Exekutor má právo na odměnu, i když nic nevymohl, protože proti povinnému bylo mezitím zahájeno insolvenční řízení. Svůj nárok má přihlásit do insolvenčního řízení. Konstatoval to Ústavní soud nálezem v případu exekutora, kterému Vrchní soud v Praze toto právo upřel. Upřením možnosti přihlásit pohledávku do insolvenčního řízení a neuznáním pravosti pohledávky došlo k porušení ústavního práva na soudní ochranu, na podnikání a práva na odměnu. Účelem oddlužení není pád do dluhů kvůli platbám za předešlé exekuce.
Nález v ústavní stížnosti exekutora Michala Suchánka z počátku října byl zveřejněn v pondělí 2. listopadu 2020. „Exekutorská komora ČR nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 1231/20 ze den 2.11. 2020 vítá, neboť to v praxi pro soudní exekutory znamená garanci, že jim budou uhrazeny alespoň minimální náklady i v případě, že povedou exekuci, kde se jim nepodaří vymoci nic,“ uvádí k tomu aktuálně Exekutorská komora ČR.
„Konečně se Ústavní soud ČR zcela jednoznačně vyjádřil ve prospěch soudních exekutorů k otázce vztahující se k neodůvodněnému a protiústavnímu požadavku insolvenčních správců a insolvenčních soudů alespoň částečného vymožení pohledávky v souvislosti přihláškou pohledávky soudních exekutorů v insolvenčním řízení. Rád bych poukázal i na skutečnost, že v závěru svého rozhodnutí ÚS ČR též výslovně kritizuje nerespektování jeho předchozího právního názoru k této problematice některými insolvenčními soudy,“ říká prezident EK ČR Vladimír Plášil.
VS: Exekutor žádnou pohledávku k přihlášení nemá
Příběh je jednoduchý. Soudní exekutor Michal Suchánek byl pověřen vedením exekuce k vymožení peněžní částky od dlužníka, avšak než stihl cokoli vymoci, bylo proti dlužníkovi zahájeno insolvenční řízení. V tu chvíli nebylo možné pokračovat v exekuci. „Dne 10. 4. 2018 přihlásil exekutor do insolvenčního řízení pohledávku vůči dlužníkovi ve výši 7 865 Kč. Tato částka sestávala z odměny exekutora ve výši 3 000 Kč a náhrady hotových výdajů ve výši 3 500 Kč, obou zvýšených o daň z přidané hodnoty (pohledávka č. 8). Insolvenční správce dlužníka Ing. Peter Režnický tuto pohledávku uznal, pokud jde o částku 4 235 Kč. V rozsahu zbylé částky 3 630 Kč ji popřel, neboť nárok na odměnu vzniká soudnímu exekutorovi jen v případě, že vymůže pohledávku nebo její část,“ stojí ve faktech nálezu. Exekutor proto podal žalobu proti insolvenčnímu správci o pravost popřené pohledávky.
Zatímco Krajský soud v Českých Budějovicích shledal, že částka 3 630 byla přihlášena do insolvenčního řízení oprávněně, Vrchní soud v Praze rozsudek změnil v neprospěch exekutora, kterému navíc nařídil zaplatit insolvenčnímu správci náklady řízení.
Podle Vrchního soudu v Praze totiž stěžovatel – exekutor nemá žádnou pohledávku, kterou by mohl uplatnit v insolvenčním řízení. „Podle § 5 odst. 1 exekučního tarifu je totiž, není-li dále stanoveno jinak, základem pro určení odměny za exekuci ukládající zaplacení peněžité částky výše exekutorem vymoženého plnění nezahrnujícího náklady exekuce a náklady oprávněného. Jestliže nebylo vymoženo žádné plnění, toto ustanovení stěžovateli právo na odměnu exekutora nezakládá,“ citoval Ústavní soud z argumentů Vrchního soudu v Praze.
„Za této situace byly s uplatněním nároku na odměnu exekutora stěžovatelem spojeny dvě právní otázky. Předně šlo o to, zda pohledávka soudního exekutora, který byl pověřen k vedení exekuce, vůči povinnému z titulu jeho odměny existovala bez ohledu na to, zda něco vymohl, již v průběhu insolvenčního řízení. Pokud ano, bylo třeba zodpovědět, zda stěžovatel měl tuto pohledávku přihlásit, nebo zda o ní měl bez ohledu na výsledek insolvenčního řízení rozhodnout až po jeho skončení příkazem k úhradě nákladů exekuce,“ uvádí v nálezu Ústavní soud.
ÚS: Účelem úpadku není pád do pasti kvůli úhradě exekucí
Jak dále vyplývá z dikce nálezu Ústavního osudu, výklad Vrchního soudu v Praze ho doslova rozlítil, když zdůraznil, že Vrchní soud v Praze vyložil podústavní právo, tedy zákon i vyhlášky v rozporu s Ústavou respektive Listinou, což doložil řadou svých předešlých nálezů.
Jedním z citovaných nálezů je i případ, kdy exekutor pohledávku nepřihlásil, nýbrž rozhodl o ní příkazem k úhradě, což Ústavní soud shledal nesprávným postupem: „Otázkou nároku soudního exekutora na odměnu v případě, že v exekuci (zatím) nic nevymohl a v jejím průběhu bylo zahájeno insolvenčního řízení, v jehož rámci bylo povoleno oddlužení, se Ústavní soud zabýval v několika rozhodnutích. Předně tak učinil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3250/14, v němž rozhodoval o ústavní stížnosti povinného proti rozhodnutí soudního exekutora, který po schválení oddlužení rozhodl příkazem k úhradě nákladů exekuce o povinnosti povinného hradit tyto náklady. Podle tohoto nálezu soudní exekutor tímto způsobem postupovat neměl, neboť jeho pohledávka z titulu odměny exekutora měla být přiměřeně uspokojena v insolvenčním řízení,“ stojí v současném nálezu.
Foto: Mediafax
Právo na odměnu exekutora trvá podle Ústavního soudu od zahájení exekuce. „Nepřihlášením pohledávky se věřitel vystavuje riziku, že v rámci insolvenčního řízení bude dlužníku povoleno oddlužení a v případě jeho úspěšného splnění bude dlužník soudem osvobozen od pl ní dosud neuspokojených částí přihlášených pohledávek, včetně pohledávek do insolvenčního řízení vůbec nepřihlášených. V této souvislosti nelze odhlédnout od smyslu a účelu oddlužení, které je sanačním způsobem řešení úpadku. Jeho prostřednictvím se umožňuje, aby dlužník byl po jeho úspěšném provedení skutečně ,oddlužen´. Insolvenční zákon (ani exekuční řád) v tomto ohledu nestanoví pro pohledávku soudního exekutora, který bude usilovat o úhradu nákladů exekuce, žádnou výjimku,“ uvedl Ústavní soud. „Dlužník, který splnil podmínky pro oddlužení, by se znovu mohl ocitnout v dluhové pasti, tentokrát proto, že by nebyl schopen dostát povinnosti k úhradě nákladů dříve zahájených exekucí,“ stojí v nálezu.
Podle exekučního řádu jedná exekutor vždy předčasně nebo opožděně
Poté se Ústavní soud zabýval pravostí pohledávky z titulu odměny exekutora s tím, že až doposud byla podobná stížnost odmítnuta z důvodu bagatelní částky. O bagatelní částku jde i v této stížnosti, konstatoval Ústavní soud. Při přihlašování do insolvenčního řízení nemusí být jasné, zda řízení skončí oddlužením a zda se exekutor svojí částky domůže. Pokud nikoli, je to riziko podnikání exekutora, které je vyrovnána monopolním postavením exekutora, uvedl dále Ústavní soud s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva jakožto i nejednotnou praxi obecných soudů, ke které podle svých slov sám Soud přispěl, což tímto nálezem napravuje.
„Schválení oddlužení je skutečností, kterou soudní exekutor nemůže v průběhu exekuce nijak ovlivnit, a proto mu ji z hlediska jeho práva nelze přičíst k tíži. Neřeší-li exekuční tarif tuto situaci výslovně, pak je nutno v těchto případech nevykonatelnou pohledávku soudního exekutora dovozovat přímo z § 90 odst. 1 exekučního řádu, a to za analogického použití § 11 odst. 2 exekučního tarifu, a vznik práva dovodit nejpozději od rozhodnutí, kterým byl zjištěn úpadek dlužníka a povoleno oddlužení,“ uvedl v nálezu Ústavní soud.
Ústavní soud poté znovu zkritizoval rozhodnutí Vrchního soudu v Praze: „Vrchní soud měl z těchto důvodů uznat pravost pohledávky stěžovatele. Jeho odlišný výklad vlastně znamená, že bude-li schváleno oddlužení, soudní exekutor nebude moci příkazem k úhradě nákladů exekuce uložit povinnému povinnost k zaplacení odměny exekutora, protože odpovídající pohledávka mu měla zaniknout již oddlužením. Současně ale před schválením oddlužení soudní exekutor nebude moci přihlásit svou pohledávku do insolvenčního řízení, protože ještě neměla nastat skutečnost, s kterou exekuční tarif spojuje právo na odměnu exekutora, a stále není postaveno najisto, zda k oddlužení dojde, nebo nikoli. Soudní exekutor tak sice podle exekučního řádu bude mít právo na odměnu, ten však v předmětné situaci nebude moci nijak uplatnit. Jakýkoli jeho postup bude vyhodnocen buď jako ,předčasné, nebo jako ,opožděné´ uplatňování jeho práva, což ho staví do neřešitelné pozice,“ uvedl Soud doslova.
Exekutorovi byla odepřeno právo na soudní ochranu, odměnu i podnikání
„Je zřejmé, že takovýto výklad je v rozporu s požadavkem na předvídatelnost a srozumitelnost práva, jenž vyplývá z principu právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, pročež neobstojí z hlediska obecně uznávaných metod výkladu právních norem a v posuzovaném případě vedl k porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. S ohledem na to, že tím fakticky došlo k odepření práva stěžovatele na odměnu, jež je součástí zákonem vymezených podmínek podnikání soudních exekutorů, bylo odepřením soudní ochrany rovněž porušeno jeho právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny,“ uvedl v závěru nález Ústavní soud.
Bude povinností vrchního soudu, aby, vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy), znovu posoudil pravost pohledávky stěžovatele z titulu odměny exekutora, uzavřel nález předseda senátu Vojtěch Šimíček.
Irena Válová
