Bylo by naivní spoléhat se na to, že Evropa již nepotřebuje alarm, který ji bude chránit před nenápadným sklouzáváním k totalitě. Tím je již po desetiletí Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku (ESLP). Myslí si to advokát Jiří Kmec z kanceláře HAVEL & PARTNERS. Zkušený právník na poli problematiky lidských práv se přihlásil do výběrového řízení na soudce této prestižní instituce.

Dlouho jste působil ve státní správě, a to dokonce jako zástupce zmocněnce pro Evropský soud pro lidská práva. Jaká to byla zkušenost? 
Na Ministerstvo spravedlnosti do kanceláře vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva jsem nastoupil na počátku roku 2002. Souběžně jsem tehdy ještě dokončoval studia politologie a pracoval na své rigorózní a poté doktorské práci na Právnické fakultě UK. Kancelář tehdy prošla velkou personální obměnou, kdy se vedle vládního zmocněnce samotného v relativně krátkém čase vyměnil i skoro celý jeho tým. Současně začal významně vzrůstat i objem stížností, který byl české vládě komunikován k vyjádření. Byla to práce po všech stránkách obohacující, která mi dovolila dostat se k velmi zajímavým případům, komunikovat se soudy všech stupňů a Ústavním soudem a prostřednictvím stanovisek vlády „vést dialog“ s vrcholnou evropskou jurisdikcí v rámci desítek sporů.

Z jakého důvodu jste poté odešel do advokacie?
Poté, kdy nám v roce 2012 s kolegy vyšel velký komentář k Evropské úmluvě o lidských právech, jsem však dospěl k závěru, že je to ten pravý čas zkusit něco nového. A určitě nelituji, že jsem se nechal svými kamarády nalákat do advokacie. Zpočátku bylo samozřejmě třeba se mnohému teprve učit. Přicházel jsem s tím, že za 10 let na ministerstvu jsem přeci jen nějaké zkušenosti s právem získal. Záhy jsem ale poznal, že podobnou intelektuální výzvou jako ve Štrasburku obhajovat regulaci nájemného nebo odsouzení prokurátorky z procesu s Miladou Horákovou může v některých případech být i klientovi spolehlivě poradit, kdy se mu promlčí nárok a před jakým soudem jej má žalovat.

Jaká je vaše pozice v advokátní kanceláři a čemu se věnujete?
V advokátní kanceláři HAVEL & PARTNERS jsem začínal na pozici právního experta a poté, co jsem si dodělal advokátní zkoušky, jsem poměrně rychle vystoupal na pozici counsela. Jde o pozici, která je vyhrazena seniorním advokátům, jejichž úkolem není na rozdíl od partnerů věnovat tolik času tzv. business developmentu, ale soustředit se na právní práci a odborné vedení jednotlivých týmů a výchovu mladších kolegů. Já tuto pozici zastávám v týmu specializovaném na zastupování klientů v soudních a rozhodčích řízeních, který je nejširším takto specializovaným týmem advokátů v České republice. Takže náplní mé práce je v podstatě klasická advokacie spojená především s jednáním s klienty či protistranou, přípravou procesních podání a účastí na soudních jednáních. K tomu se ještě v menším rozsahu věnuji též insolvencím a problematice trestní odpovědnosti právnických osob.

Mohlo by vás zajímat

Z jakého důvodu se nyní hlásíte do výběrového řízení na soudce ESLP, tedy se vlastně vracíte ke své původní „agendě“?
V této otázce se musím hned zkraje trošku ohradit proti té zmínce o „návratu“. Především o něčem takovém hovořit je více než předčasné. Jediné, co jsem zatím udělal, je to, že jsem podal přihlášku do výběrového řízení a stal se ještě ani ne kandidátem, ale pouze uchazečem o jedno z míst na tříčlenné kandidátce. A tuto kandidátku poté čeká ještě dlouhá cesta, než z ní soudce za Českou republiku budou na jaře příštího roku vybírat členové Parlamentního shromáždění Rady Evropy. A i když nejsou veřejně známa ani jména všech dalších spoluuchazečů, je i z těch již známých zřejmé, že za favority následné volby budou nejspíše považováni jiní. O „návratu“ však v mém případě nejde hovořit ani z toho důvodu, že jsem štrasburskou agendu nikdy zcela neopustil. Mohu-li si vypůjčit „gastronomický“ příměr, judikatura ESLP možná po mém přechodu do advokacie přestala být mým dennodenním chlebem, určitě však nezmizela z mého jídelníčku. Za dobu působení v advokacii jsem se podílel na přípravě asi čtyř desítek stížností k Ústavnímu soudu i Evropskému soudu pro lidská práva a také se přesvědčil, že znalost judikatury ESLP může být komparativní výhodou i v řízení před obecnými soudy. Už skoro 15 let navíc prakticky měsíc co měsíc publikuji v časopise Soudní rozhledy shrnutí a komentáře k nejvýznamnějším rozhodnutím ESLP. To mě nutí udržovat se stále v obraze ohledně štrasburského dění a i díky tomu jsem měl vlastně „v ruce“ všechny rozsudky, které ESLP za tu dobu vydal.

Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku Foto: Pixabay

Jakým výzvám nyní advokáti čelí kvůli koronavirovým opatřením a s tím související krizí?
Řekl bych, že výzvám kvůli koronavirové krizi čelí ani ne tak advokáti samotní, jako především jejich klienti. Když na to přijde, advokátovi stačí počítač a telefon a může pracovat více méně odkudkoli. Potřebuje mít nicméně na čem pracovat. I pro advokáty je tedy důležité, aby ekonomika dokázala krizi přežít. Současně ale – stejně jako pro všechny – je tato krize i pro advokáty šancí. Krize s sebou přináší novou práci i pro ně (pomoc klientům s čerpáním pomoci z různých podpůrných programů teď či řešení většího množství insolvencí, které nás v budoucnu zřejmě nevyhnutelně čekají). A může jim ukázat i nové způsoby práce, které jim mohou přinést větší efektivitu a pružnost (intenzivnější využívání vzdáleného způsobu komunikace či práce vůbec).

Ohrožuje současná situace některá základní lidská práva?
Koronavirová krize se lidských práv nepochybně dotýká. V současné situaci je na jedné straně od všech třeba velké míry sebekázně, sebeomezení i důvěry v to, že ti, kterým jsme ve volbách většinově svěřili své hlasy, vědí, co činí. Na straně druhé tato důvěra nemůže být zcela bezbřehá a je určitě dobře, aby kroky exekutivy i v této náročné situaci podléhaly veřejné kontrole, včetně kontroly ze strany soudů a v konečném důsledku v našem evropském prostoru tedy kontrole ze strany ESLP. Dá se očekávat, že nejprve na národní úrovni obecné i ústavní soudy a posléze i ESLP budou čelit stížnostem dvojího typu. V jedněch bude poukazováno na to, že přijatá protiepidemická opatření neměla dostatečný zákonný podklad (buď proto, že vnitrostátní právo přímo porušovala, nebo proto, že vnitrostátní právo nenabízelo dostatečné záruky proti možnému zneužití mimořádných pravomocí exekutivy) anebo nebyla přiměřená sledovanému legitimnímu cíli ochrany zdraví (například proto, že byla neodůvodněně přísná, že trvala příliš dlouho, nebo proto, že se těm, jež postihla, nedostalo adekvátní podpory či odškodnění). Objeví se myslím ale i stížnosti, které na druhou stranu budou namítat, že stát nepodnikl včas potřebná opatření k ochraně zdraví lidí, podcenil situaci a v důsledku toho nezabránil kolapsu zdravotnického systému a z toho plynoucím zbytečným úmrtím či nelidskému nebo ponižujícímu zacházení s pacienty.

Proč je ESLP důležitou institucí?
Evropský mechanismus kontroly dodržování Úmluvy o ochraně lidských práv, který ESLP ztělesňuje, je tak trochu malým zázrakem. Ani na pozadí čerstvé zkušenosti 2. světové války nebylo zdaleka samozřejmé, že evropské země svolí k tomu, aby nad nimi bděla mezinárodní jurisdikce, na niž se mohou jejich vlastní občané obracet se stížnostmi na porušování zaručených lidských práv a základních svobod. Jak k tomu došlo a jak se celý systém vyvíjel až do dnešní podoby, by bylo námětem na hodně tlustou knihu. Podstatné nicméně je, že systém 70 let po podpisu Úmluvy stále funguje (jakkoli ani jemu se nevyhýbají slabší chvilky), a že se ani nestal obětí svého vlastního úspěchu, jako to hrozilo na počátku této dekády, kdy počet nerozhodnutých stížností přesahoval 150 000. ESLP bylo dáno do vínku, že má být svědomím Evropy, které bude zvonit na poplach, jakmile by evropské země měly znovu nenápadně sklouzávat k totalitě. Bylo by naivní se spoléhat na to, že nic takového už dnes možné není, a že tedy žádný takový alarm již nepotřebujeme. ESLP je dnes strážcem standardu ochrany lidských práv, který musejí všechny evropské země dodržovat, chtějí-li být považovány za demokratické. A pro jejich občany poslední nadějí, pokud mají pocit, že stát svým závazkům nedostál.

Jakou interpretaci Úmluvy považujete za správnou? Přikláníte se k těm soudcům ESLP, kteří ji interpretují striktně jako mezinárodní smlouvu nebo k těm, kteří tendují Úmluvu dále rozvíjet a jít i nad její rámec?
Domnívám se, že oba naznačené přístupy se tak docela nevylučují. I pravidla výkladu mezinárodních smluv zakotvená ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu říkají, že je třeba brát zřetel rovněž na předmět a účel smlouvy. A v preambuli Úmluvy se kromě jiného píše o tom, že podepisující vlády mají na zřeteli, že cílem Rady Evropy je dosažení větší jednoty mezi jejími členy a že jedním ze způsobů, jak se má tento cíl uskutečňovat, je ochrana a další rozvoj lidských práv a základních svobod. Nelze tedy podle mého názoru mít za to, že by tzv. evolutivní intepretace Úmluvy, vykládající v ní zakotvená práva ve světle dnešních podmínek, byla z pohledu mezinárodního práva nelegitimní. Na druhou stranu osobně jsem rozhodným zastáncem opatrného zacházení s tímto způsobem výkladu. Není určitě možné zůstávat stále v roce 1950, kdy byla Úmluva podepsána, a tvářit se, že se od té doby standard ochrany lidských práv na úrovni jednotlivých států nikam neposunul. ESLP by neměl být brzdou dalšího rozvoje lidských práv. Neměl by však rozhodně být ani jeho motorem. Jeho úkolem není hledat, kam by se lidská práva dala ještě posunout, a využít k tomu každou příležitost, která se mu naskytne. Nejsem příznivcem bezhlavého přístupu „čím více lidských práv, tím lépe“, který s sebou nese riziko jisté banalizace lidských práv. Stávající standard ochrany lidských práv zakotvený v Úmluvě a v judikatuře ESLP je myslím v zásadě dostatečný a je třeba se soustředit zejména na efektivní kontrolu jeho dodržování na vnitrostátní úrovni.

Můžete jmenovat rozhodnutí velkého senátu ESLP z posledních let, se kterým se ztotožňujete, a naopak jedno rozhodnutí, se kterým nesouhlasíte, a tedy byste zcela jistě psal disent?
Velký senát z povahy věcí řeší ty nejsložitější kauzy, a v jeho rozsudcích zpravidla není těžké nalézt prostor pro nesouhlas, byť třeba jen s částí odůvodnění. Co do výsledku jsem určitě přivítal například verdikt o neporušení Úmluvy v případě dvou stížností týkajících se domácích porodů (Dubská a Krejzová proti České republice), byť si myslím, že bylo správnější analyzovat daný problém spíše v rovině pozitivních závazků než závazků negativních. Zklamáním naopak pro mě byl rozsudek ve věci Burmych a další proti Ukrajině, kterým se ESLP zbavil více než 12 tisíc stížností na průtahy při výkonu pravomocných rozsudků vydaných ukrajinskými soudy, když dospěl k přesvědčení, že pro další projednávání těchto stížností už není důvod. Svoji frustraci (jakkoli pochopitelnou) nad neschopností Ukrajiny něco konečně udělat s tímto palčivým systémovým problémem i přes již několik tisíc jeho odsuzujících rozsudků tak vyřešil tím, že tyto další stěžovatele připravil i o jejich právo domoci se spravedlnosti alespoň ve Štrasburku.

JUDr. Mgr. Jiří Kmec, Ph.D.

Specializuje se na soudní, správní a rozhodčí řízení a problematiku trestní odpovědnosti právnických osob (compliance).

Před nástupem AK HAVEL & PARTNERS pracoval téměř 11 let na Ministerstvu spravedlnosti v kanceláři vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva, od roku 2011 formálně jako zástupce vládního zmocněnce. V rámci této pozice se kromě jiného podílel na obhajobě státu ve více než 150 sporech vedených před tímto mezinárodním soudem a také před Výborem pro lidská práva při OSN. Problematiku evropského systému ochrany lidských práv externě vyučuje na Právnické fakultě UK. Je členem Komise pro trestní právo Legislativní rady vlády, Komise Ministerstva spravedlnosti pro nový trestní řád, Výboru expertů k výkonu rozsudků ESLP Ministerstva spravedlnosti a sekce pro právo EU, mezinárodní právo a mezinárodní vztahy České advokátní komory.

Eva Paseková