Po dokončení studií pracovala jako konzultantka na Nejvyšším kontrolním úřadě, poté od roku 2002 až do roku 2011 soudila na Okresním soudu v Mladé Boleslavi. Poté přesídlila na Krajský soud v Praze, na jehož civilním odvolacím úseku působí do současnosti. Mnoho let je Šárka Hájková aktivní členkou Soudcovské unie a nyní se rozhodla kandidovat na její prezidentku. Česká justice ji v této souvislosti, podobně jako dalším kandidátům, položila několik otázek.
Z jakého důvodu jste se rozhodla kandidovat na prezidentku Soudcovské unie
Činnost Soudcovské unie považuji za vysoce prospěšnou a smysluplnou. Její členkou jsem již 19. rokem, prakticky svůj celý soudcovský život. Z této doby jsem strávila 9 let jako členka Republikové rady, 3 roky jako viceprezidentka SU a nyní již třetím rokem vedu Kolegium pro sociální záležitosti. Velmi dobře znám interní prostředí SU. Stejně tak si troufám říci, že jsem za ta léta načerpala řadu zkušeností a poznatků – v oblasti řízení, interní i externí komunikace, řešení různých problémů, prosazování záměrů SU i mediální prezentace. A myslím, že jsem i osvědčila, že dokážu problémy nejen identifikovat a hovořit o nich, ale právě i nalézt řešení, realizovat je a prosazovat. Rozhodla jsem se tedy toto vše zúročit a využít ku prospěchu našeho stavovského spolku. A také bych chtěla dovést do zdárného konce projekt, který považuji za své „unijní dítě“ – emeritního soudce.
Co by mělo být klíčovou agendou pro další funkční období nového prezidenta či prezidentky Soudcovské unie?
Myslím si, že klíčové musí být to, co možná vypadá jako klišé, ale v žádném případě není. Míním tím veškeré dílčí kroky vedoucí k jedinému cíli – k budování důvěryhodné, srozumitelné a transparentní justice, mající nejvyšší možnou odbornou úroveň. A především nezávislé justice. Nechci zažít to, co se děje v Turecku nebo v sousedním Polsku, tj. snahy o podrobení soudnictví politickým tlakům a zájmům. Nezávislá justice je jedním z nejdůležitějších atributů fungující demokracie. A často také poslední pojistkou proti zvůli jakéhokoliv původu. Přála bych si, aby tento názor zapustil ve všech sférách naší společnosti hlubší kořeny. Pokud by k tomu Soudcovská unie pod mým případným vedením přispěla, považovala bych to za obrovský úspěch.
Jaký máte názor na návrh ministryně práce Jany Maláčové na snižování platů v justici a to poměrně drakonicky o 32 procent? Jak budete před veřejností i politiky případně platy v justici obhajovat?
Já bych si nejprve dovolila nastolit dvě jiné otázky: co stát, potažmo občan, očekává od soudce jako osobnosti a profesionála? A jaká má funkce soudce specifika? Odpověď na první z nich podle mého názoru zní, že soudce má být špičkový právník, který disponuje nejen výbornou znalostí hmotného a procesního práva, ale i schopností je vykládat a aplikovat. Člověk s nadhledem a s vysokou mírou pochopení a lidskosti, který si za všech okolností udrží nestrannost a nezávislost. Člověk, který má odvahu, umí se rozhodnout a své rozhodnutí si obhájit. A jeho práce má, na rozdíl od jiných profesí, řadu zvláštností. Nejen že musí mít vysokoškolské vzdělání. To má koneckonců ledaskdo. Ale musí projít náročným výběrovým řízením, složit snad nejtěžší profesní právnickou zkoušku, musí se celý život neustále vzdělávat. Naopak nesmí, kromě několika výjimek stanovených zákonem, vykonávat žádnou jinou výdělečnou činnost. I ve svém soukromém životě se musí chovat tak, aby neohrozil důstojnost a důvěryhodnost své funkce – je prostě soudcem kdekoliv, kdykoliv a za jakýchkoliv okolností. Jeho plat neodráží zvýšené pracovní úsilí, soudci nelze přiznat odměnu nebo bonus, plat je prostě daný zákonem. A když soudce čerpá dovolenou nebo je v pracovní neschopnosti nepřesahující šest týdnů, tak nejen že jej nikdo nezastoupí, dokonce mu práce za dobu jeho nepřítomnosti ještě přibude v podobě nových kauz. K dovršení všeho je soudce, jako profesionál permanentně řešící problémy, pod setrvalým psychosociálním tlakem. O to větším, že svá rozhodnutí nesděluje nějaké bezejmenné mase, ale konkrétním jedincům, prostě z očí do očí.
Takže se bavíme o platu pro vysoce specifickou a extrémně zatíženou profesní skupinu. Skupinu, od níž se (zdůrazňuji, že právem) mnohé očekává. Ale které je, právě za účelem vyvážení všech těchto specifik a zejména za účelem zajištění její nezávislosti, nezbytné nastavit odpovídající a hlavně dlouhodobě stabilní způsob odměňování. A zasahovat do něj jen naprosto výjimečně, dochází-li současně k restrikcím v odměňování i u ostatních příjmových skupin, a nikoliv jen proto, že jde o projev politické vůle. Což jsou pravidla, která už opakovaně definoval Ústavní soud. A v současném návrhu nebyla respektována.
Konečně chci zdůraznit, že je mně i mým kolegům soudcům jasné, že nežijeme ve vzduchoprázdnu. Jsme součástí české společnosti a měli bychom s ní sdílet „dobré i zlé“. I po finanční stránce. Ale tato solidarita je již obsažena v současné konstrukci platu soudce, který se odvíjí od průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře. Tj. poklesne-li tato mzda, odrazí se to bez dalšího na soudcovských platech. Takže vůbec není na místě platově postihnout soudce v podstatě exemplárním způsobem. Navíc, když ještě neexistuje ani žádné objektivní zhodnocení dopadů pandemie na státní rozpočet, ani jakákoliv seriózní prognóza ekonomického vývoje. Jsme zároveň tak malou profesní skupinou (něco přes 3000), že restrikce našich platů představuje naprosto zanedbatelnou, z pohledu objemu státního rozpočtu prakticky nerozpoznatelnou, úsporu, kterou na sobě daňový poplatník ani nepocítí.
Takže ne, s navrženou změnou výpočtu platů nemohu souhlasit. Neodráží a nebere v úvahu to, co jsem popsala. Jedná se prostě buď o ryze populistické gesto či součást nějaké politické strategie.
Ministryně spravedlnosti Marie Benešová uvedla, že platy v justici podle ní „neodpovídají realitě“ a že rozevírají „nebezpečně a nespravedlivě nůžky ve vztahu k ostatním sférám“. Jak vnímáte toto vyjádření?
Slova paní ministryně vnímám jako politické vyjádření. Neztotožňuji se s ním. Proč, to plyne z mé předchozí odpovědi. Ale přes názorový nesoulad bych s paní ministryní o této záležitosti velmi ráda diskutovala, vyslechla si její argumenty a pokusila se ji přesvědčit o těch svých.
Jak hodnotíte etický kodex soudců, který vznikl na Nejvyšším soudu pod vedením nového předsedy Petra Angyalossyho?
Etika je velké a nyní velmi rezonující téma. Což je podle mého názoru zcela na místě. Ale přiznám se, že nejsem přesvědčena o potřebě zvláštního etického kodexu za situace, kdy ve velké míře totéž obsahuje zákon o soudech a soudcích. Navíc i Soudcovská unie má už řadu let Etické zásady chování soudce, k nimž vznikl i Soubor dilemat chování soudce, což je soubor eticky sporných situací a jejich řešení. Takže který kodex má být ten „správný“? Není také jednoznačné, jakým způsobem by mělo uvnitř justice dojít k přijetí kodexu. Ve výsledku si myslím, že je potřeba všechny tyto otázky v rámci justice více prodiskutovat, včetně detailního projednání samotného textu, stejně tak jako vyjasnit účel existence kodexu a případný postup pro jeho schválení.
Jste příznivcem myšlenky zřízení Nejvyšší soudcovské rady?
Ano, jsem. Soudní moc přece také (kromě rozhodování konkrétních kauz v rámci své soudní pravomoci) nezasahuje do chodu moci výkonné či zákonodárné. A přesto je tou první z nich spravována. Což je paradox. Zvlášť z toho úhlu pohledu, že stát, často jednající prostřednictvím ministerstev, tedy i ministerstva spravedlnosti, je běžně účastníkem soudních řízení. Prostě soudci by měli sami spravovat chod věcí soudních. A bude-li nám to činit potíže, můžeme pak naříkat jen sami na sebe. Vím, v českých luzích a hájích je tradiční model správy soudnictví právě ten ministerský. A od léty zakořeněných tradic se upouští jen nerado, velmi zvolna či dokonce nikdy. I s tímto vědomím bych apelovala na politiky, aby přistoupili k uvedené myšlence a nastolili plnou rovnováhu moci zákonodárné, výkonné a soudní. Konečně by tak naplnili materiální ústavněprávní rámec principu dělby moci, který je v tomto směru už celá desetiletí „prázdnou nádobou“. Určitě by se tím nezpronevěřili myšlence právního demokratického státu, právě naopak. Vždyť tím, že se to dosud nestalo, jsme už bezmála výjimkou. A v evropském kontextu je na to poukazováno čím dál tím víc.
Prezident Miloš Zeman při posledním jmenování soudců mluvil o tom, že při kárném řízení se soudcem Alexandrem Sotolářem zvítězila „soudcovská solidarita“. Existuje taková solidarita a jak se případně projevuje?
Předně chci poznamenat, že jen kárný žalobce, v tomto případě předseda Městského soudu v Praze, kárně obviněný soudce, ve věci rozhodující kárný senát, případně ten, kdo četl celý spis či alespoň rozhodnutí, vědí, co se v kauze Alexandra Sotoláře skutečně odehrálo a jaké byly důvody verdiktu. My všichni ostatní, bez výjimky, máme pouze neúplné informace, navíc jen z doslechu. To je moc málo na to, aby bylo možné věc objektivně zhodnotit. Takže o vítězství čehokoliv bych si ve zmíněném případu vůbec netroufla mluvit.
Jinak pevně doufám, že soudcovská soudržnost existuje. Ovšem mám na mysli tu pozitivní, ve smyslu: bude-li někdo nedůvodně napadat práci kolegy či soudní systém, útočit na principy fungování justice, budu je bránit. Taková solidarita je maximálně žádoucí. A v minulosti se už i projevila – podporou kolegů, kteří čelili mediálním útokům či dehonestujícím výrokům politiků ve vztahu k jimi vydaným rozhodnutím, nyní i mezinárodní podporou (včetně ekonomické) tureckých a polských soudců. Solidarita naopak nesmí přicházet ke slovu v takovém kontextu, jaký byl naznačen v otázce. To by šlo o solidaritu falešnou, jež by poškozovala zájem na fungování očistného mechanismu, tj. kárného řízení.
Eva Paseková
