Nejvyšší správní soud (NSS) zamítl kasační stížnost Venduly Zahumenské, kterou se domáhala zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze (MS). Ten 28. dubna odmítl její žalobu na vyhlášení nouzového stavu vládou a dvě vládní krizová opatření. Podle NSS postupoval MS správně, když vycházel při svém rozhodnutí z předchozího usnesení pléna ÚS, přičemž stěžovatelka nepředložila argumenty, které by mohly takové rozhodnutí zvrátit.
Žaloba Zahumenské ze 17. března směřovala původně proti rozhodnutí vlády o vyhlášení nouzového stavu, dvěma krizovým opatřením vlády, které omezovaly mj. maloobchodní prodej a volný pohyb osob a proti mimořádnému opaření Ministerstva zdravotnictví (MZd) z 10. března. To omezovalo přítomnost žáků ve školách. V průběhu projednávání žaloby soudem však byla původní opatření vlády zrušena a nahrazena mimořádnými opatřeními MZd. Desátý senát MS proto vyzval Zahumenskou ke změně návrhu tak, aby se nově se žalobou na ochranu před nezákonným zásahem domáhala určení, že zásah vlády, spočívající v omezení jejích práv v důsledku účinků předmětných krizových opatření, byl nezákonný.
Zahumenská tak učinila a MS den pro rozhodnutí pléna ÚS z 22. dubna vyloučil část, týkající se opatření MZd, k samostatnému projednání. Tuto žalobu desátý senát zamítl 7. května a je předmětem samostatného řízení o kasační stížnosti.
NSS se tak v tomto řízení nezabýval samotným obsahem napadených opatření, ale pouze důvody odmítnutí žaloby MS v Praze. V kasační stížnosti Zahumenská rozporovala argumentaci MS, opřenou o rozhodnutí pléna ÚS z 22. dubna. To vyjmulo rozhodnutí vlády o vyhlášení nouzového stavu ze soudního přezkumu, přičemž žalobou napadená opatření vlády nejsou podle pléna ani opatřením obecné povahy. Nelze je tak podrobit přezkumu ve správním soudnictví.
Zahumenská opřela svoji stížnost mj. o to, že plénum rozhodlo pouze formou usnesení, nikoliv nálezu, tudíž je sporná jeho závaznost. Dále poukázala na nálezy ÚS, podle nichž lze v napadených aktech vlády spatřovat opatření obecné povahy a odkázala i na některé disenty ústavních soudců k usnesení pléna z 22. dubna.
Podle druhého senátu NSS se však nelze odchýlit od usnesení většiny pléna z 22. dubna, jakkoliv se nejedná o nález. Vývoj judikatury v následujících dnech pak nedal stěžovatelce za pravdu ani v tom, že by se jednalo o ojedinělý názor, svým rozhodnutími o dalších stížnostech ÚS tento postoj potvrdil. Navíc žádné z uvedených disentních stanovisek podle druhého senátu NSS ani netvrdí, že by vyhlášení nouzového stavu či napadená krizová opatření měla charakter opatření obecné povahy.
Stěžovatelka nenabídla přesvědčivé důvody
„Lze si přesto představit, že by se Nejvyšší správní soud i v této situaci mohl rozhodnout od relevantních závěrů Ústavního soudu odchýlit, pokud by pro takový postup měl velmi silné a přesvědčivé argumenty, které by potom byl povinen, v souladu s citovanou judikaturou k precedenční závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu, ve svém rozhodnutí podrobně předestřít a tím vyzvat Ústavní soud k tomu, aby svou právní pozici ještě jednou zvážil a případně patřičně revidoval. Nejvyšší správní soud však v posuzovaném případě důvody pro takový postup neshledal, a to tím spíše, že stěžovatelka ve své kasační stížnosti žádné takové přesvědčivé důvody ani nenabízí,“ konstatuje se mj. ve zdůvodnění.
Na stranu druhou, podle druhého senátu ale ne zcela platí názor MS, že by bylo možné automaticky vyloučit všechna opatření vlády podle krizového zákona z přezkumu ve správním soudnictví. ÚS totiž podle kasačních soudců „připustil, že krizová opatření vlády vydaná podle krizového zákona mohou mít nejrůznější právní povahu, a nelze tedy a priori ani vyloučit, že v případě některého z nich by se (teoreticky) z materiálního hlediska skutečně mohlo jednat o opatření obecné povahy“.
NSS se nezabýval procesním postupem MS, který umožnil žalobkyni změnit žalobní návrh. „Vzhledem k tomu, že tato krizová opatření nejsou svou povahou opatřeními obecné povahy (nýbrž podzákonnými právními předpisy vlády), je zcela klíčové, že městský soud nikterak nepochybil, pokud taktéž v tomto rozsahu nově formulovanou žalobu na ochranu před tvrzeným nezákonným zásahem odpůrkyně odmítl. Stěžovatelka totiž netvrdila, že by došlo k zásahu do jejích práv konkrétním, jí adresovaným úkonem správního orgánu, který by měl povahu zásahu ve smyslu § 82 s. ř. s., a spočíval v individuálním postupu správního orgánu dle napadených krizových opatření. Samotné vydání podzákonného právního předpisu k tomu oprávněným orgánem (vládou) nemůže být nezákonným zásahem správního orgánu,“ odůvodnili své rozhodnutí kasační soudci.
Manželé Zahumenští v úterý zažalovali Ministerstvo spravedlnosti. Soud by podle návrhu měl konstatovat, že ministryně spravedlnosti Marie Benešová (za ANO) zasáhla do práv jeho manželky Venduly některými svými výroky v médiích. Podle Zahumenských například porušila ustanovení, podle kterého výkon státní správy soudů nesmí zasahovat do nezávislosti soudů.
Petr Dimun
