Městský soud v Praze bude posuzovat návrh na zrušení mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví (MZd), kterým byla zavedena povinnost zakrývat si ve vymezených případech nos a ústa. Návrh podal 5. května advokát Adam Černý s tím, že ministerstvo překročilo své pravomoci, zasahuje do Ústavou zaručených práv, a navíc v mnoha případech zvyšuje zdravotní rizika, když vyžaduje nošení ochrany dýchacích cest zbytečně.
„Napadené opatření nesplňuje požadavek legality, legitimity ani nezbytnosti omezování základních práv. Individuální práva jednotlivce by neměla být obětována libovůli veřejné moci toliko s poukazem na možnou hrozbu a výjimečnost situace danou krizovým stavem bez dodržování základních principů demokratického a právního státu a zákonných postupů při řešení této situace. Napadené opatření obchází režim krizového zákona, a navíc nerespektuje požadavek proporcionality omezení práv a možným ohrožením veřejného zdraví,“ popisuje Černý důvody, proč by měl soud napadené opatření zrušit.
Černý v návrhu upozorňuje, že MZd již k přijímání celoplošných epidemiologických opatření v režimu krizového zákona není oprávněno. V roce 2010 totiž došlo k novelizaci krizového zákona, které v případě MZd jeho pravomoci zúžilo a přesně specifikovalo, co může ministerstvo v dané situaci činit. Rozhodnutí o plošné ochraně dýchacích cest tak měla podle Černého učinit vláda. „Neexistenci zmocnění k vydávání obecně závazného právního předpisu k řešení epidemiologické situace dle zákona o ochraně zdraví se odpůrce zřejmě snažil řešit vydáním opatření obecné povahy, které ale při materiálním posouzení stanoveného nařízení se z povahy tohoto specifického správního aktu vymyká, protože zasahuje do základních práv a svobod neurčitého okruhu osob na celém území České republiky. Nic na tom nemění ani skutečnost, že Mimořádné opatření bylo „vzato na vědomí“ usnesením Vlády ČR č. 510 ze dne 4. dubna 2020, protože rozhodujícím orgánem i v takovémto případě je samotný odpůrce a vláda nerozhodovala o povinnostech předmětným opatřením ukládaných,“ argumentuje dále Černý. Podle něj je takový postup v rozporu i s judikaturou Nejvyššího správního soudu (NSS), podle něhož „opatření obecné povahy nemůže nahrazovat podzákonnou normotvorbu ani nad rámec zákona stanovovat nové povinnosti; slouží toliko ke konkretizaci již existujících povinností, vyplývajících ze zákona, a nikoliv k ukládání nových povinností, které zákon neobsahuje“ (NSS, sp.zn. 1Ao 1/2005-98).
Omezení svobody pohybu kvůli rouškám
Povinnost zahalovat si nos a ústa navíc podle Černého omezuje i Ústavou zaručenou svobodu pohybu. „Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví svobodu pohybu a pobytu na území České republiky podmiňuje splněním povinnosti zakrývat si dýchací cesty (nos a ústa). Možnost realizace základního práva jednotlivce tak podmiňuje splněním povinnosti, čímž dochází k zásahu do základního práva. Výkon ústavně zaručeného práva tak odpůrce plošně omezuje bez toho, že by mu věcná působnost tak rozsáhlého zásahu do základních práv jednotlivce příslušela,“ popisuje důvody Černý s tím, že způsob, jak si zakrývat tvář na veřejnosti, ale třeba i zasahování státu do volby účesu, považuje Evropský soud pro lidská práva za zásah do práva na respektování osobnosti každého jednotlivce a jeho soukromí (Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 1. července 2014 ve věci S. A. S. proti Francii, stížnost č. 43835/11, bod. 107). Zde pak Černý odkazuje na rozhodnutí Městského soudu v Paze z 23. dubna, který rozhodl, že i za mimořádného stavu platí, že omezení základních práv mohou být přijata pouze na základě zákona, za účelem ústavně chráněných hodnot a pouze v nezbytném rozsahu.
Podle Černého Ústava i Listina předpokládají situace, za nichž lze omezovat základní práva, a tedy i svobodu pohybu, mezi něž ochrana před šířením epidemie patří. Musí se tak ovšem dít zákonnou cestou, opatření musí být řádně odůvodněna a zachován princip proporcionality. Podle Černého však samo opatření MZd je vnitřně rozporné a obsahuje nelogické výjimky.
Navíc možnost splnit povinnost tím, že se dýchací cesty zakryjí nikoliv certifikovaným prostředkem, důvodnost opatření zpochybňuje. „Při části „ochranných prostředků“ se jedná toliko o neproporcionální zásah do soukromí uložením povinnosti zakrývat si ústa a nos. Šátek, šál nebo jiné prostředky odlišné od zdravotnických ochranných prostředků s požadovanou účinností, lze jen stěží pod skutečné ochranné prostředky podřadit. Nepředstavují tak přiměřené a nezbytné prostředky ochrany zdraví, jejichž nošení by mohlo převážit právo jednotlivce na ochranu jeho privátní sféry a svobodu pohybu a pobytu bez nutnosti podrobit se předmětnému nařízení,“ domnívá se Černý, který se v návrhu odkazuje podrobně i na zprávy Světové zdravotnické organizace a upozorňuje na varování odborníků, kteří v plošném nošení roušek spatřují vysoká zdravotní rizika.
Černý také v návrhu popisuje, jak mu povinnost zakrývat si dýchací cesty zabraňuje ve výkonu profese advokáta a dotýká se i jeho osobně. „Jako advokát též nemám možnost posoudit neverbální projevy svědků při jejich svědecké výpovědi, čímž je oslabena možnost hodnotit jejich věrohodnost, která se často dovozuje i z mimiky vyslýchaného a jeho neverbálních projevech, které pod rouškou nejsou identifikovatelné. Požadavek bezprostřednosti kladen na dokazování v soudním řízení ztrácí z části své opodstatnění při svědeckých výpovědích prováděných se zakrytým obličejem. Výkon mé profese je tak nežádoucím způsobem ovlivněn,“ popisuje Černý v návrhu jeden z důvodů, proč se cítí být k žalobě aktivně legitimován.
Petr Dimun
