Česká republika postupuje u Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) proti praxi odebírání dětí rodičům institucí Barnevernet. S ohledem na případ Evy Michalákové sleduje kriticky zacházení s rodinami a dětmi v Norsku i počty stížností proti odebírání dětí, které považuje za ultima ratio. Vláda požádala o povolení vstoupit do 27 řízení proti Norsku. Intervence v případu Michalákové se očekává v příštích měsících.
Vyplývá to ze zprávy kanceláře vládního zmocněnce pro zastupování ČR před Evropským soudem pro lidská práva za rok 2019. Zpráva je určena vládě.
Jak dále plyne ze Zprávy, Česká republika je jako smluvní strana Úmluvy o lidských právech a základních svobodách u Soudu aktivní i ve věcech třetích stran, mimo stížnosti proti českému státu: „Předně si Kancelář vládního zmocněnce vyměňuje informace o významných projednávaných případech se zmocněnci jiných států, odpovídá na otázky ohledně českého právního řádu, případně klade otázky svým protějškům ohledně úpravy v jejich zemích. V tomto kontextu zpravidla zvažuje i možnost intervence podle čl. 36 odst. 2 Úmluvy,“ stojí ve zprávě.
Vláda nastavuje Norsku zrcadlo
Podle materiálu se Kancelář zmocněnce významně zaměřila na Norsko a jeho praxi odebírání dětí rodičům. „Dále je předmětem setrvalého sledování problematika sociálněprávní ochrany dětí a postup Barnevernetu v Norsku, a to s ohledem na rodinu české matky E. M. Praxe norských orgánů vyvolala několik desítek stížností podaných k Soudu. Zde Česká republika spíše nastavuje této praxi kritické zrcadlo a zdůrazňuje, že odebrání dětí z rodiny je prostředek ultima ratio. Po odebrání má stát pozitivní povinnosti za účelem sloučení rodiny, jakmile to okolnosti dovolí,“ uvádí stanovisko ČR ve zprávě.
„Vláda dále požádala o povolení vstoupit do řízení v dalších 27 rodinně právních věcech proti Norsku. Ve třech z nich byly v letech 2019 a 2020 vydány odsuzující rozsudky, resp. shledáno porušení článku 8 Úmluvy (K. O. a V. M. proti Norsku, č. 64808/16, rozsudek ze dne 19. listopadu 2019; Abdi Ibrahim proti Norsku, č. 15379/16, rozsudek ze dne 17. prosince 2019; a Pedersen a ostatní proti Norsku, č. 39710/15, rozsudek ze dne 10. března 2020). Věc Abdi Ibrahim proti Norsku byla na žádost stěžovatelky dne 11. května 2020 postoupena velkému senátu,“ uvádí se dále v materiálu.
Případ Michaláková na spadnutí
Zmíněné invervence je třeba oddělit od stížností našich občanů, jde o stížnosti občanů podané proti třetím zemím, zdůrazňuje se ve zprávě s tím, že to je právě případ Češky Evy Michalákové a její stížnosti proti Norsku: „Vláda projevila zájem intervenovat v již zmíněné věci české matky E. M., kterou podala jménem svým a svých dětí a která je před Soudem vedena jako stížnost E. M. a ostatní proti Norsku (č. 53471/17). Tato stížnost byla na poli článku 8 Úmluvy podána proti postupu orgánu sociálněprávní ochrany dětí a soudů v řízení o žádosti matky o navrácení dětí do její péče, které skončilo neúspěšně. Matka byla zbavena rodičovské odpovědnosti, děti zůstaly v péči pěstounů a matce není umožněn styk s dětmi. Stížnost byla v červnu 2019 oznámena norské vládě. Očekává se, že česká vláda bude vyzvána k předložení intervence v následujících měsících,“ uvádí se doslova v aktuální zprávě.
Podle zprávy takto vláda již v roce 2018 vstoupila do řízení před velkým senátem ve věci Strand Lobben a ostatní proti Norsku (č. 37283/13), která se týká zbavení rodičovské odpovědnosti matky a svolení k osvojení dítěte. „Senát páté sekce Soudu v rozsudku ze dne 30. listopadu 2017 dospěl k závěru o neporušení článku 8 Úmluvy, který zaručuje právo na soukromý a rodinný život. Naopak velký senát vydal dne 10. září 2019 rozsudek se závěrem o porušení Úmluvy,“ shrnuje zpráva.
Další intervence se týkala migrace
Také o dalším zásadním případu, do kterého vstoupil český stát, Česká justice informovala. „Takto Česká republika vstoupila do řízení o stížnosti M. N. a ostatní proti Belgii (č. 3599/18), jež byla k Soudu podána rodinou, která žádala konzulát žalovaného státu v Libanonu o vízum na ochranu před zacházením, jemuž by mohla být vystavena v Sýrii. Věc vyvolává především otázku, zda se stěžovatelé nacházeli v belgické jurisdikci (článek 1 Úmluvy), a teprve následně zda měla Belgie pozitivní povinnost stěžovatele ochránit před namítaným rizikem mučení, nelidského a ponižujícího zacházení,“ uvádí se ve zprávě Kanceláře českého vládního zmocněnce.
Případ M.N. proti Belgii Soud nakonec odmítl pro nepřijatelnost, když rozhodl, že podání žádosti o vízum na ambasádě nezakládá na jurisdikci nad žádající osobou a že státy mají právo určovat, kdo vstoupí na jejich území. Česká justice tento významný případ týkající se migrace a žádostí o azyl ze strany obyvatel třetích zemí rovněž podrobně analyzovala.
V tomto případě Soud letos na konci května potvrdil, že Úmluva o právech a základních svobodách není univerzální a je účinná ve smluvních zemích, nikoli v Asii či v Africe.
Irena Válová
