„Když řekneme, že zrušíme konkrétní ustanovení, tak se vždy ptám: ‚A co to udělá v praxi?‘ Některé soudce to ale třeba vůbec nezajímá. Chtějí to ustanovení zrušit, protože je podle nich protiústavní,“ říká v první části dvoudílného rozhovoru pro Českou justici místopředseda Ústavního soudu (ÚS), profesor Jaroslav Fenyk.
Váš mandát na Ústavním soudu se pomalu chýlí ke konci, jak vnímáte své působení na zdejším soudu?
Je to specifická práce. Setkáte se tu všemi obory práva, ale je to limitovaný přezkum. Zatímco v jiných profesích, jako je třeba advokát, státní zástupce, nebo pedagog, se člověk může zaměřit na širší sféru působnosti, tady jste limitováni ústavním pořádkem. Proto jsou možnosti Ústavního soudu výrazně omezené. Veřejnost se často domnívá, že jsme dalším opravným prostředkem a Ústavní soud je všemocným orgánem, který napravuje veškeré chyby, kterých se justice nebo jiné státní orgány dopustily. Ale ono to tak není, kritéria ústavnosti jsou jasně daná. Máte tu možnost přezkumu z hlediska souladu s Ústavou, základních lidských práv. A víc toho udělat nemůžete. Neprovádíme úkony, které od nás strany, stěžovatelé, často požadují, nejdeme do skutkového stavu. Řada advokátů i jejich klientů si bohužel myslí, že tu provedeme přezkum skutkového stavu. A zpravidla jsou v tom neúspěšní.
Proč se advokáti domnívají, že můžete přezkoumat skutkový stav?
Oni to zkouší. Je pravdou, že Ústavní soud do skutkového stavu může zasáhnout. Ale je to jeden z příkladů limitované působnosti Ústavního soudu. Musí jít o extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a jeho právním posouzením. Nebo musí jít o tzv. opomenutý důkaz, který měl být proveden a soud na něj nereagoval.
Ale tak argumentuje spousta právníků, tedy že soudy opomenuly ten či onen důkaz.
Je otázkou, co je to opomenutí. Pokud se k němu soud vyjádří, vezme ho v úvahu, okomentuje ho, byť jen stručně, tak je to pořád důkaz, který soud vzal v úvahu. Muselo by dojít k situaci, kdy soud v úvahu důkaz vůbec nevzal, nereagoval na něj. A samozřejmě záleží na tom, o jaký důkazní prostředek jde. Jde-li o důkaz, který má nějaký zásadní význam, nebo jde jen o záminku pro to, aby advokát argumentoval: ‚Podívejte se, tento důkaz nebyl proveden!‘ Tou horší variantou pak je, že advokát ví, že důkaz nebyl proveden, ale sám je před obecnými soudy naprosto nečinný. Nereaguje na to, a až u nás chce, abychom to tu za něj napravili. Což Ústavní soud nemůže dělat a nedělá.
My hledáme porušení ústavního pořádku. Musí tam být některé problémy s Ústavou, Listinou základních práv a svobod, když jsou porušovány. A advokát musí specifikovat, o které problémy jde a ukázat, že se jim v předchozím řízení snažil čelit. My bychom to za něj dělat neměli. No… I když to občas děláme.
Proč?
Advokát argumentuje třeba tím, že došlo k porušení práv jeho klienta v obecných právních předpisech, ale vysloveně nezmíní ustanovení Listiny. Tak pokud jsem schopen pochybení podřadit pod ústavní problém, tak je mi jasné, co měl ve svém sdělení k našemu soudu na mysli. A nebudu formalistický, jako to dělají některé soudy, státní zastupitelství nebo jiné orgány. Přihlédnu k tomu. Samozřejmě vnímáme i to, jaká rozhodnutí jsou napadena. Oni advokáti někdy zapomínají, že je potřeba napadnout konkrétní rozhodnutí a zároveň uvést, co konkrétně chtějí zrušit. My bychom měli být přísní a říct: ‚Nenapadli jste toto rozhodnutí, tím pádem ho rušit nemůžeme.‘ Ale přesto, pokud se v textu objevuje, že je to či ono rozhodnutí vadné, tak to vnímáme tak, že to takto myslí a chtějí ho zrušit.
Takže nejste tak striktně formalističtí?
Nejsme. Ale jsou tu určité limity. Uvědomte si, že nemůžeme být vstřícní namátkově. Museli bychom být vstřícní úplně ke všem, čímž bychom se dostávali mimo pravidla, která jsou jasně určená, a porušovali bychom rovnost účastníků řízení.
Všem pomoci nemůžeme
Vraťme se ale k první, ne zcela zodpovězené otázce. Co vám působení na Ústavním soud dalo a vzalo?
Je tu možnost výrazně širšího rozhledu než v ostatních profesích. Tady skutečně vidíte průběh trestního řízení, průběh občanského soudního řízení se vším všudy, až po poslední orgány, které rozhodují, pokud jde o ústavní stížnosti. Co mě pak moc mrzí, je někdy pocit určité bezmoci, když vidíte pochybení, ale z hlediska působnosti Ústavního soudu ho nemůžete napravit.
Můžete to konkretizovat?
Máte situace, kdy vidíte, že advokát, který třeba respektoval názor klienta, mohl být důslednější a pro klienta to mohlo dopadnout mnohem lépe. Nebo naopak: advokát se snaží, ale soudy nereagují přiměřeným způsobem na jeho podnět. Bohužel, pokud projdete celý proces a jsou tam tato pochybení, tak můžete zpravidla reagovat jen na ty chyby, které jsou porušením práva na spravedlivý proces, na ostatní již nedosáhnete. Přitom třeba mohly mít vliv na výsledek řízení.
Takže to vám svým způsobem vzalo i část iluzí?
Některým lidem prostě pomoct nemůžete, i kdyby bylo potřeba. Je mi moc líto lidí, kteří přicházejí o obydlí, je mi líto účastníků řízení, kteří jsou v dluhové pasti. Ale my s tím opravdu často nemůžeme nic dělat. Pokud bylo v té věci dodrženo právo na spravedlivý proces, pak dotyčný má určitá práva a povinnosti, ty za něj nemůžeme nahrazovat. To prostě nejde, je mi to líto. Tady cítím tu bezmoc. V některých věcech bych opravdu rád pomohl, ale nedá se.
Takže aspoň přispíváte na charitu?
To dělám léta, ale nechci se tím chlubit. Chtěl bych se ale místo toho vrátit k další pravomoci Ústavního soudu, kterou je rušení právních předpisů. Tady v tom jsme negativním zákonodárcem. Je to mimořádně zvláštní kapitola, každý tu máme určitý postoj k tomu, jak si představujeme, aby právní úprava vypadala.
A proto jste často v nesouladu?
Diskuze na plénu bývají poměrně ostré. Někdy jsou věcné, někdy ne. Ale samozřejmě, že jsou věci, kde není vůbec žádný problém a ty rozhodujeme dost rychle.
Jde ta diskuse někdy třeba až do osobní roviny?
To ani ne, i když to tak někdy může vypadat. Řekl bych spíš, že se bavíme trochu neformálním způsobem, a to má vždy osobní rovinu. Nepochybně řešíme právní spory. Někteří kolegové přitom sahají až k právně-politickým stanoviskům, což já nemám rád. Jsem především právník.
Bavíme se třeba o disentních postojích k rozhodnutím?
Já se v disentních postojích vždy snažím reflektovat právní úpravu. A nejenom obecné právní předpisy, respektive podústavní právo, ale i Ústavu samotnou. Tvrdím, že oddělit to od sebe nelze. Panují názory, že ústavní pořádek je jaksi bokem a podústavní právní předpisy jsou na něm nezávislé, a že to tedy oddělit lze. Že ústavní právo je něco nad tím vším. My, jako soudci Ústavního soudu jsme samozřejmě vázáni ústavním pořádkem, takže bychom zdánlivě také nemuseli reflektovat obecné právo. Ale musíme. A musíme ho především znát. A pokud znáte obecné právo, tak v řadě případů ústavní soulad nebo nesoulad vypadá úplně jinak, než když hledíte pouze k výkladu Ústavy a přihlížíte jen k ústavnímu právu, jeho podmínkám, realizaci, obecným postupům. A také bychom měli přihlížet k praxi, která tu je a přináší svá specifika. Když řekneme, že zrušíme konkrétní ustanovení, tak se vždy ptám: ‚A co to udělá v praxi?‘ Některé soudce to ale třeba vůbec nezajímá. Chtějí to ustanovení zrušit, protože je podle nich protiústavní. Já ale na tom dotazu po dopadech do praxe vždy trvám, protože my to neděláme pro tu Ústavu samotnou, ani proto, že bychom chtěli stát nad společností a jen kázat, jak by to mělo vypadat. My bychom měli také přihlížet k tomu, jak „to“ dopadne, když to „takhle“ uděláme. A jestli to naopak nebude mít efekt, který ve finále v souladu s Ústavou nebude.
Odůvodnění je klíčové
Co je pro českého ústavního soudce, podle vás, jako předchozí praxe lepší? Že byl soudcem, žalobcem či advokátem?
Ideální je, kdyby byl vším. Já jsem měl štěstí, že jsem byl sedm let advokátem a byl jsem dlouho i na státním zastupitelství. Tvrdím, že každý soudce, a nejenom soudce Ústavního soudu, by měl mít jak praktické zkušenosti, tak by měl znát i teorii. Z hlediska zkušeností, pokud jde třeba o rozhodování o ústavních stížnostech, hraje praxe soudce velkou roli.
Co se týká ústavních stížností, tam je odůvodnění rozhodnutí důležité a hodí se tak i zkušenosti nejen ze soudu, ale i ze státního zastupitelství a advokacie. Každé rozhodnutí soudu nebo správního orgánu by mělo odrážet myšlenkové postupy. Jak já říkám, volné hodnocení důkazů a další zásady konkrétního řízení, občanského soudního řízení, trestního řízení, správního procesu. A účastník by z odůvodnění rozhodnutí měl poznat nejenom to, že se v něm odpovídá na jeho otázky, ale měl by poznat i myšlenkový postup soudce, státního zástupce, policisty, úředníka správního orgánu. Protože jedině pak může říct, je to dobře, nebo není to dobře. Když dotyčný s odůvodněním nesouhlasí, může pak reagovat přiměřeným opravným prostředkem. Kdežto když v odůvodnění nenajdu to, co hledám, a nejsem schopen se v něm zorientovat, je to problém. Což se mi občas stane i zde u Ústavního soudu: čtu a čtu a pořád nevím, o čem to je. Je tu i, řekl bych, zlozvyk u některých orgánů, zejména vyšších stupňů, odkazovat se na rozhodnutí nižších stupňů a moc k tomu nepřidávat. Potom to musíte číst dohromady, což je obtížné nejen pro mě, natož pro účastníka řízení.
Pokud jsou to bezprostředně navazující rozhodnutí, tak poznám, o co jde. Ale pokud je rozsudek před soudem prvního stupně a pak máte řízení před soudem druhého stupně rok a půl poté, a je tam jiný rozsudek, eventuálně rozhodnutí, a pak je tam ještě Nejvyšší soud, tak tam už bych chtěl vidět samostatná stanoviska. Protože ta svým způsobem odráží postoj toho konkrétního orgánu. Jsem rád, když mohu jako ústavní soudce poměrně lehce zjistit úvahy soudu. A samozřejmě je to důležité i pro účastníka řízení. Odůvodnění je podle mě alfa a omega. Je to kontrola.
A není to špatně, když se odůvodnění řeší funkcí Ctrl C, Ctrl V?
To já úplně nevím, jestli to tak dělají.
Je to třeba běžná praxe u odposlechů…
Dobře. Položme si ale otázku, zda je nutné vždy opisovat, co je v předchozím rozhodnutí. Já říkám, že ne.
A co jako ústavní soudce říkáte na to, když je odůvodnění na stovkách stran?
Já, prosím vás, nemluvím o tzv. intelektuálním exhibicionismu, kterého se někteří soudci a státní zástupci dopouštějí. Kdy čtete a tentokrát pro přílišný rozsah také pořád nevíte, o čem to je. Mělo by to být výstižné, pokud možno stručné a napsané tak, aby to pochopili všichni. Nejenom orgány činné v trestním řízení a soudy, ale především účastníci. Pro ně to je zásadní, protože odůvodnění je určeno především jim. Popíšu to u sebe, jako člověka, který preferuje pregnantní odůvodňování. Napsání rozhodnutí mi trvá déle, nejsem žádný přeborník v běhu. A odůvodňuji i usnesení, kterými podněty odmítáme. Chci, aby v odůvodnění byly obsaženy reakce na námitky, pokud to nejsou úplné bláboly. Což se také občas stane: přijde ústavní stížnost, byť podepsaná advokátem, ale je tam vidět, že to zpracovával klient a advokát se pod to pouze podepsal. A dokonce možná velmi nerad. Odmítnutí není rozhodnutí v podobě nálezu, jde o zjevnou neopodstatněnost. Ale tu bychom měli vysvětlit. Zákon nám sice umožňuje pouze odkázat na příslušné ustanovení zákona, aniž musíme podrobně odůvodňovat. A jsou soudci, kteří to tak dělají a jsou samozřejmě rychlejší. Otázkou ale je, jestli z takového odůvodnění poznáte, jak a proč Ústavní soud takto rozhodl.
Nutnost kariérního řádu
Nesouvisí tento problém s délkou praxe v justici? V poslední době se na vyšších postech či ve vedoucích funkcích ve státním zastupitelství objevují lidé s velmi krátkou praxí, kteří se rádi vidí v médiích. Přitom v minulosti fungoval jakýsi nepsaný kariérní řád, ti lidé se vzhůru museli dopracovat.
Když jsem působil jako náměstek na Nejvyšším státním zastupitelství tak jsme kariérní řád dokonce chtěli zhmotnit do nějakého předpisu. Ale bohužel se nám to nepodařilo kvůli tomu, že byla taková hektická doba.
Jak je podle vás možné, že člověk, který dělá chvilku na obvodě, přeskočí například po dvou letech na speciální odbor VSZ či na NSZ?
To se ptáte na úplně nesprávném místě.
Byl jste náměstkem nejvyššího státního zástupce.
Byl, ale já tu současnou praxi neznám a nevím, kdo a proč někam přeskočil a kdo ho tam „poslal.“ To takhle mohu těžko hodnotit.
Jsou známy případy, kdy přišli lidé ještě s horkým diplomem po krátké praxi rovnou na NSZ.
Já si vzpomínám, že za dob jedné vedoucí nejvyšší státní zástupkyně se jmenovali asistenti státními zástupci NSZ přímo. Ale nevím, jestli to bylo odůvodněné, nebo nebylo. Myslím nějakou praxí před tím. Nebudu to blíže specifikovat, možná ten zvyk mohl nastat tam. Za mě to nebylo.
Uveďme tedy konkrétní příklad takové turbokariéry, prezidenta zájmového spolku státních zástupců Jana Laty. Ten začínal na Městském státním zastupitelství v Brně a během krátké doby skončil jako žalobce na Nejvyšším státním zastupitelství.
Já vím, že tam je, ale jeho kariérní postup vůbec neznám. Vím, že je spoluautorem komentáře k zákonu o státním zastupitelství. Nechci se k tomu moc vyjadřovat, z mé strany by šlo o domněnky. My jsme na Nejvyšším státním zastupitelství jednoznačně preferovali a chtěli kariérní řád. Dokonce jsme uvažovali, že by tam měl být nějaký počet let praxe u státního zastupitelství jako povinnost. Protože, a teď se vrátím k justici, tady od nás je dobře vidět, jak jsou zatíženy ty které soudy nebo státní zastupitelství. Úplně přesně vím, že když dostanu věc, která jde přímo od některých nižších soudů, je vidět, jak jsou ty soudy zatížené, jak soudci s rozhodnutími spěchají. Na tom poznáte, že tam je snaha věc rychle vyřídit. Jenže soudnictví není o jen rychlosti. Že to někteří soudci rozhodnou rychle, a s prominutím blbě, to není dobře. Pak se dostanete k odvolacímu řízení a ta věc se táhne. Odvolačka sama nerozhodne, věc zpravidla vrátí, nastává zbytečný ping pong, který trvá třeba i několik let. Podle mě je nejdůležitější právě první stupeň, kvalita soudců na prvním stupni musí být opravdu mimořádně vysoká.
Kde ale ty erudované právníky brát?
Počkejte. Vím, že to je při té zátěži těžké a vím, jak se to dělá. Jednou za měsíc svolá předseda soudu nebo vedoucí státní zástupce poradu, na ní vyhodnotí, kolik kdo vyřídil věcí. Ti, co jich vyřídili nejméně, mají problémy. Ale ono to není jen o počtu. Mnohdy to vůbec neodráží obtížnost věcí, to ve statistice vůbec nezměříte. Je to problém trvající dlouhá léta. Před pětadvaceti lety jsem navrhoval náměstkovi ministra Vladimíru Královi, dnes soudci Vrchního soudu v Praze, aby vytvořili tzv. personální mapu, jakou mají snad sto let Francouzi. Tam ministerstvo hlídá a pravidelně vyhodnocuje po nějakých obdobích, jak se ve kterých regionech navýšil nebo snížil počet obyvatel, narostla kriminalita, počet rozvodů, obchodních sporů, zda se tam objevila nárazově nějaká specifická trestná činnost, jestli nedochází k ohrožování životního prostředí v určité oblasti nějakými obchodními společnostmi a tak dále. A po vyhodnocení se pak doplňují či přesouvají především asistenti (resp. vyšší soudní úředníci), protože soudce nemůžete jen tak přemístit. Se souhlasem to sice lze, je to kariérní postup, dokonce vám to ve Francii umožní jít dříve na vyšší stupeň, když jste ve více zatížené sféře. Ale současně se hledá především cesta, jak problémy řešit přes asistenty. To pak pomáhá soudci zbavit se obtížné administrativní činnosti, kterou by fakticky dělat neměl. Zatímco u nás navyšujeme počty soudců, což není ta správná cesta. Já bych to viděl spíš tak, a teď nemyslím, jak ulevit státní kase, že každý soudce i na prvním stupni soudnictví by měl mít svého asistenta. A ne, že si čtyři soudci půjčují jednoho a čeká se, až se uvolní. A pak se to stupňuje, soudce jde do práce o víkendu a dohání resty.
Myslíte třeba poslední dobou často skloňované sobotní povolování žádostí o odposlechy?
Nedělejte si z toho legraci. Já tu zkušenost mám, znám řadu soudců, kteří aby dohnali resty, které mají, aby doplnili administrativní úkony, chodí o víkendu do práce. Oni sice vydali asistentovi pokyny, ale čeká se, až se asistent uvolní. Práce soudce s asistentem musí být denní. Já mám tři asistenty – tedy tabulkově víc, s dámami na mateřské – které vždy svolám a pak se tu třeba dvě hodiny hádáme o konkrétní věci. Říkám jim svoji představu, co chci a oni mi argumentují, že to jde tak či onak. Ale ta věc se tímto způsobem vyřídí poměrně rychle. Kdybych měl čekat týden, až mi někdo uvolní asistenta, tak nevím, to bych si to raději udělal sám. A tohle vás jako soudce zatěžuje. Ideální stav je dle mého názoru: co soudce, to asistent.
Volání po zvýšení počtu asistentů zavání bytněním aparátu. Proč je podle vás zapotřebí až takové pracovní síly?
U soudce obecného soudu by stačil jeden asistent u každého soudce. My máme tři, protože měsíčně má soudce Ústavního soudu vyřídit třeba pětadvacet věcí. Teď tu mám na stole třeba jeden rozvod a výživné a „hrabeme“ se v tom už měsíc, protože je to všechno špatně. U prvního stupně, u druhého stupně. A jak víte, rodinné věci končí u krajského soudu. My jsme tu fakticky třetí stupeň, což je chyba. Asistenti zkrátka strašně ušetří soudci práci, dostanu od nich návrh, se kterým mohu pracovat. Kdežto klasický soudce si ten návrh musí zpravidla udělat sám, administrativu v řadě věcí dělá sám, řeší techniku, nahrává průběh řízení. Vždyť se leckde ještě používají diktafony a musí se to přepisovat. Mimochodem, někde ta technická zařízení často nefungují. Technická stránka věci souzení není úplně dokonalá.
Jsou ale případy, které končí u kárných senátů, kdy soudce ve věku většinou 60+ není schopen s asistenty pracovat. Jejich styl práce se s takovou pomocí nepotkává. A pokud jste říkal, ať soudci raději rozhodnou a věc neprotahují, před nějakým časem kárný senát řešil soudce, který měl sice stoprocentní rozhodnutí, ale kolegové si už nevěděli rady, jak mu říci, ať z té kvality raději sleví a rozhodne.
Tam je potřeba brát v úvahu obojí. Zásada rychlosti řízení je zásadou, kterou je potřeba brát vážně. Ale současně právo na spravedlivý proces také chce, abyste rozhodnutí soudu rozuměli dobře. Na věc přeci jen potřebujete nějaký čas. Já mám postup, že si to jednou, dvakrát přečtu, nechám to týden a přemýšlím nad tím, hledám varianty. A pak mě napadnou věci, které by mě okamžitě, během toho jednoho dne, nenapadly. Někdo reaguje okamžitě, někdo potřebuje delší čas. A soudce by měl umět si čas pro rozhodnutí přizpůsobit. Součástí práva na spravedlivý proces je přiměřená délka řízení. Nesmí to být příliš dlouhé, ale ani se nesmí střílet naslepo a čekat, jestli to pak odvolačka opraví.
V poslední době se nám na Ústavním soudu rozmohl „takový nešvar“, a to vzájemné veřejné komentování si rozhodnutí a nálezů. Je to podle vás v pořádku?
Já jsem mimo ten konkrétní senát a nerad bych to komentoval. Protože vůbec nevím, jaká byla podstata.
Ale jste místopředseda, součást vedení Ústavního soudu. Budete to nějak řešit? Na veřejnost to nepůsobí úplně dobře.
Mojí působností jsou zahraniční vztahy, takže na tohle vám asi neodpovím. Tohle je věc především pana předsedy. Jestli on má potřebu do toho zasáhnout, je to na něm. Protože on předsedá plénu a pokud se takováto diskuze vede při plénu, tak je potřeba, aby na to reagoval. Když se takové věci dějí, není to nic příjemného. Není úplně dobře, pokud se podobné diskuze vedou i navenek Ústavního soudu. My se samozřejmě můžeme navzájem kritizovat, což děláme úplně běžně, v plénu máme možnost v rámci bodu „různé“ se na konci vyjadřovat ke všemu, co považujeme za potřebné. Například jsme si řekli, že se vzájemně budeme informovat o významných rozhodnutích, protože naše senáty vydávají autonomně svá rozhodnutí, a ty ostatní o nich nevědí. To si všimnete buď v interním systému, nebo musíte sledovat vyhlašovaná rozhodnutí. Zákon povinnost se vzájemně informovat neupravuje a my jsme si proto na plénu řekli, že významná rozhodnutí budeme vzájemně komunikovat a občas o nich diskutujeme. Když se mi něco nelíbí, tak to řeknu. Ale to je spíš diskuse, abychom si trochu sladili noty a nějakým způsobem se vzájemně poučili o tom, že tu jsou určité názory. Jinak senáty jsou samostatné, do toho, jak rozhodnou, jim nemůžete mluvit. Jsou vázány ústavním pořádkem a předchozími nálezy. Když tříčlenný senát rozhodne nálezem většinou hlasů dvou soudců proti jednomu, i tak zaváže celý Ústavní soud.
Ale pak se to může řešit na plénu.
To není tak jednoduchá věc. Chcete-li změnit názor vyslovený v předchozím senátním nálezu, musíte mít k dispozici další věc toho druhu.
Co případ lobbisty Romana Janouška, kdy se překonal nález třetího senátu a zpravodaje Radovana Suchánka?
To byla ta obnova řízení?
Ano. Takže možnost tu je?
Možnost tu určitě je. Ale problém je spíše v tom, že musíte čekat na příležitost, až vám přijde něco podobného.
V popisovaném případě se ale nečekalo příliš dlouho.
Nemůžete jeden případ vnímat jako obecný. To není obecná praxe. Já tu mám například dvě věci, které se týkají vazby, každé je jiné a nemohu s tím nic dělat. Týkají se totiž rozhodnutí, které podle mě není dobré a ubližuje obviněnému. Jde o případ, který se týká otázky požadavku na písemné seznámení obviněného s důvody vazby. Upřímně řečeno tak, jak je to rozhodnuto teď, bude obviněný ve vazbě déle, než by tam měl být. Byť formálně je to v pořádku. Ale když to natvrdo řekneme tímto způsobem, tak za prvé soudci nebudou vědět, co s tím, budou se snažit, aby ve vazbě strávil co nejméně času, pokud tam důvody nejsou. A na druhé straně předchozí praxe nebyla tak vadná, naopak umožňovala o věci rozhodnout rychle. Díky rozhodnutí Ústavního soudu se proces prodlouží. Někdy se stane, že v dobré snaze udělá Ústavní soud úkon, ale úplně nedohlédne až tam, kam by bylo třeba, tedy jaké bude mít rozhodnutí dopady. My můžeme říct, ústavně je to takhle dobře, ale v praxi to může přinést problém, protože tu není jiná úprava. Nebo úprava, která zbyde, když její část zrušíme, nebo vyložíme tzv. ústavně konformním způsobem, může účastníkovi řízení naopak ublížit.
Praxe s odposlechy se mi nelíbila
Nenarážíte na vaše rozhodnutí o místní příslušnosti soudů ohledně odposlechů?Ne, tam se to řešilo jinak. Diskuze tu byla, ta praxe s místně nepříslušnými soudy se mi pochopitelně nelíbila. Víte, jak to vzniklo? To nebylo z vrchního státního zastupitelství, jak je často opakováno. To začala dělat krajská státní zastupitelství a vrchní státní zastupitelství to převzala jako možnost. S tím jsme se s tím samozřejmě museli vypořádat a říct, jak mají správně postupovat. My jsme sice Ústavní soud, negativní zákonodárce, neměli bychom při abstraktní nebo konkrétní kontrole norem příliš kázat, co by se mělo, ale spíš řešit to, co je špatně. Ale v tomto případě jsme něco říct museli, a tak se hledala varianta, jak vyjít ze současné právní úpravy, která je v trestním řádu a umožnit ústavně konformní výklad. Tedy soustředit se na otázku místa spáchání trestného činu, což bylo nejjednodušší řešení, které nemůže v zásadě dělat potíže. A naopak to odstranilo praxi, která se zdála být příliš široká.
Jenže pak spousta právníků oprávněně namítá, že jsme tu měli 26 let neprávo na svého zákonného soudce.
Musíte si uvědomit, že když Ústavní soud něco rozhodne, tak to není tak, že teď jsme tu něco nového zavedli. My jsme provedli ústavně konformní výklad. To znamená, že jsme řekli, že takhle by to mělo být do budoucna. A to děláme v mnoha věcech, že by to takhle mělo být od teď a ne, že to rušíme zpětně. To je potřeba si uvědomit. To není jenom tak, že ty dosavadní právní vztahy změníme retroaktivně. Je to i v občanském soudním řízení. Účinnost nálezu platí od doby jeho vyhlášení, pokud účinnost neposuneme dopředu, abychom poskytli zákonodárci čas na přiměřenou reakci.
Ale v té době už byly rozjeté hodně citlivé kauzy, kde byla místní nepříslušnost soudů do očí bijící. Například tzv. Nagygate, Vidkun či Bereta.
Já nebudu řešit věci, které jsou v běhu a které k nám mohou přijít, to bychom se dostali do problému. Takže to po mě nechtějte. Až to sem přijde a námitka bude učiněna, tak se s tím vypořádáme. My jsme měli u té nepříslušnosti soudů podnět k abstraktnímu přezkumu, návrh na zrušení určitého ustanovení, který se ale netýkal konkrétní kauzy. A museli jsme se s tím také vypořádat. Hledal jsem jako soudce zpravodaj cestu, jak z toho ven, aby řešení bylo co nejschůdnější a současně ústavně konformní. Samozřejmě tu byla ještě možnost uplatnit názor, že bude jeden centrální soud, v obvodu každého vrchního soudu, a ten by rozhodoval všechny vazební a jiné podobné věci. Ale to jsme z praktických důvodů odmítli. Upřímně, jak by se to vytvořilo? Kdy by to vzniklo? Kdo by to obsadil? To nebylo dost dobře schůdné. Tak jsme hledali cestu, která odpovídala současnému znění zákona. Konec konců, je to návrat k předchozí starší a správné praxi.
Co byste tedy vzkázal kritikům toho rozhodnutí, kteří tvrdí, že Ústavní soud tímto usnesením potvrdil předchozí nezákonné úkony?
My máme vždycky „nějaké předchozí“. A nemůžeme reagovat úplně na všechny. Ústavně konformní výklad byl učiněn tady a teď. A výklad byl učiněn do budoucna, tak to Ústavní soud dělá. Položte si otázku: Co kdybychom zpětně řekli, že třeba určité formy občanského soudního řízení, řeknu konkrétní příklad, kontumační rozhodnutí, jsou protiústavní? Všechny dosavadní rozsudky v těchto věcech byste pozrušovali? Sto let zpět bychom řekli, že všechna kontumační řízení mají vadu, a tak je zrušíme? To přeci nemůžeme.
Jan Hrbáček, Petr Dimun
