Nejvyšší správní soud (NSS) dnes zamítl kasační stížnost nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (KS), u něhož neuspěl se žalobou ve veřejném zájmu proti rozhodnutí plzeňského magistrátu. Zeman se domáhal zrušení rozhodnutí, v němž magistrát hodnotil jednání řidičů, přistižených při řízení pod vlivem návykových látek, jako přestupek.
V dnes projednávaném případu řešil senát NSS ve složení Lenka Kaniová, Josef Baxa a Ivo Pospíšil případ řidiče, který byl přistižen při překročení rychlosti o dvacet kilometrů a při následném vyšetření u něj byla zjištěna v krvi přítomnost návykové látky (pervitin). Jakkoliv ale byla zjištěná hodnota vysoká, konkrétně 36krát překračující limitní hodnoty a čtyřnásobně hladinu toxicity, řidič nejevil při lékařském vyšetření standardními metodami žádné známky užití návykové látky.
Věc byla předána policií správnímu orgánu k přestupkovému řízení, v němž byl uložen zákaz řízení na 11 měsíců a pokuta 18 tisíc Kč.
S takovým řešením ovšem nesouhlasil nejvyšší státní zástupce, který postup plzeňských správních orgánů napadl několika žalobami ve veřejném zájmu. Zeman v nich argumentoval tím, že je veřejný zájem na tom, aby byli řidiči potrestání v trestním řízení, neboť v tom správním postrádá „výchovný účinek“.
Plzeňskému magistrátu také vytkl nedostatečné zjištění skutkového stavu a to, že věc nepředal zpět orgánům činným v trestním řízení. V dubnu minulého také vydal pokyn obecné povahy, kterým uložil všem státním zástupcům, aby v případech podezření z řízení pod vlivem návykové látky nepostupovali věc do správního řízení, ale vedli je automaticky v řízení trestním. Právě u plzeňské policie a státního zastupitelství totiž „revoltovali“: řidiče přistižené při řízení pod vlivem drog předávala policie ke správnímu řízení, v němž bylo na posouzení správního orgánu, zda jednání vyhodnotí jako už dosahující intenzity trestného činu.
Plzeňský krajský soud však v prosinci minulého roku Zemanovy žaloby zamítl s tím, že je věcí státu, aby v rámci svých pravomocí postupoval správně. Ke zrušení takových nezákonných aktů v neprospěch jednotlivce lze přikročit pouze za situace ohrožení „vskutku závažného veřejného zájmu“. Soud však konstatoval, že skutkový stav byl zjištěn v přestupkovém řízení dostatečně, navíc zde byla zaužívaná praxe, kterou se nejvyšší státní zástupce pouze snaží žalobou ve veřejném zájmu zvrátit. Ohrožením veřejného zájmu není podle soudu ani „absence výchovného účinku trestního řízení“, tedy že „přestupce nebyl vystaven jinému způsobu uplatňování procesněprávních vztahů při obdobném výsledku řízení (trestu)“. Na závěr pak soud konstatoval, že nejvyšší státní zástupce v podstatě zneužil institut žaloby ve veřejném zájmu k řešení rozdílné praxe v rámci státního zastupitelství.
Toto rozhodnutí krajského soudu napadl nejvyšší státní zástupce kasační stížností, v níž odůvodňoval mimořádný veřejný zájem, neboť výkladem krajského soudu by o deliktech občanů rozhodoval nepříslušný orgán. Dovolávat se dobré víry v tomto případě nelze, neboť provinilec rozhodnutím přestupkového orgánu žádná práva nenabyl, natož v dobré víře. V rovině objektivní pak dobrá víra ve správnost rozhodnutí podle nejvyššího státního zástupce trvá jen do té doby, než je rozhodnuto, že tomu tak není.
Trestní řízení má navíc přednost před správním řízením, což má vyplývat z definice přestupku, kterým je pouze takový skutek, který není trestný činem. Nesprávným a nezákonným rozhodnutím také vznikla překážka věci rozhodnuté. Správní orgán dále nesprávně vyhodnotil předání věci orgány policie, kdy měl sám vyhodnotit, zda se jednalo o trestný čin, nešlo tedy k „odevzdání věci“ z trestního řízení k přestupkovému řízení. Soud se také mýlí, vyhodnotil-li žaloby jako snahu řešit rozdílnou aplikační praxi, neboť ty měly odstranit individuální vybočení z praxe a exces.
NSS však vyhodnotil argumentaci krajského soudu jako správnou. „Důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Princip dobré víry pak působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci“, odůvodnil NSS proč nesouhlasí se zpochybňováním principu dobré víry v případě konkrétního pachatele přestupku ze strany nejvyššího státního zástupce. „Je věcí státu, aby ve správních řízeních, která vede, nechyboval, a pokud k tomu přeci jen dojde, aby zásadně nesl následky svých pochybení,“ konstatovali kasační soudci.
Shodně s krajským soudem neshledali ani oni narušení závažného veřejného zájmu a nenašli v postupu plzeňského magistrátu pochybení „natolik fatální, která by měla odůvodňovat zrušení jeho rozhodnutí v řízení o žalobě podané podle § 66 odst. 2 s.ř.s. ve veřejném zájmu“.
Podle NSS i plzeňský magistrát postupoval správně a zjistil náležitě skutkový stav. Například neopatření znaleckého posudku z oboru psychiatrie, které přestupkovému řízení vytýkal nejvyšší státní zástupce, není totiž vyžadováno podle judikatury v takových případech povinně, ale jen „zpravidla“. Na rozdíl od alkoholu totiž není u drog stanoveno hraniční množství a musí se tak zjišťovat individuální způsobilost. Pro rozhodnutí o přestupku tak dostatečně postačovaly výpovědi svědků, které měl správní orgán k dispozici.
NSS se také zastal krajského soudu v hodnocení postupu nejvyššího státního zástupce ve vztahu k rozdílné praxi orgánů veřejné žaloby v okresu Plzeň-město. „Krajský soud správně poznamenal, že ve vztahu k přestupcům v dané oblasti bylo uplatňování práva předvídatelné a jednotné, nikoli v rozporu s principem rovnosti v právech a povinnostech. Příhodnějším způsobem, jak ono ‚vybočení‘ řešit, bylo v dané době cestou dozorových pravomocí stěžovatele (což se s určitým časovým odstupem také stalo – srov. Pokyn obecné povahy nejvyššího státního zástupce ue dne 29.4. 2019 poř. Č. 5/2019), nikoli snahou o zpětnou revizi pravomocných rozhodnutí správních orgánů, které žádnou ze svých povinností neporušily“, konstatovali kasační soudci.
Podle nich naopak plzeňský magistrát naplnil veřejný zájem na potrestání závažného protiprávního jednání tím, že jej projednal v přestupkovém řízení a uložil za něj podle soudců také adekvátní trest.
Petr Dimun
