Klíčovou věcí u exekutorů je důvěra veřejnosti v jejich činnost, říká v rozhovoru pro Českou justici belgický šéf Mezinárodní unie soudních exekutorů (UIHJ) Marc Schmitz. Při své návštěvě České republiky představil premiérovi i poslancům zkušenosti s vymáháním pohledávek v evropských státech.
Při své návštěvě Prahy jste se setkal s premiérem Andrejem Babišem. O čem jste spolu hovořili?
Hovořili jsme zejména o reformách a nových úpravách týkajících se soudních exekutorů, zejména o teritorialitě. Diskutovali jsme o tom, zda by mělo být volným právem věřitele vybrat si svého soudního exekutora, nebo zda by měl fungovat princip jeden exekutor, jeden dlužník nebo jaké jiné principy by se daly uplatnit.
U nás v Poslanecké sněmovně i mezi odbornou veřejností je to vysoce aktuální téma. Došli jste k nějakým závěrům?
Můžeme pracovat víceméně na základě doporučení, které dáváme členům naší unie a vycházíme ze standardů, které se ve většině evropských zemí uplatňují. Jde zejména o princip volného výběru soudního exekutora, který pracuje jako OSVČ, nikoliv jako státní zaměstnanec. Na základě celosvětových zkušeností můžeme potvrdit, že v případě, kdy soudní exekutor funguje pod tlakem konkurence, tak jeho efektivita jde výrazně nahoru. Pokud chcete mít kvalitní služby při vymáhání pohledávek, musíte umožnit povolání soudního exekutora jako soutěž. Je důležité si uvědomit, že věřitel by měl mít možnost vybrat si sám svého exekutora, protože si nedovedu představit situaci, že by měl věřitel ve formě např. větší společnosti, která poskytuje služby, ať to jsou poskytovatelé telefonních služeb, nebo jiných, jako jsou třeba energie, jednat se stovkami soudních exekutorů, kteří by byli příslušní pro jednotlivé dlužníky. Pro velké věřitele je pak jednodušší se obrátit na nějaké inkasní společnosti, což přináší rizika v tom, že tyto společnosti nejsou a ani nemohou být pod takovou kontrolou, jako je systém soudních exekutorů, pokud je zakotven v legislativě a přísně kontrolován. Pokud do své země chcete např. přitáhnout i zahraniční investory, je potřeba jim nabídnout možnost efektivního vymáhání jejich pohledávek. V opačném případě se investoři vzdávají své investice. Rovněž jsme nadnesli téma rozdělování pohledávek státních institucí, jako jsou daňové úřady nebo úřady, které vybírají příspěvky na sociální pojištění a podobně. Uvedli jsme příklady, jak to funguje jinde.
Jak to tedy funguje jinde v Evropě? Hovořil jste o výhodách soukromých soudních exekutorů. Jaké jsou jejich nevýhody?
Nejprve se podívejme na systém soudních exekutorů či jiných vymáhajících subjektů v podobě státních zaměstnanců. Mohlo by se zdát, že taková osoba je na nákladech levnější. Nicméně není tomu tak, protože taková osoba stojí výplatu a odvody na souvisejících poplatcích a tyto náklady pak zaplatíme všichni. V případě soukromých exekutorů toto platí pouze zúčastněné subjekty. Další nevýhodou u státních vymáhacích subjektů je to, že jejich vzdělávání je poměrně slabé. Ať už je to v Německu, v Rakousku nebo v Itálii, kde exekutor pracuje jako státní zaměstnanec. Dalším tématem, na které se můžeme podívat jsou nástroje, se kterými exekutoři v různých pozicích pracují. Jsou-li exekutoři státní zaměstnanci, většinou mohou zabavovat jen movitý majetek. Pokud jsou exekutoři OSVČ, mají většinou celou škálu prostředků, se kterými mohou pracovat. Ať to jsou postihy movitých a nemovitých věcí, bankovních účtů, nebo například mezd. Ve státech, kde jsou exekutoři samostatnými úředními osobami, nikoliv zaměstnanci státu, rovněž vykonávají další povinnosti jako je mediace, předsoudní vymáhání, mimosoudní vymáhání atd. Což v případech, kdy jsou exekutoři stáními zaměstnanci, tak se neděje. A posledním, nejdůležitějším, argumentem je, že pokud pracuji soukromý exekutor, jsem podnikatelem a mám tudíž zájem na tom, abych poskytoval co nejlepší služby v nejvyšší kvalitě. Získám tím pádem více zákazníků a mám motivaci v tom, abych si vydělal více peněz.
Pokud pracuji jako zaměstnanec státu, vždy závisím na tom, jaký je rozpočet, který je určený pro mou činnost. A prakticky v žádném státě, kde jsou exekutoři státními zaměstnanci, na jejich činnost není vyčleňována nějaká velká suma a tím je jejich činnost omezená. Jsou tam velice malé investice, které by byly činěny ve prospěch nějakého zlepšování situace v oblasti vymáhání. To samé je případ zemí, kde je vymáhání prováděno prostřednictvím soudů. Soud má svůj rozpočet a z toho vyčleňuje určitou část, která jde do vymáhání pohledávek. A tato část není nikdy prioritou v rozpočtu. Priorita je v rozhodovací praxi. Mohu udat příklad z nejmenované země, ve které jsem pracoval. Na soudu neměli rozpočet na to, aby doručovali rozhodnutí dlužníkům, protože prostě došly prostředky. Takže museli počkat do začátku dalšího roku, aby vůbec mohlo dojít k doručení rozhodnutí dlužníkům. Stejný případ je např. s dopravou. Pokud mám na soudu jedno auto a soud nemá prostředky na koupi dalšího, mohu využít své vlastní auto, ale bohužel bez kompenzace za jeho použití nebo musím počkat, až na mě přijde s autem řada. U podnikatele je možnost získávání více a více klientů na základě svobodného výběru exekutora a tím možnost získat více případů a z vymožených peněz provádět investice. Investovat do lidí, investovat do vybavení úřadu, IT, provádět svou práci lépe a mít možnost tohoto růstu třeba i pro své zaměstnance.
A jak vnímáte nástroje na kontrolu činnosti exekutorů. Nemá stát rozsáhlejší možnosti, jak své exekutory kontrolovat?
Samozřejmě v obou případech, jak státních, tak soukromých soudních exekutorů potřebujete mít silnou zákonnou oporu v tom, abyste jejich činnost mohla kontrolovat, např. v disciplinárních řízeních. Standardně je např. ze strany státních exekutorských komor prováděna přísná kontrola. Pak existují externí orgány, které provádí kontrolu nad soudními exekutory, např. ministerstva. Musíte mít silný legislativní rámec, musíte kontroly provádět pravidelně a je potřeba, aby soudní exekutoři měli např. vázané účty pro prostředky klientů, které nepochybně máme i v ČR. A kontrolovat, zda peníze připadají věřitelům. Periodicky exekutor musí podávat zprávy svým kontrolním orgánům o tom, jak jsou prostředky vypláceny. Takže např. v Pobaltských zemích, kde mají také systém soukromých soudních exekutorů, mají přímo IT systém, který u jednotlivých případů dokáže individuálně vyselektovat jednotlivá plnění. Není to jenom Pobaltí, ale např. i Portugalsko a tímto způsobem je striktně omezena možnost korupce. A je to i způsob kontroly ze strany orgánů, které hlídají ochranu dat a soukromí. Takže soudní exekutor má tímto způsobem soudní, trestní a disciplinární odpovědnost. Mám občanskoprávní i trestní odpovědnost a jako podnikatel jsem velice opatrný na to, s čím si zahrávám. Disciplinární řízení provádí většinou orgány zcela nezávislé na orgánech exekučních.
Toto téma je v ČR předmětem velmi vypjatých politických debat. Jaké je vnímání exekutorů v očích veřejnosti v evropských zemích?
Je potřeba mít vždy dobrou organizaci a důvěru veřejnosti. Je to zkušenost, která je potvrzena z mnoha zemí, se kterými pracujeme. Dá se říct, že kde fungují soukromí exekutoři, tak se postupně systém státních zaměstnanců jako vymáhajících subjektů zcela vytratil. Protože všichni věřitelé jdou ve finále za exekutorem, který je podnikatelem. Nevidím žádný argument pro to, aby exekutoři fungovali jako státní zaměstnanci.
V Belgii, odkud pocházíte, funguje institut jakési před exekuční mediace, kdy exekutor může zasílat kvalifikovanou předžalobní výzvu k zaplacení dluhu. Mohl byste to fungování popsat?
V první řadě máme systém předsoudního vymáhání, což je jakýsi přátelský způsob upomenutí dlužníka a uvědomění ho ze strany exekutora bez toho, aby v této fázi byl jakkoliv zainteresován soud. Pak existuje ještě jedna možnost, kterou máme v Evropě jako celkem unikátní, ale ta funguje pouze v případech obchodních vztahů. V první řadě dostane soudní exekutor od věřitele kopii dané faktury a dostaví se k dlužníkovi, kterému předloží formulář, ve kterém má možnost ve lhůtě jednoho měsíce možnost pohledávku rozporovat. Ve chvíli, kdy uběhne měsíc a pohledávka na základě doručené faktury není ze strany dlužníka rozporovaná, což je zhruba 80% případů, soudní exekutor doplní listiny o protokol, ve kterém uvede, že dlužníkovi byla faktura doručena a s tímto protokolem pošle podklady na komoru. Tam ve lhůtě 4 dnů vydají rozhodnutí, které je postaveno zcela na roveň rozhodnutí soudu. Hlavním argumentem pro tento postup je zejména to, že se jedná o nerozporované pohledávky. Soud by měl rozhodovat o těch sporných. Tím pádem dochází k extrémnímu odbřemenění soudu. Protože tento postup je velice úspěšný a byl vyhodnocen jako velice účelný, diskutuje se momentálně v parlamentu o tom, že by se rozšířila možnost jeho využití z obchodních případů, kdy na obou stranách sporu vystupují podnikatelé, i na případy kdy se jedná o spotřebitele. Tady se odráží vysoká důvěra v profesi soudních exekutorů. Protože např. v Holandsku je možné, aby až do výše 25.000 Eur rozhodoval exekutor. Což samozřejmě podléhá velmi přísným disciplinárním postihům, ale odráží to intenzitu důvěry v profesi soudních exekutorů.
Tento postup byl ale napaden u belgického ústavního soudu.
Je dobré se podívat na to, kdo tento postup napadl. Byli to advokáti, kteří tím pádem přišli o poměrně velkou část své práce při zastupování klientů u soudu. Ústavní soud ty argumenty zcela rozcupoval. Ústavní soud při tom rozhodování použil poměrně nevybíravá slova na účet advokátů, kterým víceméně vzkázal, že jejich profesní úroveň je velmi vzdálená úrovně soudních exekutorů. A je to i z těch důvodů, že soudní exekutor musí vyvažovat práva jak věřitelů na získání svých pohledávek, tak i základní práva dlužníků.
V ČR je velkým tématem i to, aby Exekutorská komora nevedla centrální registr dlužníků, ale aby registr spadal například pod ministerstvo. Jaké jsou zkušenosti jinde?
U nás funguje také centrální registr zabaveného majetku a vznikají další a další registry, které jsou všechny kompletně pod záštitou exekutorské komory. Ve většině evropských zemí tyto registry vede komora. Např. v Holandsku ho vede komora, ale jeho vznik financovala vláda. Totéž je třeba v Maďarsku, nebo Pobaltských zemích. Tam to jde ruku v ruce s IT vývojem. Ale v podstatě všude je pod záštitou exekutorské komory. Např. v Portugalsku vede systém komora, ale dává přístup kontrolním orgánům, aby do systému mohly nahlížet a sledovat vedení jednotlivých případů.
Zase se dostáváme k tématu důvěry. Několikrát jste tu hovořil o digitalizaci nebo elektronizaci celého procesu. Jak důležité téma je to právě pro exekutory?
Pracujeme na elektronizaci intenzivně, nicméně jsme si velmi dobře vědomi toho, že lidský kontakt je důležitý. A často se stává, že jsme v podstatě jediným styčným bodem lidského prvku mezi dlužníkem a celým systémem spravedlnosti. Protože dlužník často nejde k soudu, nezná soudce, nedokáže si přečíst a porozumět tomu, co je uvedeno v rozhodnutí. Takže dost často plníme úlohu jakéhosi sociálního pracovníka, který dlužníkovi vysvětluje, co se po něm vlastně chce.
Digitalizace se zároveň týká různého digitálního majetku. V dnešní době např. dobře známe bitcoiny, které mají svou hodnotu, mohou být zabaveny, ale v podstatě v tuto dobu nikdo netuší, jakým způsobem by se to mělo dělat.
Jakou činnost Mezinárodní unie soudních exekutorů (UIHJ) byste coby její šéf vyzdvihl? Jak exekutory postihla pandemie koronaviru?
Jako největší úspěch vidím to, že jsme v roce 1952 začínali s sedmi zeměmi a v dnešní době sdružujeme 93 organizací z 89 zemí světa, takže jsme jedna z největších mezinárodních organizací, která spolupracuje se Spojenými národy, s Evropskou centrální bankou, se Světovou bankou a podílíme se na mnoha projektech. Co se týče epidemie Covid-19, tak situace pro nás byla samozřejmě naprosto bezprecedentní. Život, hlavně ekonomický, se prakticky zastavil. Po celou dobu jsme se snažili od našich členů sbírat informace o tom, jak ve které zemi reagují na nastalou situaci, jakým způsobem omezují aktivity exekutorů, jakým způsobem jsou např. omezeny aktivity soudů. V souvislosti s tím jsme vydali stanovisko, ve kterém jsme našim členům rozeslali s určitými doporučeními. Naprosto jsme respektovali to, že je potřeba exekuční aktivity za karantény omezit, popř. i zastavit, ale na všechny členské země jsme apelovali, aby ta omezení neprotahovala, protože pak to způsobuje další a další zpomalení, ne-li zastavení ekonomického života v té dané zemi.
Nosnou myšlenkou našich doporučení bylo to, aby se z věřitelů dneška nestali dlužníci zítřka. Myšlenka, že věřitelé své peníze potřebují dostat zpět, aby se následně sami nedostali do platební neschopnosti a také proto, aby se neobraceli do sféry nějaké šedé ekonomiky. A s přihlédnutím k tomu, že soudní exekutor je také člověk a dokáže porozumět ztíženým podmínkám. Je třeba mít na vědomí to, že většina věřitelů nejsou obrovské společnosti, ale třeba malí podnikatelé, kteří mají třeba jen pár zaměstnanců a sami se pak dostávají do druhotné platební neschopnosti.
Helena Sedláčková
