Začínal v advokacii a působil i na ministerstvu spravedlnosti. Z Městského soudu v Praze civilní soudce David Vláčil nakonec došel až do občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Rozhovor poskytl nejnovějšímu čtvrtletníku Nejvyššího soudu AEQUITAS, nyní ho přináší i Česká justice.
Pane doktore, v minulosti jste prošel všemi stupni soudní soustavy. Na počátku své profesní dráhy, těsně po studiu, jste však začínal v advokacii, v roce 2010 jste krátce působil na ministerstvu spravedlnosti. Znamená to, že funkce soudce pro Vás nebyla celoživotním cílem anebo snem?
Moje profesní dráha měla původně začít na Státním notářství pro Prahu 3, které tehdy sídlilo v budově soudu, kam jsem chtěl jít si na prázdniny po úspěšném složení maturitní zkoušky přivydělat a zúročit psaní na mechanickém stroji, které jsme si všichni povinně osvojovali ještě na gymnáziu. Nicméně vešel jsem do špatné kanceláře a místo na notářství jsem skončil – s přestávkami – na více než 20 let, u Obvodního soudu pro Prahu 3 (smích). Nejprve jako zapisovatel a po studiích na právnické fakultě pak jako soudce. Bylo to velmi příjemné období, ze kterého mi dosud zůstalo několik dobrých přátel. I krátké předchozí expozé v advokacii beru jako velmi cennou zkušenost, soudce by měl vědět, jaké je to stát na druhé straně soudní katedry. Osobně bych považoval za přínosné, kdyby v rámci přípravy na jednotlivá právnická povolání byla, jako je tomu v některých sousedních zemích, po určitou dobu povinná stáž v rámci jiné profese. Tedy, že by si například advokátní nebo notářští koncipienti vyzkoušeli po dobu několika měsíců, jak to chodí u soudu a naopak justiční čekatelé a asistenti se seznámili s advokacií nebo notářstvím. Rovněž má pozdější stáž na někdejším odboru dohledu Ministerstva spravedlnosti byla spíše doplňkem k činnosti soudce. Měl jsem možnost poznat z blízka i činnost ústředního správního orgánu, která se ze své podstaty zcela odlišuje od každodenní práce soudce.
Neměl jste pro volbu soudcovského povolání v okolí nějaký vzor, myslím tím zejména v rodině?
Pocházím ze středostavovské rodiny, která měla blízko spíše k umění, než k právu. Teď jsem si po mnoha letech na rodinném hrobu povšiml i méně čitelných nápisů: prapradědeček byl advokát a poslanec na Říšském sněmu a jeho otec, rovněž právník, byl starosta tehdejšího Karolienthalu, dnešního pražského Karlína. To, že jsem se dostal k soudu, byla víceméně náhoda, které ale dodnes nelituji.
Nejnovější číslo čtvrtletníku Nejvyššího soudu najdete zde.
Ze své vlastní zkušenosti vím, že se na odbor dohledu Ministerstva spravedlnosti často obrací stále stejní nespokojení účastníci (anebo strany) řízení. Je tomu opravdu tak anebo jsem získal tuto zkušenost při své občasné komunikaci s tímto odborem jen náhodou?
Ne, tak jako justice přitahuje mnoho lidí, kteří se potřebují stůj co stůj soudit, tak obdobně i Ministerstvo spravedlnosti někteří vnímali jako místo, kde je možné projevit nespokojenost nad prací soudů a soudců. Nad některými stížnostmi se bylo možno zasmát, jiné naopak vypovídaly o zvláštních povahových vlastnostech jejich pisatelů. Musím však uvést, že úředníci Ministerstva spravedlnosti nijak do nezávislého rozhodování soudů nezasahovali a soustředili se jen na prověřování průtahů v řízení a nevhodného chování soudních osob.
Působíte u senátního oddělení občanskoprávního a obchodního kolegia č. 30, což je jedno z nejvytíženějších soudních oddělení Nejvyššího soudu. Kolik věcí máte aktuálně jako soudce zpravodaj přiděleno?
Nyní se mi podařilo snížit počet nedodělků na úroveň asi 30 nevyřízených věcí.
Agendy, které u Nejvyššího soudu podle rozvrhu práce řešíte, tedy např. spory o náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb. anebo dovolání ve věcech, ve kterých se má v dovolacím řízení řešit otázka aplikace evropského i u Městského soudu v Praze?
S agendou sporů o náhradu škody uplatňovaných proti státu jsem se po pravdě setkal až u odvolacího soudu a největší inspirací pro mne byly vedle cenných rad zkušenějších kolegů především rozsudky některých přemýšlivých soudců z těch obvodních soudů v Praze, kde se tato agenda koncentruje. Jde o spory, které jsou typické pro hlavní město, kde sídlí téměř všechny ústřední orgány státní správy. Specializované spory s cizím prvkem jsem naopak soudil dlouhou dobu na soudu prvního stupně, kde jsem také pokládal předběžnou otázku k Soudnímu dvoru Evropské unie v Lucemburku. Ta byla zajímavá mimo jiné tím, že byla věcně rozhodnuta proti vůli české vlády a šlo patrně o první veřejně projednávanou předběžnou otázkou z České republiky před SD EU.*
Na jaké další zajímavé spory si vzpomenete mezi prvními?
Těch věcí bylo více, například spor, kdy v italských Alpách srazil Čech Němku, věc se řešila podle italského práva a svědky byli vedle Němců i mnozí občané z Rakouska. Mimochodem, jako svědci byli před soudem velmi organizovaní a disciplinovaní, všichni se bez omluvy dostavili k jednání. Tak jako většina civilních soudců, jsem soudil i mnohé osobnosti z uměleckého života, například známého režiséra a jeho o mnoho let mladší manželku. Pak jsem se s překvapením v bulvárním magazínu dočetl, jak oba chtěli před svým rozvodem ušetřit dospívající dceru, pravda však byla taková, že dceru si oba do jednací síně sami přivedli jako veřejnost.
Při své rozhodovací činnosti patrně potřebujete více, respektive šířeji, než někteří jiní Vaši kolegové soudci Nejvyššího soudu, znát aktuální evropské právo a judikaturu. Mám pravdu? – Jak se s nimi seznamujete?
Snažím se v množství judikatury všemožných soudů alespoň sledovat základní „evropskou judikaturu“, existují i její tuzemské a zahraniční databáze, velkým pomocníkem je i oddělení analytiky a srovnávacího práva, tedy zahraniční oddělení, které působí u Nejvyššího soudu.
Jste spoluautorem komentáře k zákonu o zvláštních řízeních soudních a k notářskému řádu. Podílel jste se na vzniku monografie věnované problematice nákladů řízení. Co Vám publikační činnost přináší a kolik Vám naopak bere času?
U zákona o zvláštních řízeních soudních jsem se podílel na partii o pozůstalostním řízení. Na rozdíl od mnohých jiných komentátorů považuji procesní úpravu pozůstalostního řízení za poměrně zdařilou, která se, zjednodušeně řečeno, co nejvíce snažila navázat na původní úpravu v občanském soudním řádu a tím ulehčit orientaci nejen účastníkům řízení a jejich zástupcům, ale především soudním komisařům. To přesto, že její obsah byl limitován hmotněprávní úpravou dědictví v novém občanském zákoníku, kterou za zcela podařenou naopak nepovažuji. Na rozdíl od nákladů řízení, úprava pozůstalostního řízení v zákoně o zvláštních řízeních soudních byla poměrně nová, o to náročnější bylo psaní komentáře, jak se říká, na zelené louce. Každé psaní právních komentářů je časově samozřejmě náročné, nejen pro nároky právní terminologie, ale i pro potřebu seznámit se s teorií a judikaturou, má-li komentář vskutku sloužit čtenáři a odpovídat na otázky, které ne vždy jednoznačná právní úprava přináší.
Už předtím, než jste nastoupil natrvalo k Nejvyššímu soudu, jste byl v Brně soudcem stážistou. Vyzkoušel jste si tedy jako člověk s trvalým bydlištěm v Praze pravidelné dojíždění na Moravu. Jak složité to pro Vás je? Předpokládám, že jezdíte autem?
Vzhledem k opravám dálnice D1 dávám přednost cestování vlakem, i když i to s sebou někdy nese otazníky nad tím, s jakým zpožděním a zda vůbec dojedete do cílové stanice (smích). Vím, že někteří kolegové dojíždějí do Brna z destinací časově ještě náročnějších, nechci si proto stěžovat. Nejsložitější na práci ve vzdáleném městě je získat podporu rodiny, čímž alespoň touto formou za ni děkuji své manželce i dětem.
U Nejvyššího soudu pomáhají soudcům civilního kolegia zpravidla dva až tři asistenti. Vy máte zatím jen jedinou asistentku, přesto v senátu nemůžete mít žádné úlevy. Jak moc to ovlivňuje Vaši práci? Měl jste asistentku anebo asistenta také u Městského soudu v Praze?
Dobrý asistent samozřejmě soudce, a to na kterémkoliv stupni soudní soustavy, odbřemení tak, aby se mohl soustředit na kvalitu samotného rozhodování nebo vedení řízení. Dlouhá léta jsem měl na prvním stupni velmi šikovnou asistentku. Dnes je z ní zkušená soudkyně. Nyní, po „asistentské pauze“ u odvolacího soudu, se těším ze spolupráce s čerstvou absolventkou právnické fakulty, která k Nejvyššímu soudu nastoupila teprve 1. února letošního roku. Doufám, že se mi i s její pomocí podaří ještě o něco více zrychlit rozhodování.
Vaší rodině jste před malou chvílí poděkoval za to, že i díky ní můžete pracovat u Nejvyššího soudu v Brně. Co nám o svých blízkých můžete ještě prozradit
Manželka pracuje na ústředí jednoho velkého obchodního řetězce. Děti jsou ještě malé, syn navštěvuje první a dcera druhou třídu základní školy a i když nám dělají radost, tak je to někdy doma „šrumec“ (smích).
K publikování jste nám poskytl soukromé fotografie z dovolených. Kam nejraději s rodinou jezdíte?
V létě jezdíme celá rodina užívat slunce a odpočívat většinou do Turecka k moři a nebylo tomu jinak ani v loni. V zimě, teď když už obě děti dobře lyžují, navštěvujeme Alpy a rádi jezdíme i do českých středisek, když je zrovna sníh.
JUDr. David Vláčil
Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V letech 2001 až 2002 působil jako justiční čekatel Městského soudu v Praze. V roce 2002 se stal soudcem Obvodního soudu pro Prahu 3. V roce 2010 byl jako stážista na půl roku přidělen k Ministerstvu spravedlnosti, kde byl zařazen do odboru dohledu. Rovněž se účastnil zahraniční stáže ve Spolkové republice Německo a Velké Británii. Od roku 2014 působil jako soudce Městského soudu v Praze. Soudcem Nejvyššího soudu se stal 1. 1. 2020.
AEQUITAS
