Kasační stížnost, kterou podal advokát Adam Černý proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci napadených opatření ministerstva zdravotnictví ohledně plošného nošení roušek, je důvodná. Rozhodl to Nejvyšší správní soud. Městský soud v Praze původně žalobu advokáta na plošnou povinnost nosit roušky odmítl. Podle NSS se Městský soud v Praze dopustil porušení práva na soudní ochranu, zatímco ministerstvo zdravotnictví se jako odpůrce dopustilo invektiv.
O návrhu Adama Černého, podle kterého ministerstvo zdravotnictví překročilo nařízením plošně nosit roušky pravomoci, Česká justice informovala.
Jak vypadala v květnu den po dni se měnící situace a příkazy ministerstva zdravotnictví shrnuje Nejvyšší správní soud: „Ze soudního spisu vyplynulo následující. Návrh stěžovatele na zrušení opatření obecné povahy směřoval původně pouze proti mimořádnému opatření Ministerstva zdravotnictví ČR ze dne 4. května 2020, č. j. MZDR 15757/2020-13/MIN/KAN, a to v rozsahu jeho článku I. Toto opatření obecné povahy přitom bylo již šestým právním aktem zakazujícím pohyb a pobyt bez splnění povinnosti překrytí dýchacích cest (předcházela mu tři opatření obecné povahy odpůrce a dvě krizová opatření vlády). Po podání návrhu na zahájení řízení odpůrce upravil zákaz pohybu a pobytu bez ochrany dýchacích cest novým opatřením, a to mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ČR ze dne 11. května 2020, č. j. MZDR 15757/2020-14/MIN/KAN, které však po šesti dnech účinnosti zrušil a vydal nové mimořádné opatření ze dne 18. května 2020, č. j. MZDR 15757/2020-16/MIN/KAN.“
Ani v chaosu nesmí být vyloučen přezkum práv a svobod
Takto ministerstvo zdravotnictví pokračovalo ve vydávání a rušení dalších příkazů až do 8. června, poté všechna opatření, z nichž některá platila jen pouhé dny, zrušilo. Městský soud v Praze však rozhodl, že každým zrušením předešlého aktu došlo ke zrušení předmětu řízení, ačkoli Adam Černý své podání postupně doplňoval. Nejvyšší správní soud této konstrukci nepřisvědčil: „Všechna navazující mimořádná opatření o zákazu pohybu a pobytu bez ochrany dýchacích cest byla přijímána stejným postupem odpůrce, který stěžovatel považuje za překročení jeho věcné příslušnosti a limitů umožňujících mu plošně zasahovat do základních práv jednotlivců při řešení epidemiologické situace. Na nezákonnost takovéhoto postupu nemá vliv doba platnosti nebo účinnosti opatření; nelze proto přisvědčit městskému soudu, že jiný časový rámec platnosti navazujících opatření obecné povahy by představoval změnu předmětu řízení,“ uvádí nyní ve svém rozhodnutí. Navíc podle NSS žádné opatření nebylo zrušeno bez náhrady – vždy bylo nahrazeno dalším, které příkaz nosit roušky rozšiřovalo nebo zužovalo.
Podle NSS se advokát zachoval procesně přípustně, pokud se u Městského soudu v Praze za popsaných okolností domáhal změny návrhu. To ale městský soud nepřipustil. Podle Nejvyššího správního soudu tím došlo k porušení práva na soudní ochranu: „Dle Nejvyššího správního soudu je tedy zřejmé, že první mimořádné opatření odpůrce bylo nahrazeno obsahově obdobným druhým opatřením, a to v časovém intervalu, který reálně bránil možnosti soudního přezkumu prvního opatření. Nepřipuštění změny původního návrhu stěžovatelů a jeho odmítnutí pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení spočívající v neexistenci napadeného prvního mimořádného opatření představuje za této situace porušení práva na spravedlivý proces a práva na účinnou soudní ochranu práv stěžovatele ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož ,kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny´,“ uvádí se v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Ministerstvo vytvořilo situaci, kterou znemožnilo soudu rozhodnout
Podle Nejvyššího správního soudu ministerstvo zdravotnictví neustálým rušením, měněním a zaváděním nových příkazů ohledně nošení roušek v řádu dnů vytvořilo situaci, kdy nebylo v silách soudu rozhodnout o nezákonnosti těchto příkazů v době jejich platnosti a účinnosti: „Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že je nepochybné, že ve věci byla postupem odpůrce, kterým neustále rušil svá opatření obecné povahy o zákazu pohybu a pobytu bez ochrany dýchacích cest vytvořena procesní situace, v důsledku které nebylo v reálných možnostech městského soudu rozhodnout o zákonnosti napadeného opatření v době jeho platnosti a účinnosti,“ uvádí Nejvyšší správní soud.
„V této situaci neměl stěžovatel jinou možnost, než svůj návrh postupně rozšiřovat vždy o další kontinuálně navazující přijatá opatření zabývající se stejnou problematikou, přičemž důvody, na základě kterých byla nezákonnost původně napadeného opatření uplatňována, se vztahovaly i na tato nová mimořádná opatření. Nic proto nebránilo věcnému projednání posledního z napadených mimořádných opatření. Městský soud proto pochybil, když se věcným přezkumem odmítl zabývat a změny návrhu nepřipustil,“ popisuje NSS, čeho se dopustil Městský soud v Praze.
NSS: Ministerstvo používá nemístné invektivy
Současné se Nejvyšší správní soud v závěru vyjádřil na adresu ministerstva zdravotnictví: „Nejvyšší správní soud považuje závěrem za potřebné vyjádřit se k nemístným invektivám odpůrce na adresu rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 88/2020, neboť výhrady odpůrce směřují mimo jiné i k závažnému zpochybnění zásady zákonného soudce. Odpůrce má za to, že šestý senát se bezdůvodně, dokonce svévolně, odchýlil od předchozí konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, připustil-li přezkoumání opatření obecné povahy, které již bylo zrušeno, aniž by věc předložil rozšířenému senátu,“ uvádí se v rozhodnutí doslova.
Podle NSS proto nelze akceptovat výhrady odpůrce, že toto rozhodnutí je v rozporu s předchozí judikaturou a představuje „zásadní změnu právního názoru NSS“, která zakládala povinnost předložit věc rozšířenému senátu. Situaci, kdy užití judikatorních závěrů není případné, s ohledem na odlišné skutkové okolnosti posuzované věci, nelze považovat za „zásadní změnu právního názoru“; jedná se o právní názor vyslovený ve věci, která dříve nebyla soudy posuzována, vysvětluje v rozhodnutí NSS, který vrátil věc Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, v němž je soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Irena Válová
