Soudcovskou unii od tohoto týdne vede nově na tři roky předseda senátu Městského soudu v Praze Libor Vávra. Už dříve profesní organizaci soudců vedl, poté byl jejím čestným prezidentem. V korespondenčním hlasování předstihl místopředsedu pražského městského soudu Tomáše Novosada a Šárku Hájkovou z Krajského soudu v Praze. České justici krátce po zveřejnění výsledků prozradil, jak se bude volit nové vedení nebo na co by se v nové funkci chtěl zaměřit.
Získal jste poměrně silný mandát na příští tři roky. Hlasovalo 127 volitelů, vy jste dostal 66 hlasů. Čekal jste to?
Samozřejmě jsem chtěl vyhrát. Ale počítal jsem s tím, že kandidujeme tři a že bude druhé kolo. Nestihl jsem primárky, které se konaly na Městském soudu v Praze. To byl vlastně nechtěný podraz na Tomáše Novosada s Tomášem Mottlem, kteří primárkami prošli a z nich vyplynulo, kdo bude kandidovat na prezidenta a ten druhý do Republikové rady. A mě 14 dní na to napadlo, že do toho půjdu taky. Spousta lidí, kteří by mě asi jinak podporovali, řekli, že jsem si to měl rozmyslet včas.
Oficiálně vás pak ale nominovala sekce za Ústavní soud.
Ano, zprostředkoval to Jaromír Jirsa. Podle něj bych mohl mít nominaci i z jiných sekcí, ale já jsem řekl, že mi jedna nominace stačí.
Nemohlo vám pomoci korespondenční hlasování? Protikandidáti se nemohli osobně prezentovat na sněmu. Vás naopak každý zná.
Já myslím, že ne. Všichni tři jsme s unií spjati mnoho let. Takže, že by ti kandidáti byli neznámí, to určitě ne. Natočili jsme na webu Soudcovské unie i projevy, spíše zdravice. Ale to není ono. A prezentovat se veřejně projevem, to si neskromně myslím, že je disciplína, která mi docela jde.
Jak budete v současné situaci volit vedení Soudcovské unie? Republiková rada se asi sejít nemůže.
Osobně to není možné, je to zhruba 30 lidí, k tomu kancelář nebo čestní prezidenti. Ale počítám s tím, že někdy v průběhu příštího týdne začnu se všemi, kteří byli do republikové rady zvoleni, komunikovat mailem. Probereme, jak zvolit výbor a zejména dva viceprezidenty, kteří se volí z řad Republikové rady. Obávám se, že to budeme muset udělat na dálku. Mailem, nebo nějakým distančním jednáním. Dopředu jsem o tom vůbec nepřemýšlel, já to nemám rád, to se člověk rouhá.
S kým byste chtěl spolupracovat?
Přemýšlím nad tím, mám tu před sebou seznam členů republikové rady a chci si to do příštího týdne promyslet, koho bych navrhl. Bývá zvykem, že předseda viceprezidenty a členy výboru navrhne. A rada buď vysloví souhlas, nebo ne.
Řeknete nám nějaká jména?
Jasně, že mám tipy, ale jména neřeknu. Bylo by navýsost trapné tu teď někoho jmenovat a pak se na něj ani neobrátit, protože mě třeba mezitím napadne někdo vhodnější. Jsou tu také limity, že viceprezidenti nemohou být lidé ze stejného soudního kraje, jako jsem já.
Jaké kroky učiníte v nové funkci jako první?
Dnes se jdu podívat do naší kanceláře, protože jsem tam dlouho nebyl. Daniela Zemanová mi teď předala klíče. Takové symbolické gesto. A republiková rada bude muset začít pracovat na nějakém programu na ty tři roky. Protože to je dokument, který by měla schválit celá republiková rada. Už před volbou jsem vám říkal ty dva základní nápady. Chci rozjet nějaké systémovější setkávání s novináři i mimo kontroverznější témata. Protože mezi novináři není moc odborníků, kteří se mají šanci tomu právu věnovat setrvale. Teď navíc redakce propouští. Setkání bychom měli nabízet po regionech a po jednotlivých agendách, aby se například vysvětlilo, proč máme strašně rychlou trestní justici a pak tu jsou na druhou stranu případy, které trvají deset let. Že to není o lenosti orgánů činných v trestním řízení nebo v neschopnosti, ale že tam jsou objektivní důvody. Proč je dnes takový masakr kolem pečovatelských věcí, proč někde nefunguje a jinde funguje insolvenční řízení, proč je správní úsek Městského soudu v Praze pořád pomalejší než ostatní, byť se to teď zlepšuje. Mluvčí by měli být novinářům k dispozici nejen na mikrofon, ale také, když je třeba něco konzultovat. Pak si myslím, že musíme mluvit s politiky. Tam se hodně lidí změnilo a spousta z nich o výkonu spravedlnosti prostě nic neví. Řada poslanců dřív v ústavně právním výboru seděla deset, dvanáct let a člověku stačilo odkázat na určité téma a oba jsme věděli, o čem byla řeč. Dnes tam zbyl snad jen Marek Benda.
V Poslanecké sněmovně to ještě v tomto ohledu jde, je tam několik bývalých ministrů spravedlnosti či pro legislativu, v Senátu to bude horší. Právníků výrazně ubylo a mandát neobhájil Miroslav Antl.
Ano a Senát je pro justici důležitý, řada zákonů je diskutabilních i v jeho výborech. Musíme s politiky jednat o tom, proč si třeba myslíme, že pro stát je výhodný emeritní soudce nebo soudcovská samospráva. A uvidíme, co se stane se zákonem o soudech a soudcích, zda se ještě stihne schválit. Myslím, že je to hodně ohrožené. Je kompromisním textem ze všech stran, takže to není milované dítě nikoho. I v justici je řada lidí, kteří by si něco představovali trochu jinak. To není, jako když Pavel Šámal, nebo profesor Karel Eliáš napsali „své“ zákony a hájili je každý den celým svým srdcem a s plným nasazením, takového otce ta novela nemá.
Zásadní spor se vede nad jmenováním soudních funkcionářů.
Pokud vím, tak poslední změní je opět remíza, k jejíž formulaci jsem přispěl. Nově jmenovaný předseda by mohl říci, s kým z místopředsedů spolupracovat chce či nechce. Čili pro některé místopředsedy by se ukázala možnost mít skoro celá dvě období. To si myslím, že je racionální řešení. Protože zejména u malých soudů není moc lidí, kteří jsou ochotni to dělat. Ale myslím, že další střety jsou kolem potencionální délky praxe u lidí, kteří se hlásí do výběrového řízení na kandidáty na soudce.
Narážíte na tzv. boční vstup do justice?
Copak boční vstup, ten asi vždycky bude marginálie, ale když se třeba advokát účastní výběrového řízení na kandidáta na soudce, stejně měl nějakou povinnou praxi na soudu, a neměl by jistotu, že to nakonec dostane, tak kdo se vzdá praxe? Za jakých podmínek? Samozřejmě u soudů, které mají čekatelský systém, tak dnes ten advokát nemůže nic jiného udělat, než jít do toho rizika. Ale soudy, které mají výběrové řízení po vzoru Městského soudu v Praze, tak tam advokát, pokud uspěje ve výběrovém řízení, má jistotu, že bude navržen. A pak není problém ho vyzvat, ať tedy jde praktikovat k soudu, aby byl připraven.
Slyšel jste o tom, že ministerstvo připravuje nové výkonnostní tabulky?
Vím, že zredukovali dočasně počet soudců pro republiku, podle vývoje nápadu. Za situace, kdy musíme šetřit a ten nápad opravdu ve většině velkých agend klesá, tak to považuji za racionální krok. Problém je, že nemáme čísla o tom, jak se hýbe obtížnost a časová náročnost agend. Sledujeme to jen hrubě, co kus, to čárka. Když máme trestní kauzy na měsíce souzené, je to stejná čárka, jako chycený kapsář. Má-li se nějak změřit, kde mají soudci ubýt, tak se to musí spočítat pozitivně. Ne poměrově.
Je objektivně někdo schopen toto udělat?
Existují na to audity. V Německu to udělali, stálo to tenkrát obrovské peníze, ale žijí z toho už řadu let. Ale asi v této rozpočtové době není představitelné, že se vypíše výběrové řízení na velké auditorské firmy. To bychom se asi bavili minimálně o desítkách milionů korun. Druhá věc, která v tom hraje strašně citlivou roli, je obrovská zranitelnost nejmenších soudů. Jak mají zabezpečit odbornost, když je tam sedm soudců? To je to překreslení justiční mapy, o které mluvím několik let.
Blíží se volby, budete toho chtít využít při prezentaci tohoto tématu?
To je téma, které zajímá i stávající ministryni. Ostatně ona před rokem souhlasila s tím, že jsem svolal pracovní skupinu, kterou respektuje. Bohužel pak přišel covid, tak jsme se sešli jenom dvakrát nebo třikrát. Je tam kolega Josef Baxa, kolegyně Daniela Zemanová, Luboš Dörfl, náměstkyně Klára Cetlová, z ministerstva ještě Martin Richter, David Kosař z univerzitní sféry. Inspirovali jsme se nějakými kroky podobného typu z Evropy, o některé se dnes snaží na Slovensku. Je evidentní, že soudy jsou dnes nastaveny neefektivně. A to nás brzdí. Evropský trend je jasný, vznik velkých pracovišť. Ale třeba najdeme jinou cestu.
Myslíte, že by byla Soudcovská unie schopná tento názor prosadit napříč soudcovskou obcí?
Není ani jisté, že se shodneme v rámci Soudcovské unie. Pohled jednotlivých pracovišť je vždy ovlivněný tím, kde jsou. Já to vidím z pohledu Městského soudu v Praze, že největší systémové potíže máme tradičně s Obvodním soudem pro Prahu 7. Protože od doby, kdy tam klesl počet soudců pod čtrnáct a dneska je jich tam asi devět, tak každá delší nemoc je fatální problém. Přes všechnu pracovitost lidí, kteří tam jsou. Nikdo z nich navíc nemůže jít na stáž. Tím pádem je to poškozuje odborně. Větší soud půlroční stáž soudce úplně v pohodě pokryje.
Ministerstvo spravedlnosti chce podle našich informací stop stav, tedy nejmenovat nové soudce.
Tím se sníží počet soudců, ale lokálně, a ne tam, kde si to můžeme dovolit. Vůbec nejsem odpůrcem snižování počtu soudců, ale potíž je, že se už léta před tím mělo pracovat na tom, abychom měli lepší čísla připravená pro případ, že to přijde.
Souhlasil byste s oddělením regresu od kárného řízení?
To mi přijde poměrně zvláštní. Jak se stanoví povinnost, když nikdo neshledá odpovědnost daného člověka? Kdo ji shledá? Úřad bude rozhodovat o tom, zda soudce pochybil? Rozumím tomu, proč tyto úvahy jsou. Ono ale zase těch případů není tolik. Někdy mi přijde zvláštní argumentovat výší vyplacené škody, když to jsou kolikrát objektivně vzniklé škody. Policie nemůže při podezření nezahájit trestní řízení jenom proto, že se bude bát, že ve finále bude někdo platit regres. Ve finále musí být někdo, kdo řekne o odpovědnosti za způsobenou škodu, že to je v příčinné souvislosti. To totiž neřekne ani odvolací soud.
Vždy by měl poslední slovo soud.
Ale zase se to dostane obloukem do správní justice, která je evidentně přetížená a stejně tam musejí přijít systémové změny, aby se zprůchodnila i na těch nejužších hrdlech. A má kárná řízení rozhodovat Nejvyšší správní soud, nebo rozhodovat o kasační stížnosti téhož z hlediska regresu? Zase to skončí zpět v té samé budově? A jediný rozdíl bude asi v tom, že mezi tím budou ty peníze na účtu státu, zatím co teď nejsou. A pak se třeba budou vracet? Nejsem si jist, jestli je tohle racionální cesta. Ale slyším to od vás poprvé, tak ta reakce je fakt jenom na první dobrou.
Jedná se o úvahy v reakci na několik případů, které často ani nedospěly ke kárnému senátu. Ale je tam objektivní důvod se domnívat, že zavinění jde za konkrétním soudcem či státním zástupcem.
Tohle já vůbec nerozporuju. Pak to jde za konkrétním člověkem. Jinak bychom se nebavili o regresu. Takže tomu já naprosto rozumím a přemýšlejme nad tím, jak zefektivnit kárná řízení. Mimochodem, tato část novely soudcovských zákonů vůbec schvalována nebude. Ale pochvalme kárné senáty, protože tím, že připustili analogii v dohodě o vině a trestu, tak to úžasně zefektivnilo kárné řízení. Já jsem na sklonku svého předsedování tady uzavíral v posledních 14 dnech asi dvě dohody a tím, že jsme se domluvili, tak ani nebyly ty dohady, výmluvy atd. Soudce věřil, že to kárný senát schválí. Takže jestli není cesta v tom efektivnějším kárném řízení. Což ovšem znamená zefektivnit ten první stupeň. Protože to si myslím, že to je problém. Již tak přetížený NSS svou vlastní agendou komplikovaně shání šest osobností z kárného senátu na termín, kdy mají všichni čas a to ve všech kárných agendách. Proto si myslím, že běžné, tříčlenné senáty na několika krajských soudech pro celou republiku, tak by to úplně na první stupeň stačilo a bylo by to nesmírně efektivní. Stávající senáty by byly odvolacím místem.
Velkou diskuzi u nás na sociálních sítích vzbudil výrok předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského, že pokud by Kateřina Šimáčková opustila Ústavní soud, měla by ho doplnit žena. V současné chvíli jsou na Ústavním soudu pouze dvě ženy, kromě Kateřiny Šimáčkové je to Milada Tomková. Souhlasíte s výrokem předsedy Rychetského?
Já jsem absolutní odpůrce nějakých kvót. Rád vždy vyprávím, že pro mě nebylo na Městském soudu snadné z osmi místopředsedů umluvit některé kolegyně, aby se staly místopředsedkyněmi, protože většina velmi chytrých žen to aktivně dělat nechce. Odmítá vedoucí funkce. Ochotných do toho jít je podstatně méně než chlapů. Asi proto, že muži jsou ješitnější, nebo já nevím. Pokud jde o ústavního soudce, tak tam si myslím, že toto nemůže platit, protože to je individuální práce. Není dobré, že je tam málo žen, ale jak to zlepšit? Asi je správné, že se o tom mluví. A to, jak to pan předseda řekl, tak mě to neurazilo. Zdůraznil, že to říká, i když není žádný zarytý genderový fanatik. A to si přesně myslím, že je ta úroveň debaty, která by tomuto tématu slušela.
Takže by to nemělo být za každou cenu?
Pak by to tu ženu, která by přišla, snižovalo, říkalo by se, že byla jmenována jen proto, že je ženou. Moje zkušenost je ta, že pro řadu žen je navíc vyloučené pracovat několik let v Brně, kde jsou nejvyšší soudy. A to tu jsou kolegyně, které v tom Brně půl roku byly, bavilo je to, oni je tam chtěli. Ale řekly, že jim ta práce za pobyt v Brně vůbec nestojí a odmítly pracovat třeba na Nejvyšším soudu. Asi je nějak biologicky dané, že těch chlapů, kterým to zásadně vadí, je o trochu méně.
Eva Paseková, Petr Dimun
