Na konci září končí ve funkci předsedy Městského soudu v Praze. Do ústraní se ale nestáhne. V říjnu chce kandidovat na prezidenta Soudcovské unie. Libor Vávra ji přitom již šéfoval v letech 1996 – 2002. Nyní je prý na funkci mnohem lépe připraven. Česká justice položila stejné otázky před sněmem delegátů, kteří si nového prezidenta v říjnu zvolí, všem dosud známým zájemcům o funkci.
Z jakého důvodu jste se rozhodl kandidovat na prezidenta Soudcovské unie?
Mám do té práce chuť. A myslím si, že jsem na ni připraven mnohem lépe, než před lety. A to se v nastávajících letech, která mohou být ve společnosti velmi divoká, může Soudcovské unii hodit. Proto své znalosti a zkušenosti členům Soudcovské unie nabízím.
Co by mělo být klíčovou agendou pro další funkční období nového prezidenta Soudcovské unie?
Ta agenda se uvnitř Unie léta nemění, a to je dobře. Správa justice (Nejvyšší rada soudnictví), zákony upravující soudní moc, otázky kariérního růstu a vstupu do justice, procesní předpisy, ale také, někdy zejména, i sociální otázky nejen ve vztahu k soudcům, ale i k našim odborným spolupracovníkům, administrativě. Pochopitelně mezinárodní spolupráce, komunikace s ostatními právnickými profesemi, vzdělávání. To, kde bych rád naší aktivitu pro příští léta zesílil, pak chci říci nejdříve těm, kteří budou volit.
Jaký máte názor na návrh ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové na snižování platů v justici a to poměrně drakonicky o 32 procent? Jak budete před veřejností i politiky případně platy v justici obhajovat? Souhlasíte se změnou vzorce výpočtu platů, jaký navrhlo MPSV?
Ten návrh je obsahově, právně i ústavně natolik excesivní, že jsem přesvědčen, že je jen přípravnou palbou před jiným řešením. A proto nepovažuji za potřebné a hlavně taktické toto téma teď dále rozebírat. Je fajn, že všichni, co jsme byli z justice médii osloveni, rázně ohradili. A to v tuto chvíli stačí.
Ministryně spravedlnosti Marie Benešová uvedla, že platy v justici podle ní „neodpovídají realitě“ a že rozevírají „nebezpečně a nespravedlivě nůžky ve vztahu k ostatním sférám“. Jak vnímáte toto vyjádření?
Vyjádření paní ministryně je legitimním vyjádřením politika. Soudci se ve vztahu k vlastnímu odměňování musí soustředit na jediné, je-li navrhována jakákoli změna, tak zda je v souladu s ústavním pořádkem, dnes již rozsáhle vymezeným řadou rozhodnutí Ústavního soudu, a také mezinárodními dokumenty. Bude-li toto dodrženo, k žádné katastrofě dojít nemůže.
Jak hodnotíte etický kodex soudců, který vznikl na Nejvyšším soudu pod vedením nového předsedy Petra Angyalossyho?
Výsledek samotný je podle mého přesvědčení pozitivní, text ostatně odpovídá Etickému kodexu Soudcovské unie a znění zákona, nepřináší nic nového, tím méně sporného. Od počátku jsem byl ale v rozpacích, proč se naše republika nevydala stejnou cestou, jako Rakousko a Německo, které reprezentativní orgán soudců také nemají, a proto na takovém kodexu dle mých informací nepracují.
Jste příznivcem myšlenky zřízení Nejvyšší soudcovské rady?
Jednoznačně. Praktický život nám třicet let dokazuje, že podíl soudců na správě soudní moci musí stoupat, máme-li se úspěšně vyhýbat nekvalifikovaným a populistickým rozhodnutím. A on ten podíl soudců stoupá i u nás, ekonomické a personální pravomoci předsedů soudů jsou dnes fakticky řádově větší, než byly na začátku devadesátých let. Tento trend musíme posilovat a snažit se více zapojit i Soudcovské rady na jednotlivých soudech.
Nicméně bez vrcholného orgánu soudní moci je celý systém zranitelnější, bezbrannější. A to zejména pro případ, kdyby i u nás podíl na politické moci významným způsobem převzala politická uskupení dnes stále ještě považovaná za krajní.
Prezident Miloš Zeman při posledním jmenování soudců mluvil o tom, že při kárném řízení se soudcem Městského soudu v Praze Alexandrem Sotolářem zvítězila „soudcovská solidarita“. Existuje podle Vás a pokud ano, kde a jak se projevuje?
„Je v rozporu s etikou soudce mediálně komentovat rozhodnutí jiného soudce“, to je právní věta přijatá Soudcovskou unií v době, kdy jsem předsedal jejímu Etickému soudu. Rozhodnutí kárného senátu nemůžu komentovat o to víc, že jsem byl stranou tohoto sporu. Pro čtenáře, kteří nejsou právníky, zbývá dodat, že soudců v kárném senátu je toliko polovina, takže státního zástupce, advokáta a akademika přehlasovat nemůžou.
Obecně jsem přesvědčen, že stavovská solidarita je v právnických profesích jedna z nejslabších vůbec. Praktická aplikace práva je postavena na neustálé soutěži znalostí a schopností jednotlivých právníků, kteří jsou v důsledku toho velmi individualističtí. A pro soudce to platí samozřejmě také, nejen navenek, ale i mezi sebou.
Eva Paseková
