Ministerstvo spravedlnosti (MSp) bude muset znovu posoudit žádost rodičů, jejichž syn byl zavražděn, o poskytnutí peněžité pomoci podle zákona o obětech trestných činů. Rozhodl tak Městský soud v Praze (MS), který zároveň v rozhodnutí postup podrobil kritice a označil některé jejich závěry, které učinili úředníci, za „minimálně nemístné“.
Rodiče, kteří oba žijí společně ve společné domácnosti ve vyloučené lokalitě na severu Čech, požádali každý o 200 tisíc Kč. Syn, který byl před třemi lety zavražděn, jim měl několik let ze zahraničí posílat finanční částky a krátce před svou smrtí pak matce přislíbit koupi bytu.
Podle ministerských úředníků ale syn poslal rodičům během 11 let pouze cca 1200 Eur, což nelze považovat v souhrnu za výživu, jak podle nich zákon o obětech trestných činů předpokládá. Navíc vyživovací povinnosti dětí vůči rodičům předchází vyživovací povinnost mezi manželi. Ministerstvo také dospělo k závěru, že oba jsou také schopni se dobře živit sami.
Otec je pouze postižen fyzicky, nikoliv mentálně, a může tak údajně dosahovat i výrazných výdělků. Matce ve výkonu práce nebrání už vůbec nic a její celoživotní evidence na Úřadu práce svědčí podle úředníků o jejím přístupu ke hledání práce. A pokud oba tvrdí, že jim byl syn povinen poskytovat výživu, nic jim nebránilo, aby své právo po synovi vymáhali soudně.
Proti zamítavému rozhodnutí ministerstva podali oba rodiče žalobu, v níž předně upozornili, že již nejsou manželé, jakkoliv spolu žijí ve společné domácnosti. Ohledně možností otce dosahovat mimořádných výdělků konstatovali, že má pouze základní vzdělání a je po onkologické operaci rekta ve snížené pracovní schopnosti zaměstnán u technických služeb města. Taktéž upozornili, že pro podstatnou část populace představuje i cca 1000 Kč měsíčně, což odpovídá částkám, které jim syn posílal, výrazný příspěvek do rozpočtu, takže závěr o nedostatečné výši podpory je zcela nepatřičný.
Ani v reakci na žalobu ministerstvo svůj názor nezměnilo. Podle něj totiž nebyla splněna ani jedna z alternativních podmínek pro přiznání peněžité pomoci, neboť zemřelý syn nebyl povinen žalobcům poskytovat výživu, ani tak fakticky nečinil. A to, že bydliště žalobců je sociálně vyloučenou lokalitou, jim nijak nebrání, aby získali řádně honorovanou práci, případně se přestěhovali. Soud žalobě vyhověl a rozhodnutí ministerstva spravedlnosti zrušil.
Zákon má zlepšit postavení obětí
V rozhodnutí nejdříve připomněl, že důvodem přijetí zákona o obětech trestných činů bylo primárně zlepšit postavení těchto obětí, „zejména tak, aby s nimi bylo zacházeno s respektem k jejich osobnosti, citlivě s ohledem na situace, v jaké se (nikoli vlastní vinou) nacházejí, a způsobem, který jim nepřivodí další újmu“. Finanční pomoc státu má primárně překlenout obtíže, do níž se oběti nezaviněně dostali a sekundárně pak má zčásti i charakter reparace.
Dále soud zdůraznil, že z § 24 odst. 1 písm. c) zákona o obětech trestných činů vyplývá, že právo na peněžitou pomoc mají pozůstalí ve dvou na sobě nezávislých situacích: a to pokud jim zemřelý výživu fakticky poskytoval, anebo byl výživu povinen poskytovat. Není tedy nezbytně nutné prokázat, že v době úmrtí zemřelý pozůstalým výživu poskytoval, ale stačí skutečnost, že byl povinován takovou výživu pozůstalým poskytovat.
Soud v této souvislosti odkázal na §915 občanského zákoníku, který stanoví, že dítě je povinno svým rodičům zajistit slušnou výživu, přičemž nestanovuje její výši, ta je závislá na konkrétních okolnostech jednotlivých případů.
Podle soudu však ministerstvo nedostatečně objasnilo skutkový stav, tedy zda byl zemřelý syn povinen poskytovat žalobcům výživu s ohledem na jejich konkrétní životní situaci. V novém řízení tak bude muset ministerstvo znovu provést šetření a vyzvat žalobce, jaké důkazy mají předložit, aby mohlo posoudil, zda s ohledem na celkovou finanční situaci měli žalobci za života jejich syna nárok na „slušnou výživu“ podle občanského zákoníku.
Šetrný přístup
V závěru rozhodnutí pak soud ministerským úředníkům připomněl, aby s ohledem na povahu řízení ctili zásadu zdvořilého a šetrného přístupu k žadatelům jakožto obětem trestných činů. Musí být totiž srozuměni s tím, že žadatelé se dostali do velmi obtížné životní situace, a proto obsah rozhodnutí vydaných dle zákona o obětech trestných činů musí být psán citlivě tak, aby je nemohl ještě více psychicky zatěžovat.
Soud konstatoval, že v tomto případě se těchto zásad ministerstvo nedrželo. „Za minimálně nemístné soud považuje tvrzení žalovaného, že žalobcům nic nebrání v přestěhování, neboť s ohledem na finanční nároky i celkovou obtížnost (znásobenou nesnadným obdobím po smrti jejich nejstaršího syna) je takový krok jen velmi těžko představitelný. A také další formulace užité žalovaným mohly dle soudu necitlivě zasáhnout do již zasažené zranitelnosti žalobců. Soud apeluje na žalovaného, aby v tomto smyslu svá pochybení v následujícím řízení napravil,“ uzavírá ve svém rozhodnutí Městský soud v Praze.
Petr Dimun
