Kárný senát Nejvyššího správního soudu (NSS) v čele s předsedou Tomášem Langáškem zprostil kárné žaloby předsedu Krajského soudu v Plzni (KS) Miloslava Sedláčka. Kárnou žalobu na Sedláčka podala ministryně spravedlnosti Marie Benešová, podle níž Sedláček pochybil při ustanovení insolvenčního správce. U kárného soudu zazněly vážné pochybnosti o fungování systému přidělování insolvenčních správců.
Předseda Sedláček se měl podle ministryně Benešové dopustit kárného provinění tím, že jako předseda soudu ustanovil nesprávně insolvenčního správce v insolvenčním řízení s plzeňskou firmou Pilsen Tools.
Sedláček totiž v elektronickém systému pro výběr správce v rámci tzv. kolečka chybně ponechal v předvyplněném poli formuláře údaje, které pak vedly k ustanovení jiného správce, než který byl v pořadí. Došlo tak k tomu, že byl vybrán správce z tzv. kolečka pro „obyčejné“ insolvenční správce než z toho pro znalce se zvláštním povolením.
Shodou okolností i tento správce měl ale zvláštní povolení, a proto si pochybení nevšiml ani příslušný insolvenční soudce. Jako kárné opatření navrhovala ministryně snížení platu o 30% na jeden rok, což i samotný senát při projednávání zhodnotil jako poměrně přísné.
Soudce kritizoval nepřítomnost ministryně
V úvodu jednání kárného senátu předseda senátu Langášek vyjádřil nelibost nad tím, že kárnou žalobkyni zastupuje subalterní úřednice Ministerstva spravedlnosti. Kárnou pravomoc totiž zákon svěřuje přímo ministrovi, nikoliv ministerstvu. Ministryni Benešovou navíc v tomto případě nezastupovala náměstkyně, ani ředitelka odboru, ale vedoucí oddělení.
Podle soudce Langáška by bylo rovněž výrazem slušnosti, aby v případě, je-li žalován tak vysoký funkcionář justice, jakým je předseda krajského soudu, byl kárný žalobce osobně zastoupen. „Obrazně řečeno, chce-li někdo popravovat, má být připraven máchnout mečem,“ uvedl Langášek s tím, že je ovšem vázán předchozí praxí ostatních kárných senátů a jen z toho důvodu zastoupení akceptuje.
Zástupkyně ministryně spravedlnosti odůvodnila kárnou žalobu tak, že zákonné oprávnění určit insolvenčního správce ze zvláštního seznamu přísluší pouze předsedovi KS. Lze mít sice pochopení pro pracovní vytížení předsedy soudu, není ale možné akceptovat vysvětlení, že na tuto pravomoc právě z tohoto důvodu rezignoval.
Úmyslem zákonodárce bylo svěřit tuto pravomoc výlučně předsedovi KS, aby byla zajištěna vyšší míra transparentnosti a důvěryhodnosti. Pokud se tedy předseda soudu obhajuje, že se věnuje pouze kontrole, zda se správci určují v pořadí, jak byly žádosti doručeny soudu, jedná se o systémovou rezignaci na zákonem uložené povinnosti.
Zásah do insolvenčního řízení
Navíc i v případě chybného návrhu od asistentky, kdy by se omezil předseda soudu na pouhé odkliknutí návrhu, mu mělo být jasné, že takový návrh neodpovídá charakteristice subjektu, jehož se řízení týká: oddlužení v případě této firmy nepřicházelo v úvahu a při vygenerování návrhu ho mělo zarazit i to, že v opatření byl identifikován správce s provozovnou, nikoliv sídlem, jak tomu je při určení správce se zvláštním povolením.
Podle zástupkyně kárné žalobkyně bylo Sedláčkovým pochybením nenávratně zasaženo jak do konkrétního insolvenčního řízení, tak do určování pořadí v seznamu insolvenčních správců. Závažnost kárného provinění je tedy vysoká, přičemž možnou újmu odhadlo ministerstvo ve výši 5 mil. Kč. Kárný senát zástupkyně kárné žalobkyně výslovně upozornila, že regresivní úhrada bude možná jen v případě, když senát shledá v jednání předsedy Sedláčka kárné provinění. „Hodnotit to jako nepodstatné překliknutí by znamenalo souhlas s jednáním vysokého justičního funkcionáře, které nese znaky hrubé nedbalosti,“ uzavřela zástupkyně kárné žalobkyně.
I podle předsedy Sedláčka, který v justici působí 25 let, je šokující, že s pravomocí kárně žalovat předsedu krajského soudu disponuje řadová pracovnice ministerstva.
Nikdy se také nehájil tím, že by pro pracovní vytížení rezignoval na své povinnosti. Pouze uvedl v rámci své obhajoby, že jako předseda KS má pod sebou několik okresních soudů a stovky zaměstnanců. „V situaci, kdy ministerstvo zavedlo systém, který je chybový a já to dokážu, tak za této situace říci, že já jsem rezignoval na své pravomoci, to mne skutečně uráží,“ uvedl před kárným senátem Sedláček.
Předsedové nemají přístup do seznamu
Za svoji kariéru coby soudního funkcionáře určil dosud 16 tisíc správců a nepopírá, že se chyba stane, asistentka se k ní také přihlásila. Důrazně se ale ohradil proti tomu, že by svým jednáním způsobil nějakou škodu. Sami věřitelé totiž podle Sedláčka na své schůzi s jím určeným správcem vyjádřili souhlas.
A žádost o náhradu škody se, je-li mu známo, dosud ani nikdo nepřihlásil. Odmítl také náznaky z možné korupce: jako předseda nevidí v systému, kdo ze správců je další na řadě a věc připravují k rozhodnutí příslušní asistenti. „Vůbec se v systému nepočítalo s aktivní rolí předsedů insolvenčních soudů. Pokud odpovídám za výstupy, musím mít přístup i do seznamu, který vede ministerstvo, abych věděl, kdy a co je do systému vkládáno. Já ten přístup ale jako předseda nemám, ačkoliv jsem o něj žádal,“ popsal Sedláček jeden z možných problémů.
Další nejasnost vidí Sedláček v tom, že se v případě určování správců má jednat o tzv. hybridní úkon na pomezí státní správy a výkonu správy soudnictví. On sám by ale potřeboval jako předseda soudu vědět, který úkon činí jako předseda soudu a který jako soudce. Podle něj je také sporné, jak se vykonává tato pravomoc u soudů, kde není jmenován předseda. Správci se tam přitom určují, jakkoliv ministerstvo nyní tvrdí, že je to výlučná pravomoc předsedy soudu. Konkrétně jmenoval Sedláček KS v Českých Budějovicích a KS v Ústí nad Labem.
Kárný senát došel k závěru, že Sedláček se kárného provinění nedopustil, jakkoliv k pochybení na jeho straně došlo a jeho obhajoba senát nepřesvědčila, že se jednalo o pouhý potvrzovací úkon. Opatření předsedy soudu o určení insolvenčního správce je sice podle názoru senátu blíže úkonu v rámci výkonu státní správy soudu a předseda zde poskytuje servis insolvenčnímu soudci, na stranu druhou, předseda soudu má možnost rozhodnout a do připraveného návrhu zasáhnout. Sedláček však podle senátu nevěnoval úkonu pozornost a chybu asistentky nenapravil, a chybu následně neodhalil ani zákonný insolvenční soudce. To by mělo vést podle názoru kárného senátu ke změně, aby v systému bylo v textu opatření předsedy uvedeno, z jakého seznamu byl správce ustanoven, čímž by se předešlo chybám.
Jen potvrdil formulář
Jednání Sedláčka však podle senátu nedosahuje intenzity kárného pochybení. Předseda soudu jen potvrdil formulář připravený asistentkou soudce a již tak nízkou míru závažnosti ještě snižuje fakt, že se tak stalo pouze jednou. Podle kárného senátu se jednalo o administrativní pochybení, které se může stát každému, přičemž se neprokázalo, že by bylo vedeno nekalými motivy.
Kárný senát neshledal důvodným ani argument kárné žaloby ohledně následků vytýkaného jednání. Byl totiž určen správce se zvláštním povolením a podle rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 2016 platí, že pokud nejsou pochybnosti o podjatosti určeného insolvenčního správce, neohrožuje jeho ustavení mimo kolečko průběh insolvenčního řízení. Lichý je tedy také argument ohledně negativního následku na probíhající řízení a úvahy o možné škodě jsou pouhou spekulací ministerstva.
Nad to kárný senát vyjádřil pochybnosti o účelu stávající právní úpravy, jejímž cílem mělo být zvýšení transparentnosti a vyloučení pochybností. „Rozložení kompetencí může působit přitažlivě, ale ve svém důsledku to vede k rozředění odpovědnosti za výsledek. Nebylo by žádným překvapením, kdyby tuto rutinní a bezduchou každodenní činnost předsedové soudu delegovali na své zástupce či dokonce asistenty. Je navíc zřejmé, že se tato delegace děje a představa, že tak činí vždy předseda soudu, je iluzorní,“ konstatoval kárný senát ve svém zdůvodnění. Podle něj by původnímu účelu mohla lépe svědčit celková elektronizace procesu bez vstupu předsedů krajských soudů.
Petr Dimun
