Ačkoliv lounská státní zástupkyně Radka Pavlišová byla v červnu kárným senátem Nejvyššího správního soudu (NSS) zproštěna kárné žaloby, kterou na ni podala ministryně spravedlnosti Marie Benešová, z rozsáhlého písemného odůvodnění, které tento týden NSS zveřejnil, je zřejmé, jak obtížné to pro kárný senát bylo rozhodování. Na druhou stranu, možná i díky zatvrzelému přístupu státní zástupkyně Pavlišové, kdy se kárný senát pozastavil nad naprostou absencí sebereflexe, mohlo toto pro konkrétní výkon funkce státního zástupce poměrně zásadní rozhodnutí vzniknout.
Pro připomenutí: Radka Pavlišová, která se v mezidobí stala vedoucí lounskou státní zástupkyní, si kárnou žalobu od ministryně vysloužila za svůj postup v případu zastupitelů města Postoloprty. Za její postup se také postavili její kolegové ze zájmového spolku státních zástupců Unie státních zástupců. Spolek se veřejně ohradil proti kárné žalobě ministryně, neboť se mělo podle názoru spolku jednat o zásah do výkonu funkce státního zástupce a jeho výsady na právní názor.
Nemá smysl zde již rozvádět všechny kritické výhrady, které kárný senát k postupu státní zástupkyně v této konkrétní věci měl. Jakkoliv dospěl, jak již bylo řečeno, k závěru, že jednání Pavlišové „zcela hraničně“ nedosáhlo kárného provinění, v bodu 208 se konstatuje, že „kárný soud má rozhodně za to, že v rámci výkonu dozoru v uvedené trestní věci nepostupovala důsledně a skutečně pečlivě a její postup v trestním řízení za pochybení považuje“.
Vedle konkrétních výtek v rozhodnutí kárného senátu v čele se soudcem NSS Petrem Mikešem, odůvodnění obsahuje především důležité obecné závěry pro postup státních zástupců pro budoucno, a to nejen pro přípravné řízení či při výkonu dohledu, ale i ve fázi po podání obžaloby, v řízení před soudem.
Z rozhodnutí předně vyplývá, že dvouletá objektivní lhůta pro případnou kárnou odpovědnost státních zástupců za pochybení v přípravném řízení nekončí podáním obžaloby či rozsudkem, ale odvíjí se až od pravomocného rozhodnutí soudu ve věci.
„Pochybení státního zástupce v přípravném řízení, nebo při podání obžaloby, způsobující, že by trestní stíhání nemělo být vůbec zahájeno, případně nemělo přejít do dalšího úseku nebo v něm nemělo být pokračováno, může být posouzeno jako trvající kárné provinění spočívající v udržování nezákonně vedeného trestního řízení. Udržování protiprávního stavu lze původně dozorovému státnímu zástupci přičítat i v řízení před soudem, pokud má nad věcí i nadále takovou míru kontroly, aby mu bylo možné přičítat udržování protiprávního stavu. Výkon dohledu může představovat trvající kárné provinění jen výjimečně, zejména pokud by byl zaveden průběžný dohled. Až ukončením protiprávního stavu nebo jeho přičitatelnosti kárně obviněnému počnou běžet lhůty pro podání návrhu na zahájení kárného řízení podle § 9 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, i pro zánik odpovědnosti státního zástupce za kárné provinění podle § 29 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství,“ zní konkrétně jedna z právních vět rozhodnutí.
Zároveň kární žalobci ve věcech státních zástupců nemají napříště vyčkávat do pravomocného skončení věci, ale mají dokonce povinnost podat kárnou žalobu i v průběhu trestního řízení. „To, že trestní věc tedy ještě nebyla pravomocně skončena, nebrání kárnému navrhovateli v podání návrhu na zahájení kárného řízení se státním zástupcem, který se svým postupem v trestním řízení dopustil kárného provinění,“ stojí v bodě 165 rozhodnutí.
V bodě 175 pak kárný senát zvedá vysoko laťku pro výkon funkce státního zástupce v přípravném řízení. „Je primárně jeho odpovědností, aby napravil jakékoliv nezákonnosti, které se v přípravném řízení vyskytnou a zrušil jakákoliv nezákonná nebo neodůvodněná rozhodnutí a opatření policejního orgánu [§ 174 odst. 2 písm. e) tr. řádu]. Má v rukou i možnost jeho ukončení, pokud k tomu jsou splněny zákonné podmínky. Povinnost sledovat zákonnost přípravného řízení není časově nijak omezena a trvá po celou jeho dobu. S nadsázkou lze konstatovat, že státní zástupce dohlíží na zákonnost přípravného řízení 24 hodin denně a 7 dní v týdnu, a to i v době, kdy spí. Je-li tedy například zahájeno trestní stíhání, aniž by pro to byly splněny podmínky, má státní zástupce buď vyhovět stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, nebo případně sám zrušit nezákonné usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 174 odst. 2 písm. e) tr. řádu, jakmile zjistí jeho vady. Možnost zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 174 odst. 2 písm. e) tr. řádu není limitována žádnou lhůtou a státní zástupce jí tedy může využít po celou dobu přípravného řízení. Je nepochybně sporné, za jakých okolností tak může učinit, pokud již dříve rozhodoval o stížnostech proti usnesením, nicméně minimálně tehdy, pokud by zjistil dříve neznámé okolnosti odůvodňující zrušení takového usnesení, nemělo by mu v tom nic bránit. Pokud tak neučiní, udržuje protiprávní stav vedení trestního stíhání. Obdobné závěry lze vztáhnout na situaci, že státní zástupce zjistí, že zde jsou důvody pro zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. řádu. Pokud totiž jsou důvody stanovené v § 172 odst. 1 tr. řádu naplněny, má státní zástupce povinnost trestní stíhání zastavit a jeho další vedení opět představuje udržování protiprávního stavu. Obdobně lze dospět k závěru, že pokud jsou státnímu zástupci známy významné pochybnosti, zda nejsou naplněny podmínky pro zastavení trestního stíhání, musí tyto okolnosti řádně prověřit a teprve podle výsledku zhodnotit, zda bude v trestním stíhání pokračovat nebo jej zastaví. Pokud to neučiní a bez dalšího v trestním stíhání pokračuje, lze další trestní stíhání opět považovat za nezákonné,“ uvádí se v rozhodnutí.
Opomíjí námitky obhajoby
Kárný senát také odmítl nešvar, k němuž se v této fázi trestního řízení snižují někteří státní zástupci, kdy opomíjí námitky obhajoby a „zdeúředně“ je přehlížejí. V bodu 227 kárný senát připomíná, že je neoddiskutovatelnou povinností státního zástupce v přípravném řízení náležitě reagovat na relevantní obhajobu obviněného, „neboť to je nutným projevem klíčové úlohy státního zástupce jakožto garanta zákonnosti v přípravném řízení trestním“. Kárný senát toto dokonce uvedl jako jednu z šesti právních vět rozhodnutí.
V bodě 226 pak kárný senát zcivilizoval dosud velmi divošsky používanou „zásadu“, že v pochybnostech má státní zástupce žalovat. „Kárný soud v obecné rovině sdílí závěr obhajoby kárně obviněné Radky Pavlišové, že je dán nepochybný zájem na projednání všech věcí sporných a zároveň existuje zájem na odsouzení věcí pouze nesporně trestných. Zároveň však upozorňuje, že tím rozhodně nemůže být aprobováno alibistické chápání této zásady, v praxi – dosti zjednodušeně – označované jako „zásada v pochybnostech žaluj“. Tuto zásadu, vyvěrající z odlišného nastavení míry pochybností pro zastavení trestního stíhání (srov. § 172 odst. 1 tr. řádu) a pro zprošťující rozsudek (srov. § 226 tr. řádu), totiž nelze rozhodně vnímat jako univerzální argument umožňující paušálně opomíjet relevantní obhajobu obviněného. Kárný soud nadto nesdílí ani tu námitku kárně obviněné Radky Pavlišové, že by tato zásada měla mít snad dopad i do oblasti právního posouzení. Relevantní pochybnost je totiž možno ze své podstaty mít pouze v otázce skutkového stavu, nikoli v otázce právního posouzení. Naopak v otázce právního posouzení i pro státního zástupce, na něhož jsou kladeny obdobné odborné požadavky jako na soudce, zcela jistě platí princip iura novit curia,“ upozorňuje kárný senát v rozhodnutí.
Kárnou odpovědnost za udržování protiprávního stavu má dozorový státní zástupce i poté, co byla podána obžaloba, jakkoliv je zde role státního zástupce odlišná od přípravného řízení. „Není však možné na postavení státního zástupce nahlížet alibisticky tak, že již nemá žádnou odpovědnost za věc, v níž se rozhodl obžalobu podat, ačkoliv pro to nebyly splněny podmínky. Ostatně Ústava ve svém čl. 80 zastupování veřejné žaloby v řízení před soudem svěřuje jako úkol státnímu zastupitelství výslovně, čímž chtěl ústavodárce zjevně zdůraznit význam takové činnosti oproti jiným činnostem státního zastupitelství, které jsou svěřeny pouze běžnému zákonu. Proto je státní zástupce i v rámci řízení před soudem odpovědný za plnění svých povinností vyplývajících ze zákona o státním zastupitelství, a to i včetně případné odpovědnosti kárné,“ uvádí se v bodu 177 rozhodnutí.
Pro praxi je také důležité, že kárný senát připomněl, že není možné, aby státní zástupce bez pochybností přistupoval ke znaleckým posudkům a rezignoval na jejich kritické hodnocení (primárně body 207 až 225). Jako velmi užitečné se pak jeví i to, že se kárný senát podrobně pustil do rozboru, jak by měli státní zástupci postupovat při určování výše škody podle § 137 trestního zákoníku, kdy odmítl, že by bylo možné postupovat podle zákona č. 151/1997 Sb. o ocěňování majetku.
Kárný senát se také dotkl role soudkyně Okresního soudu v Chomutově Kateřiny Vltavské, která ve věci vydala trestní příkaz. Za to jí byla ministryní spravedlnosti Marií Benešovou uložena výtka, proti níž se Vltavská, která je zároveň předsedkyní chomutovského soudu, brání správní žalobou. O té rozhoduje Městský soud v Praze. „O správnosti postupu soudu však lze mít též pochybnosti, neboť v obecné rovině je možné konstatovat, že pokud bez odstranění pochybností o skutkovém stavu neměla být podávána obžaloba, tím spíše by neměl být soudem vydán trestní příkaz, neboť ten lze podle § 314e tr. řádu vydat jen tehdy, jestliže skutkový stav je spolehlivě prokázán opatřenými důkazy, tedy ještě vyšší standard než pro podání obžaloby,“ konstatuje se v bodu 233 rozhodnutí kárného senátu.
Petr Dimun
