Česká justice publikuje usnesení ve věci nezákonných odposlechů Jany Nečasové (dříve Nagyové). Dnes ho zveřejnil Nejvyšší soud. Už v pondělí jsme upozornili na to, že senát Nejvyššího soudu vedený předsedou Jiřím Pácalem ve svém rozhodnutí naznačil možnou nezákonnost dalších důkazů. Na Nejvyšší soud se Jana Nečasová obrátila s návrhem na přezkum zákonnosti příkazu k odposlechu v listopadu minulého roku.
Konkrétně se žádost o přezkum Jany Nečasové týkala rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě z 5. září 2012, kterým byl vydán první příkaz k odposlechu. A dvou prodloužení, které povolil Krajský soud v Ostravě dne 4. ledna a 3. května 2013. Všechna tato tři rozhodnutí soudů označil Nejvyšší soud za nezákonná. Česká justice o textu rozhodnutí informovala podrobně v pondělí.
Nejvyšší soud upozorňuje na některé zcela zavádějící informace, které se v souvislosti s předmětným usnesením objevily v médiích. „Zejména upozorňuje na to, že vydané rozhodnutí se týká pouze navrhovatelky Mgr. Jany Nečasové, odposlechy ostatních spoluobviněných se senát z povahy věci vůbec nezabýval, nemohl tak nijak zpochybnit jejich zákonnost, jak některá média opakovaně a nepravdivě uvádějí. Rovněž nemůže být pravdou, že vydané rozhodnutí odporuje ustanovení § 88 odst. 6., zákona číslo 141/1961 Sb., trestního řádu, který za přesně stanovených podmínek připouští užití odposlechu také v jiné trestní věci. Senát se takovou otázkou při svém rozhodování vůbec nezabýval, nebyla předmětem rozhodování a žádný výstup směřující k hodnocení použití odposlechů v jiné trestní věci z tohoto řízení ze strany Nejvyššího soudu nevzešel,“ napsal v prohlášení mluvčí Petr Tomíček.
Rozhodnutí 4 Pzo 9/2019 najdete zde.
Mohlo by vás zajímat
Původně zahájili detektivové Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) úkony trestního řízení 6. ledna 2012. A to pro podezření ze spáchání trestných činů sjednávání výhody při zadávání veřejné zakázky, veřejné soutěži a veřejné dražbě a pro legalizaci výnosů z trestné činnosti, kterých se měli dopustit tehdejší náměstek Vrchního státního zastupitelství v Praze Libor Grygárek, Roman Janoušek, Tomáš Hrdlička a další blíže neustanovené osoby, to vše v organizované skupině.
„ …pokud je řízení vedeno pouze na základě důvodného podezření, musí být v odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vyloženo, o jaké indicie se takový závěr opírá, resp. příkaz musí být podložen relevantními indiciemi, z nichž lze dovodit důvodné podezření ze spáchání daného trestného činu, pro nějž se řízení vede. Zároveň musí být alespoň v minimální míře uvedeno, jaké skutečnosti významné pro trestní řízení mají být zjištěny, a z čeho je to vyvozováno (nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 615/06)… …z předmětného příkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 0 Nt 5908/2012/V (V 269/2012), není seznatelné, kterými konkrétními skutkovými okolnostmi podepřenými jakými indiciemi měla být skutková podstata kterého trestného činu naplněna, a jaký, resp. jaké trestné činy jsou tedy v jednání navrhovatelky spatřovány a jakým způsobem se měla na jejich páchání podílet, což nevyplývá ani z přiloženého důkazního materiálu.“ – z rozhodnutí NS
Sedmého března 2012 policejní orgán rozšířil toto řízení o podezření z trestného činu sabotáže, kterého se měli dopustit Libor Grygárek a Michal Moroz, kteří měli spolu s dalšími neustanovenými osobami usilovat o ovládnutí „významných pozic“ ve státních institucích (ministerstvo vnitra, ministerstvo spravedlnosti, státní zastupitelství, policie, Generální inspekce bezpečnostních sborů) s cílem poškodit ústavní zřízení a docílit „poruchu“ v činnosti zejména orgánů činných v trestním řízení.
Poprvé se jméno Nečasové objevilo v návrhu policejního orgánu na pořízení odposlechu z 6. srpna 2012. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci o něj požádal ostravský okresní soud 4. září a ten odposlech povolil 5. září 2012.
V návrhu se zmiňuje kontakt Nečasové na Iva Rittiga, Tomáše Hrdličku, Václava Rybu, Tomáše Jindru, Davida Michala, Libora Grygárka, Patrika Oulického, Alexandra Nováka a Daniela Voláka. S tím, že tento kontakt má být úzký a osobní a jednání mají probíhat v sídle vlády.
Tyto poznatky opřely orgány činné o zjištěný telefonický kontakt Nečasové s Jindrou, přičemž bylo tvrzeno, že se má dopouštět svým vlivem k ovlivňování chodu státní správy a prosazovat konkrétní osoby do státního aparátu s nekalými úmysly, a to vše v úzkém kontaktu a za spolupráce s výše zmíněnými osobami.
Na základě této žádostí soudkyně ostravského okresního soudu odposlech povolila, přičemž do odůvodnění převzala doslovně pasáže z návrhu.
Právě ve vztahu k tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud připomněl náležitosti, které má mít podle trestního řádu soudní povolení k odposlechu. Jakkoliv je zřejmé, že nelze mít jistotu a v této fázi provádí orgány činné prověřování, musí zde být alespoň důvodný předpoklad. „Na druhou stranu, pokud je trestní řízení vedeno pouze na základě důvodného podezření, musí být v odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vyloženo, o jaké indicie se takový závěr opírá, respektive příkaz musí být opatřen relevantními indiciemi, z nichž lze dovodit důvodné podezření ze spáchání daného trestného činu, pro nějž se trestní řízení vede. Zároveň musí být alespoň v minimální míře uvedeno, jaké skutečnosti významné pro trestní řízení mají být zjištěny a z čeho je to vyvozováno (nález Ústavního soudu z 23.5. 2007 sp.zn. II ÚS 615/06),“ konstatuje se v rozhodnutí senátu Jiřího Pácala z 27. května 2020.
„V této souvislosti je třeba připomenout zásadu týkající se nařizování odposlechů a vyslovenou Nejvyšším soudem, a sice že není přípustné, aby teprve na základě a prostřednictvím povoleného odposlechu byly získávány informace o tom, zda se odposlouchávaná osoba dopustila protiprávního jednání. Takový poznatek musí vydání příkazu k odposlechu předcházet, přičemž je třeba, aby byl validní, což znamená, že musí pocházet ze spolehlivého zdroje a musí být dostatečně přesvědčivý. V žádném případě se nemůže jednat o pouhou spekulativní konstrukci, byť vedenou tzv. užitečným záměrem,“ připomíná senát Jiřího Pácala judikaturu Nejvyššího soudu (např. 4 Pzo 14/2016 či 4 Pzo 14/2018).
Z povolení OS v Ostravě však není podle Nejvyššího soudu ve vztahu k Janě Nečasové „seznatelné, ze spáchání jaké trestné činnosti je ona osobou podezřelou a jak se měla svým jednáním na jejím páchání podílet“. To nevyplývá podle Nejvyššího soudu ani z předloženého spisového materiálu, přičemž Nejvyšší soud označil návrh státního zástupce za „poměrně nepřehledný a zmatečný“. Ani v podnětu policejního orgánu, ani v návrhu státního zástupce a ani v příkazu Okresního soudu v Ostravě není podle Nejvyššího soudu dostatečně popsáno, jakými důkazy jsou konkrétní skutkové okolnosti v nich uvedené podloženy a zdůvodněny.
Nejvyšší soud také podotkl, že není ani doloženo, se kterými osobami konkrétně v návrhu uvedenými měla být Nečasová v tvrzeném úzkém telefonickém kontaktu, a to v souvislosti s konkrétní tvrzenou trestnou činností.
Nejvyšší soud shledal nedostatečnost i původního poznatku o kontaktu mezi Nečasovou a Tomášem Jindrou, kdy ten se opíral toliko o schůzku Jindry, Martina Kuby, Adama Kotalíka, Iva Rittiga, Daniela Voláka a Davida Michala z 30. července 2012, na němž měl Jindra kontaktovat Nečasovou. Z jejich společné komunikace, kdy měli pouze negativně hodnotit již uskutečněné jmenování Lenky Bradáčové do funkce vedoucí Vrchního státního zastupiteství v Praze nelze podle Nejvyššího soudu učinit závěr, že by Nečasová měla, jak tvrdí orgány činné „svým aktivním vystupováním ovlivňovat výběr kandidátů k dosazení na zájmové posty státních organizací, firem a institucí, ale i na orgány veřejné moci“.
Z pohledu zákonnosti tedy podle Nejvyššího soudu příkaz ostravského okresního soudu neobstál, neboť „i pokud by jinak totiž bylo možno považovat formální náležitosti za splněné, absentuje v něm zcela zásadní poznatek a zdůvodnění toho, jak měla být navrhovatelka Mgr. Jana Nečasová zapojena do trestné činnosti, pro níž bylo vedeno trestní řízení“.
Podle Nejvyššího soudu tak není třeba přezkoumávat dva následující příkazy ostravského krajského soudu k prodloužení odposlechu, neboť dospěl-li Nejvyšší soud k závěru o nezákonnosti prvotního příkazu, nelze zákonnými shledat příkazy prodlužující.
V závěru svého rozhodnutí Nejvyšší soud konstatuje, že k rozšíření úkonů trestního řízení o zneužití pravomoci úřední osoby a ohrožení utajované informace, kterých se mohla dopustit Jana Nečasová, došlo 28. listopadu 2012, a to na základě nezákonného odposlechu. „Jednalo se o ‚novou‘ trestnou činnost, o které do té doby neměly orgány činné v trestním řízení žádné indicie (přinejmenším to ze spisového materiálu nevyplývá). Tato trestná činnost s původní prověřovanou trestnou činností, pro kterou bylo zahájeno trestní řízení a následně povoleny odposlechy, nesouvisela,“ uzavírá a naznačuje Nejvyšší soud.
Senát Nejvyššího soudu, vedený Jiřím Pácalem, se nezákonným odposlechům nevěnuje poprvé. O jejich nezákonnosti rozhodl také například v kauze novináře Janka Kroupy.
Dnes reportér serveru Seznam, tehdy reportér deníku Mladá fronta, Dnes Janek Kroupa byl v letech 2011 a 2012 odposloucháván kvůli úniku utajovaného výslechu svědka v kauze nákupu obrněných transportérů Pandur.
Nebyl v tom ale sám. Tehdejší Útvar pro odhalování pro odhalování organizovaného zločinu a žalobce Vrchního státní zastupitelství v Olomouci Rostislav Bajger podali v souvislosti s únikem citlivých informací žádost o odposlech dalších lidí. Okresní soud v Ostravě pak nařídil odposlech a záznam telekomunikačního provozu ředitele protikorupční policie Tomáše Martince, jeho detektiva Františka Zahálky (kauzu Pandury vyšetřoval – pozn. red.), tehdejšího Vrchního státního zástupce v Praze Vlastimila Rampuly, jeho náměstka Libora Grygárka. Dále pak dvou žalobců Vrchního státního zastupitelství v Praze Marcely Kratochvílové a Ladislava Letka, státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně Zdeňka Kasala a Jakuba Svobody, reportéra deníku Právo. Ten, stejně jako Kroupa zveřejnil informace o utajovaném výslechu manažera rakouské společností Steyr, vlastněné americkou společností General Dynamics, Stephana Szücse.
V červenci 2014 pak zveřejnil deník Právo informaci o odposlechu Kroupy a svého redaktora Svobody. Janek Kroupa od té doby několik let žádal o přezkum zákonnosti nařízených odposlechů. V tom, že byly odposlechy skutečně nezákonné, mu dal letos v červenci za pravdu Nejvyšší soud v Brně. Podle něj porušil zákon ostravský Okresní soud, který odposlech povolil. Nezdůvodnil totiž, proč porušil novinářovo právo na ochranu zdroje. „Okresní soud v Ostravě rovněž pochybil, pokud se v rámci odůvodnění příkazů k odposlechu nezabýval také přiměřeností takového zásahu s ohledem na právo novináře na ochranu novinářského zdroje,“ stojí v odůvodnění předsedy senátu Nejvyššího soudu Jiřího Pácala.
Podle něj by měl soud vždy zvážit, „zda je veřejný zájem na odhalení zdroje natolik silný, že převáží i ústavní právo na svobodu projevu, respektive právo na utajení zdroje informace“. Soudce Pácal zároveň zkonstatoval, že soud nejenže řádně nepřezkoumal důvody žádosti, ale žádost státního zástupce Rostislava Bajgera (dozoruje mimo jiné kauzy kolem Jany Nečasové, dříve Nagyové – pozn. red.) v podstatě okopíroval.
ÚOOZ a Vrchní státní zastupitelství únik citlivého výslechu vyšetřovali jako možné zneužité pravomoci úřední osoby. „Soudkyně v odůvodnění citovaného příkazu k odposlechu v podstatě zmínila veškeré argumenty obsažené v návrhu státního zástupce ohledně toho, že podezření ze spáchání shora uvedeného zvlášť závažného zločinu vyplývá jednak z obsahu novinových článků a jednak z usnesení Nejvyššího státního zastupitelství a dalších písemností zaslaných tímto státním zastupitelstvím (míněno jest VSZ Olomouc – pozn. red.),“ stojí také v odůvodnění nezákonnosti odposlechů novináře Kroupy.
Jan Hrbáček
