Rozsah povinností insolvenčního správce a požadavky na znalost právní předpisů jsou v současnosti vysoké, až nepřiměřené, myslí si insolvenční správci. Pokud správce vykonává svoji činnost svědomitě a s odbornou péči, tak to není nic nového a dává to smysl, reagují si soudci. „Přidaná hodnota insolvenčního správce je, že dlužníka pozná a zjistí, na co má a nemá,“ zaznělo také na sedmém ročníku Konference Insolvence 2020.
„Odbřemeňovací“ novela insolvenčního zákona z roku 2017 měla snížit administrativní zátěž soudů. Tím však, společně s vyhláškou o standardech výkonu funkce insolvenčního správce z roku 2019, „zabřemenila“ správce, prohlásil začátkem října v rozhovoru pro Českou justici insolvenční správce a předseda Spolku Severočeských insolvenčních správců Pavel Körner. „Povinnosti insolvenčních správců setrvale rostou, až se mi chce říct, že stokrát nic umořilo i slona,“ zopakoval svůj názor i na letošní konferenci Insolvence 2020.
Rozsah povinností insolvenčního správce je podle Körnera široký stejně jako požadavky na znalost právních předpisů z různých oblastí. Náplň jeho práce tak v reálu kombinuje činnost policie, pracovní agentury, finanční úřad, detektivní nebo výzvědné služby. „Musí znát nejen insolvenční předpisy, ale také občanský zákoník, zákon o spotřebitelském úvěru, zákon o účetnictví, zákoník práce, zákony o nemocenském a důchodovém pojistném, občanský soudní řád, trestní řád a další“, vypočítává dále Körner. Navíc podle něj nepomohlo ani snížení požadavků na soupis insolvenčního návrhu, který obsahuje pouze omezené informace, jež často ani nejsou správné, a správce si je pak musí složitě sám dohledávat. „Je to opravdu detektivní činnost,“ dodává.
„Poslední novela nepřinesla ani tak nové povinnosti, ale více se o nich mluví a více se čeká, že je správci budou plnit,“ nesouhlasí místopředseda Krajského soudu v Ostravě, dočasně přidělený k Nejvyššímu soudu, Rostislav Krhut a pokračuje: „Je přirozené, že se insolvenční správci brání, že suplují jiné úřady a nechce se jim do toho. Ale úplně od začátku platí, že správce má postupovat svědomitě a s odbornou péčí, jak ukládá zákon, a vykonávat dohled nad dlužníkem, který má usilovat o splnitelnou možnost obstarat si příjem. Pak má ta kontrola smysl. Je řečeno totéž, jen jinými slovy.“
Proti přetěžování insolvenčních správců se ohradila i Klára Vítková, vedoucí oddělení insolvenčního na odboru insolvenčním a soudních znalců ministerstva spravedlnosti ČR: „Standardy výkonu funkce správce nezakotvují nové povinnosti. Říkají, jakým způsobem má být již existující povinnost správně realizována,“ reagovala na Körnerovy výtky. Podle ní je chybné standardy vnímat jako jedinou možnou cestu. „Je to princip comply or explain. Tedy buď to uděláte tak, jak je tam napsáno, nebo odůvodněně vysvětlíte, proč jste to tak neudělali, a může to být akceptováno. Není to kogentní ustanovení zákona, od kterého se nelze odchýlit,“ dodala.
Bez pravidelného osobního kontaktu to nejde
Chceme-li využít potenciál dlužníka na trhu práce, pokračuje v debatě o roli insolvenčního správce soudce Rostislav Krhut, musíme ho poznat. Je to právě insolvenční správce, který již do začátku má zjišťovat rozhodné skutečnosti – jaké má dlužník vzdělání, kvalifikaci, pracovní zkušenost. A podle toho vyhodnotit, zda svůj potenciál využívá, či nikoli, a případně ho nasměrovat, kde a jak by mohl vyšší příjem získat. „Správce by měl s dlužníkem pravidelně komunikovat. Pokud je nezaměstnaný, ptát se ho na to, co udělal pro sehnání práce, protože to je jeho aktuální zaměstnání. A dlužník by to měl doložit,“ popisuje Krhut, podle něhož toto vše pak hraje velkou roli, pokud dlužník po pěti letech nedosáhne na potřebnou třicetiprocentní hranici uspokojení. „Šanci na oddlužení bude mít jen ten, kdo doloží, že to opravdu nešlo. A pokud to nedoloží, je to problém pro dlužníka a také průšvih pro insolvenčního správce, který si koleduje o sankci,“ dodává Krhut.
I proto je podle Krhuta důležitá již na začátku povinnost – mezi správci spíše neoblíbená, zvláště za současné epidemiologické situace – osobní prohlídky obydlí (na adrese skutečného bydliště, jak bylo v průběhu diskuse upřesněno, nikoli tedy bydliště trvalého či korespondenčního). Je to příležitost, jak se seznámit s dlužníkem a zorientovat se v jeho životní a sociální situaci. „To se na dálku zjistit nedá. Jedině pak se může insolvenční správce kvalifikovaně rozhodnout, jaké má dlužník možnosti na trhu práce a dokázat ho nasměrovat. Vím, že prezentuji ideál, ale tak by to mělo být,“ myslí si soudce.
Dlužník si často dokáže příjmy zvýšit
Se svým profesním kolegou souhlasí i soudce Krajského soudu v Praze Tomáš Jirmásek: „Přidaná hodnota insolvenčního správce je, že dlužníka pozná a zjistí, na co má a nemá.“ Individuální posouzení je podle něj nezbytné zvláště v případě, že dlužník nedosahuje potřebné výše příjmů – Jirmásek v této souvislosti pracuje s hranicí 15.000 korun pro muže a 13.000 korun pro ženu. „Insolvenční správce může zjistit, že někdo na to opravdu nedosáhne,“ dodává Jirmásek.
Právě pokud má dlužník při podávání návrhu na povolení oddlužení nízké příjmy, měl by ho insolvenční správce vést k tomu, aby si je nějakým způsobem, přiměřeně k jeho vzdělání, schopnostem a situaci na trhu práce, navýšil. Podle Jirmáskových zkušeností to totiž ve většině případů má efekt. „Prakticky všichni si na základě naší výzvy do čtyř měsíců příjmy nakonec zvýšili, a to i díky činnosti insolvenčního správce,“ uvedl Jirmásek. Nebylo to však podle něj tím, že by dlužník přešel do nového zaměstnání. Spíše si se svým zaměstnavatelem domluvil navýšení platu, například o část mzdy, kterou bral před tím načerno. „Dlužníci ale kolikrát ani nevědí, že by si mohli říct o více peněz,“ upozornil.
I podle Krhuta musí být dohled správce intenzivnější právě tam, kde je předpokládaná míra uspokojení nižší. „Otázka, zda dlužník vyvinul potřebné úsilí, nesmí být položena až po pěti letech,“ apeluje Krhut.
Podle Jirmáska v principu platí, že insolvenční správce má být v kontaktu s dlužníkem a poučovat ho tam, kde je to třeba, a to tak, aby obsah poučení dlužník pochopil (tj. přizpůsobil se jeho intelektuálním schopnostem, právním znalostem a zkušenostem) a aby budoucí vývoj nebyl pro něj překvapivý. Dlužník musí mít představu, co se bude navrhovat k vydání ke zpeněžení, jak budou probíhat srážky z příjmu, jak lze měnit splátky nebo za jakých podmínek si může ponechat auto. „A pokud se řízení týká i příjmů z jeho podnikatelské činnost, neměl by po roce zjistit, že má najednou zaplatit 50.000 korun,“ upozornil.
Insolvenční správce má být zkrátka ten, který ví vždycky všechno nejlépe jako první, myslí si Tomáš Jirmásek. Nese kůži na trh, protože když se na konci řízení ukáže, že to mělo být jinak, má problém. „Je to úloha nevděčná, insolvenční správci jsou v první linii, ale do toho s tím šli,“ dodává na závěr. „Pohled každého účastníka řízení je jiný. Sejdeme se pak někde uprostřed, a to by měl být výsledek.“
Helena Sedláčková
