Vrchní soud v Praze začne za dva týdny řešit kauzu kauzu pražského Dopravního podniku. Odvolání v trestní věci „Martin Dvořák (bývalý generální ředitel) a spol.“ má proběhnout od 29. června do 3. července. Česká justice má text odvolání žalobce Adama Borguly k dispozici a text podrobila analýze.
Od 29. června do 3. července bude probíhat na pražském Vrchním soudu velmi sledované odvolání v případu údajného tunelování pražského Dopravního podniku. Pražský Městský soud zprostil viny všech 17 obžalovaných, zapletených do údajného tunelování, vloni v květnu. Proti rozhodnutí prvoinstančního soudu se odvolal žalobce.
Podle obžaloby měl pražský městský přepravce při zadávání zakázek kvůli údajné zpronevěře a následnému praní špinavých peněz přijít nejméně o 457 miliónu korun. Mezi obviněnými figuruje mimo jiné lobbista Ivo Rittig a bývalý generální ředitel Martin Dvořák. Žalobce Vrchního státního zastupitelství v Praze Adam Borgula požadoval pro většinu obviněných pětileté tresty vězení a peněžité tresty ve výši pěti nebo deseti milionů korun. Spolupracujícího obviněného Jaroslava Kubisku soud podle něj neměl trestat. Nalézací soud jej přitom ovšem označil za nevěrohodného svědka.
Případ má dvě hlavní větve. Ta první se týká smluv, které Dopravní podnik uzavřel v roce 2008 kvůli zajištění prodeje jízdenek, jejich tisku a vzniku elektronické jízdenky. Druhá pak popisuje údajné praní špinavých peněz vyvedených na základě těchto kontraktů.
V první větvi kauzy vinila obžaloba vyjma Dvořáka i dva další bývalé manažery – ekonomického ředitele Ivo Štiku a šéfa služeb Tomáše Petanu. S nimi jednatele firmy Cross Point Pavla Švarce, Jana Janků z papírny Neograph a Petera Kmetě, který měl blízko ke karibské firmě Cokeville Assets. Původně čelili obvinění i bývalý pražský radní pro dopravu Radovan Šteiner (ODS) a šéf firmy Crowsnest Antonín Vilímec, oba ale v průběhuá trestního řízení zemřeli.
V druhé větvi případu usedli na lavici obžalovaných vyjma Švarce, Janků a Kmetě kvůli obžalobě z legalizace výnosů z trestné činnosti Ivo Rittig, jeho údajná spojka v podniku Jan Valtr a Rittigovi právníci David Michal, Marek Stubley a Karolína Babáková.
Skupinu pak uzavřeli Jaroslav Kubiska, Petr Michal a Jana Šádková z účetní firmy Peskim, advokát Aleš Rozehnal se svým společníkem z firmy Kyrenia Ferdinandem Überallem a Dvořákova matka Marie Nováková, která si podle obžaloby pořídila z vyvedených peněz vilu na Madeiře.
Kauzu vyšetřoval Útvar odhalování korupce a finanční kriminality.
Žalobce kritizuje soud
„Nalézací soud dospěl k závěru, že výpověď obž. Ing. Dvořáka je věrohodná. Mám za to, že s ohledem na ostatní provedené důkazní prostředky a z nich plynoucí relevantní důkazy, tyto tomuto závěru nenasvědčují a soud tak nepostupoval důsledně podle § 2 odst. 5, 6 tr. Řádu.“ tvrdí ve svém odvolání žalobce Adam Borgula z pražského Vrchního státního zastupitelství. Na 84 stranách pak rozebírá, kde shledal v rozhodnutí prvoinstančního soudu chyby.
„Dospěl jsem k závěru, že nalézací soud postupoval v rámci dokazování v rozporu se zásadami uvedenými v § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, přičemž tato pochybení mají vliv na správnost skutkových a právních zjištění nalézacího soudu. Nalézací soud se taktéž nevypořádal s rozsáhlou materií důkazů, které jsou významné pro jeho rozhodnutí, přičemž závěry, na základě nichž rozhodl, jsou neodůvodněné a nepřezkoumatelné,“ tvrdí žalobce Adam Borgula. Podle něj existují pochybnosti o správnosti a úplnosti skutkových zjištění Městského soudu v Praze. „Přičemž je zapotřebí, aby nalézací soud řádně hodnotil provedené důkazy a současně aby provedl další důkazy shora uvedené, doposud neprovedené,“ žádá odvolací senát žalobce.
„Ze shora uvedených důvodů navrhuji, aby Vrchní soud v Praze z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d) trestního řádu napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2019 pod sp. zn. 47 T 7/2017 ve vztahu ke všem obžalovaným zrušil a podle § 259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému rozhodnutí,“ uzavírá Borgula odvolání obžaloby.
Soud hodnotí podle sebe
Žalobce na většině míst v odvolání kritizuje soud, že nepostupoval v souladu s ust. § 2/6 trestního řádu. „Orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu,“ zní ono ustanovení, na němž Borgula zakládá svoje odvolání.
Ze znění odvolání se zdá, že žalobce toto ustanovení, které je vyjádřením zásady volného hodnocení důkazů, přičemž v žádném ustanovení zákona nejsou stanovena pravidla o tom kolik důkazů je zapotřebí, jaká má být váha a význam důkazů (tedy míra jejich věrohodnosti), nepochopil.
Soud totiž důkazy hodnotí podle svého volného uvážení. Žádný důkaz nemá zvláštní význam, a to ani doznání obviněného. Soud nesmí přihlédnout pouze k nezákonnému důkazu. A musí však své vnitřní přesvědčení zdůvodnit. Soud se v rozsudku vypořádal se všemi důkazy, zejména kterým uvěřil či neuvěřil, a z jakého důvodu, a toto podrobně odůvodnil. Není tedy zřejmá výtka žalobce, v čem tuto zásadu soud porušil. Pokud státní zástupce tyto důkazy hodnotil odlišně, neznamená to, že soud porušil zákon.
“Nalézací soud k těmto skutečnostem nezaujal ani stran věrohodnosti obžalovaného žádných závěrů, ačkoliv k tomuto nedovolenému souběhu funkcí existuje civilní judikatura završená zejm. rozhodnutím velkého senátu občanského a obchodního kolegia NS ČR sp. zn. 31 Odo 11/2006, na základě níž lze dospět k jednoznačnému závěru, že, ačkoliv byl obž. Ing. Dvořák jako generální ředitel oprávněn uzavřít závazkové vztahy, z důvodu souběhu této funkce s funkcí místopředsedy představenstva DPP, takto učinit platně nemohl. Z dalších důkazů je patrno, že v daném období obžalovaný samostatně uzavíral především nevysoutěžené smlouvy,“ namítl například Borgula.
Obchodní zákoník ale bohužel dvojí postavení osob v akciové společnosti (ale i v družstvu) neupravoval. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že to možné není, měla to řešit judikatura. Bývalému generálnímu řediteli Dopravního podniku Dvořákovi lze stěží klást k tíži, že neznal judikaturu, nebo, že mohl ovlivnit rozhodnutí valné hromady a znění stanov pražského přepravce. Je třeba však rozhodně uvést, že vůči třetím stranám platily skutečnosti, které zapsal obchodní rejstřík. Smlouvy, které Dvořák uzavřel tedy byly platné. Není tedy zřejmé, co chce státní zástupce touto námitkou říci. Nejspíše, že je uzavíral, přestože to věděl, že nemůže, což je nesmyslná argumentace.
Na dalších mnoha stranách pak žalobce Adam Borgula rozvádí konkrétně u obžalovaných a svědků, že soud hodnotil jejich výpovědi jinak než měl podle zásady volného hodnocení důkazů. „Znovu proto opakujeme, že jestliže je soud hodnotí jinak, než státní zástupce, není to žádné porušení uvedené zásady. Ledaže by soud některé důkazy nevzal například vůbec v úvahu. Přičemž soud nemusí vzít vůbec v úvahu důkazy provedené nezákonným způsobem.“
Když není stanovena škoda
Státní zástupce v odvolání překvapivě sám hodnotí podmínky zadavatele při zadání veřejné zakázky, přestože není odborníkem v daném oboru ani v ekonomii. Sám přitom na několika místech namítá absenci právnického vzdělání u svědků, kteří hodnotí některé odborné skutečnosti. Zde by měl žalobce respektovat určitou vůli zadavatele, jak zakázku uchopil. Respektuje to totiž i Úřad na ochranu hospodářské soutěže.
Žalobce by měl do toho zasáhnout v případě, že jsou v jeho postupech patrné kriminální aspekty (domluva s některými uchazeči, zjevná diskriminace – většinou, když si na ni ostatní uchzeči o zakázky stěžují). Zadavatel by nejspíš jiný postup nezvolil, ale neznamená to, že automaticky spáchal trestný čin. K takovémuto tvrzení by měl zaujmout stanovisko znalec.
Otázka způsobené škody je v kauze pražského Dopravního podniku zásadní, ale zřejmě i přes provedené rozsáhlé dokazování není možné její výši stanovit. Z odvolání to vypadá tak, že si žalobce Borgula tuto otázku „sám vyřešil“ a v odvolání ji obhajuje, porovnává například jiné služby. Nicméně je nutné rozhodně namítat, že není žádným odborníkem na projednávanou oblast. Když se ovšem s touto zcela zásadní otázkou, která je znakem skutkové podstaty žalovaných trestných činů, nevypořádali ani znalci, nemůže ji bohužel vyřešit ani státní zástupce.
Pevné důkazy ovšem obžaloba nemá ani při hodnocení vlastnických struktur zahraničních společností, přes které měly být z Dopravního podniku vylévány peníze. Obžaloba proto argumentuje různými postupy a operacemi najatých advokátů. Nicméně, pokud advokáti nepotvrzují, kdo jim k operacím dal pokyny, sotva lze vlastníky a osoby profitující ze zakázek identifikovat. Totéž platí i obráceně, pro stíhání najatých advokátů, že museli vědět o nezákonných finančních zdrojích svých klientů. Tvrzení je pravděpodobně rovněž na bázi dedukcí.
Co se týče žalované legalizace výnosů z trestné činnosti, aby šlo skutečně o tento skutek, musel by být doložen zdrojový trestný čin anebo alespoň reálná povědomost (a z čeho vyplývá) o tom, že jsou prostředky získávány z nějaké trestné činnosti.
Ohledně rozporů, zda jsou jízdenky pražského Dopravního podniku ceninou nebo nejsou, a zda bylo nutné s ohledem na tuto okolnost konat otevřené výběrové řízení dle zákona o zadávání veřejných zakázek je třeba říci, že Dopravní podnik jako sektorový zadavatel na dodavatele jízdenek nemusel konat řízení dle zákona o veřejných zakázkách a pokud se obrátil na jednoho dodavatele, byla to čistě jen jeho věc. Zadavatel si vyhodnotil, že jízdenky jsou cenina a jak je vidno, problém činí tato otázka i orgánům, které se utajovanými skutečnostmi zabývají.
Pokud jde o navrhované důkazy, žalobce je zřejmě navrhoval u hlavního líčení nalézacího soudu a ten se s těmito návrhy už vypořádal. Adam Borgula se je opakovaně snaží protlačit u odvolacího soudu. Odvolací soud pak tento postup a přezkoumá vyhodnotí práci Městského soudu v Praze.
Poměrně důležitou kapitolou odvolání jsou i prostorové odposlechy a další důkazy, které byly získány z jiné trestní věci. Ovšem mají-li tyto důkazy dopad v zásahu do ústavních práv osob, nelze s nimi podle již vynesené judikatury manipulovat nad rámec toho, pro jaký konkrétní účel byly získány.
Jan Hrbáček
