skutečnost, že jmenování se stalo oficiálním po podpisu prezidenta Islandu. Podle Nejvyššího soudu Islandu od tohoto okamžiku nebyl důvod k pochybnosti, že patnáct soudců odvolacího soudu bude plnit svoje povinnosti nezávisle a v souladu se zákonem.
Jak dále uvedl Evropský soud pro lidská práva, značí konstrukce rozsudku Nejvyššího soudu Islandu akceptaci nebo dokonce rezignaci a znamená, že ve skutečnosti soud neměl v této věci žádné slovo poté, co se jmenování stalo oficiálním.
Nejvyšší soud podkopal roli justice v dělbě moci
Podle Evropského soudu pro lidská práva je taková praxe problematická ze dvou důvodů: Předně podkopává důležitou roli justice ve vyvažování a kontrole, vyplývající z oddělení moci. Zadruhé, význam a vážnost porušení dávají v sázku roli justice v demokratické společnosti vedené vládou práva, přičemž následky těchto porušení nemusí být omezeny jen na jednotlivé kandidáty, kteří byli poškozeni nejmenováním, ale nutně se týkají široké veřejnosti. Následně vnitrostátní soud nezohlednil, zda cíle k zajištění ochrany konceptu, „soudu zřízeného zákonem“, jak byl zakotven v zákoně, bylo dosaženo.
S ohledem na závěr třístupňového testu Velký senát Evropského soudu pro lidská práva rozhodl, že stěžovateli bylo upřeno právo na „soud zřízení zákonem“ a tím byl porušen Článek 6, §1 – právo na spravedlivý proces Úmluvy. Dále Soud rozhodl, že Island zaplatí stěžovateli nemajetkovou újmu ve výši 20 000 euro a náklady řízení.
Irena Válová
