I den po svém jmenování předsedou přijel do práce na Nejvyšší soud (NS) na svém Harley. A dobře si ho prohlédněte, protože to byl třeba právě on, kdo vás v devadesátých letech vezl autobusem na nějakou z dovolených po Evropě. Nový předseda Petr Angyalossy totiž při studiích práv v Brně pracoval jako dělník na železnici, hasič nebo řidič mezinárodního dálkového autobusu. „Pro mě je justice životním posláním, žiji pro ni, dýchám, jsem ochoten pro ni pracovat 24 hodin denně,“ říká o sobě nový předseda Petr Angyalossy.
Přijel jste dnes do práce na motorce?
Ano.
Jezdíte tak často?
Ano, když je hezky.
Kolik jste za poslední dobu dostal pokut?
Zaklepu na dřevo, nepamatuji se, kdy jsem dostal pokutu. Jak už i včera pan prezident zmínil, mám motocykl značky Harley. A to nejsou ti motorkáři, kteří jsou tzv. dárci orgánů, ale to jsou motorkáři, kteří jezdí pomalu a kochají se krajinou. Už dávno jsem vyrostl z věku, kdy jsem se snažil zkoumat, kolik ten stroj ujede maximální rychlostí. Ani vám neřeknu, jakou rychlostí ten můj může jet. V životě jsem to nezkoušel a ani nebudu. Já mám prostě rád pohodovou jízdu. Adrenalin mám v práci, nepotřebuji ho mít na motorce.
Jedna z vašich předchůdkyň ve funkci, Iva Brožová, považuje za politováníhodné, že Nejvyšší soud nepovede první místopředseda Mezinárodního trestního soudu v Haagu Robert Fremr. Ten podle ní byl evidentně nejlepším kandidátem a jakákoliv jiná volba působí jako politizace funkce. Na druhou stranu, jak ona tak Pavel Šámal byli do funkce jmenováni za podobných podmínek, kdy jejich výběr coby předsedů nebyl zcela transparentní. To ostatně připomněla i další někdejší předsedkyně Nejvyššího soudu Eliška Wagnerová. Proč se podle vás přesto ve vašem případě zvedla největší vlna odporu, a to velkou měrou ze strany představitelů justice?
Těžko říct. To se musíte zeptat jich, proč na mě mají takový názor, jaký mají. Jak jsem říkal, je jasné, že ne každý musí být každému hned sympatický. Nejsem si vědom toho, že bych těmto lidem někdy něčím uškodil.
Mrzí vás to?
S určitou kritikou počítat musím. Samozřejmě nemám patent na rozum, takže kritiku přijímám a snažím se z ní poučit. Také se mi nemusí vždy všechno stoprocentně podařit. Rozhodně by mě více potěšilo, kdyby ta kritika nebyla. Ale beru ji, že ne všichni musí souhlasit s tím, jak moje nominace vznikla. Pokud chtějí, můžeme si sednout a porozprávět o tom, proč na mě mají takový názor. Pokud mají nějaké mylné nebo nedostatečné informace, já jim je klidně rozšířím. Ze své minulosti nemám co tajit. O mně si může každý zjistit a zeptat se mě na cokoliv. Nemám důvod něco tajit.
Na tiskové konferenci po svém nástupu do úřadu jste řekl, že preferujete, aby na Nejvyšší soud přišli spíše kariérní soudci. Je to tedy tak, že se trochu odkláníte od záměru svého předchůdce Pavla Šámala, který chtěl na soud přivést i soudce – akademiky?
Neřekl bych, že jde o odklon. I on to pojal tak, že pokud by sem přicházel někdo z kruhů mimo justici, tak by to byly výjimečné případy. A takový názor mám také, má jít o významné a výjimečně erudované osobnosti.
Můžete říct nějaký příklad?
To by muselo záležet na konkrétním případu a konkrétním člověku a podle toho, odkud by přišel. Jestli by to byl akademik či zástupce z advokacie. To není omezeno konkrétní profesí nebo druhem výkonu právnické praxe.
Jak na tom je v současné době Nejvyšší soud co se týče personálního obsazení? Kolik soudců chybí?
Máme tabulkové stavy pro 72 soudců. Z toho jeden soudce, doktor Fremr, je u trestního tribunálu v Haagu, takže jeho tabulkové místo je obsazené a až se vrátí, tak zase posílí naše řady. A jinak máme, pokud se nemýlím, osm stážistů. Naše stavy jsou naplněné. Musíme počítat s tím, že zhruba každý rok nám někdo odejde, protože dovrší sedmdesát let věku. Přesně nevím, kolik to letos bude soudců. Vím, že na trestním kolegiu nám budou končit ke konci roku dva soudci – doktor Bláha a doktor Mikláš. Pak budeme pravděpodobně ze stážistů vybírat, kdo by tu zůstal natrvalo a nahradil je.
Mluvil jste s panem prezidentem o tom, kdo by mohl nahradit na pozici místopředsedy soudu Romana Fialu, který ve funkci končí na konci roku? Plánujete nějaké jiné personální změny?
Co se týče personální politiky soudu, to je výlučně v mojí kompetenci. Já si do toho nenechám nikým mluvit, s kým budu spolupracovat. Protože já odpovídám za to, jak ten soud bude dál fungovat. A tím pádem to bude vyloženě na mém rozhodnutí. Ale má priorita je, že kolem sebe potřebuji mít tým lidí, na které se mohu spolehnout a že si je budu vybírat. Kromě doktora Fialy zanedlouho bude končit mandát i předsedovi trestního kolegia doktoru Púrymu. Budu se tímto muset zabývat, ale ještě to má svůj čas.
Pokud se nepletu, tak jako předseda nemáte do výběru místopředsedy soudu kompetenci panu prezidentovi zasahovat.
Co se týče postu místopředsedy, toho jmenuje pan prezident, ale je to podmíněno mým souhlasem.
Pokud by byl přidělen k Nejvyššímu soudu „zvenčí“.
Tak. Ale je to ještě předčasné řešit, protože pan doktor Fiala má mandát do konce roku. Budu se tím zabývat, až přijde ten čas. Debata o místopředsedovi nebyla, nastane pravděpodobně někdy s podzimem. Předpokládám, že budu minimálně dotázán na názor a doufám, že bude panem prezidentem dáno na mé doporučení.
Po svém jmenování jste uvedl, že jste se dříve zabýval i civilním právem. Ministryně spravedlnosti zmínila, že by byla ráda, aby krajští předsedové soudů uvažovali o tom, že by kvůli řízení o odškodnění za opatření proti koronavirové epidemii měla část soudců přejít z trestu, kde podle jejího názoru ubývá práce, na civilní agendu. Dokážete si to představit?
Abych to trochu upřesnil, tak jsem směřoval do civilní oblasti soudnictví, ale v podstatě to bylo před tím, než jsem začal soudit. Soudit jsem začal už jako trestní soudce. Praxi civilního soudce nemám žádnou, ale diplomovou práci jsem dělal z občanského práva. Dizertační práci mám z pracovního práva. Sice je pravda, že tu jsem dodělával, když už jsem soudil, v tu dobu to bylo na tři roky, ale od prvopočátku jsem soudil trestní věci. Určitou průchodnost bych si dovedl představit. Ale je to svízelné a ne zrovna praktické. My to máme trochu jinak nastavené, než třeba v Německu, kde je průchodnost mezi profesemi mnohem větší. Dokonce je podmínkou, aby civilní soudce získal praxi trestního soudce nebo je tam třeba podmínka, že má být nějakou dobu státním zástupcem. V Německu se spíše klade důraz na univerzalitu. U nás se více akcentuje specializace a odbornost. Možná ze začátku bych si to dovedl představit. Na druhou stranu, pokud má člověk třeba deset, patnáct let praxe, je škoda mrhat jeho odborností. Žijeme v době, kdy se právní řád překotně mění. Stále se musíme učit, protože předpisy se mění. Není to jako kdysi, kdy tu obecný zákoník občanský platil 150 let. Ještě je třeba vzít v potaz právo Evropské unie, kdy musíme jít i do mezinárodního měřítka a nestačí nám pouze vnitrostátní předpisy. Byl by to nepraktický krok. Ne, že by to soudci nedokázali, ale myslím, si, že by to byla škoda.
Máte v plánu se sejít s předsedy krajských soudů?
Nejprve se trochu potřebuji rozhlédnout v této pozici. Samozřejmě plánuji setkání s předsedy vrchních soudů, předpokládám do budoucna i setkání s předsedy krajských. Budu se snažit pozitivně působit jak na rychlost řízení, tak na rozhodovací praxi atd. Ale zatím ještě konkrétní plán nemám, rád bych se také sešel s paní ministryní.
Už máte termín?
Ještě ne. Ale rád bych co nejdříve. Ve středu jsme se v krátkosti domlouvali, že se sejdeme, jak se tady ustálí takový ten první nápor. Nebudu se muset stále vyjadřovat pro média, která nyní zajímají moje vize, takže budu mít více prostoru a času na jiné věci. Navíc se s ní potřebuji sejít i z důvodu etického kodexu, který dokončuji, abych jí ho mohl předat.
Za jednu z prvních priorit považuje dokončení práce právě na etickém kodexu, který by byl akceptován všemi soudci, nikoli pouze Soudcovskou unií a jejími členy. Vy jste na něm pracoval již dříve, než jste se stal předsedou?
Ano, na etickém kodexu pracujeme od loňského podzimu. Máme vytvořenou skupinu dvacetitří soudců z různých stupňů soudů včetně zástupců Soudcovské unie. Tvoříme ke kodexu také komentář. Kvůli koronavirové pandemii a nemožnosti osobních setkání jsme to museli řešit spíše korespondenčně a bylo to složitější, a proto se to také protáhlo. Ale už jsme skoro ve finální fázi, kdy jenom upravujeme výsledný text komentáře. Předpokládám, že bychom za pár týdnů mohli mít finální verzi a přijmout v rámci justice společný kodex.
Co konkrétního by v kodexu mohlo být? Předpokládám, že půjde o dokument s doporučujícím charakterem.
Samozřejmě. Je pravda, že skupina GRECO nám vytvoření kodexu doporučila. Já osobně si myslím, že jsem nikdy neměl problém s etikou a s tím, co si jako soudce mohu a nemohu dovolit. Na toto téma kromě trestního práva i přednáším na české a slovenské Justiční akademii. Také vycházím ze své předchozí praxe tiskového mluvčího. To téma je mi blízké, a proto jsem se dostal do této pracovní skupiny jako vedoucí. Ale mohou nastat situace, kdy jiný soudce, který nemá takové zkušenosti jako já, i ve vztahu k médiím se může dostat do situace, kdy si není jistý, zda je jeho chování ještě etické. Není to špatný počin, že tu etický kodex pro všechny bude. Byť si myslím, že většina soudců bez nějakého váhání přijala za svůj kodex, který vytvořila Soudcovská unie. Ale tu reprezentuje asi jen třetina soudcovského stavu a pak to může vypadat, že se kodex vztahuje pouze na její členy. I my jsme si ale jejich dokument vzali jako základ, takže to není něco úplně nového a převratného. Navíc pracujeme na komentáři, který může poskytnout dobrý návod. Je to například otázka toho, když nějaký soudce provozuje sportovní činnost, tak zda ji může provozovat jako koníček nebo i profesionálně, vedle soudcovské práce. Pokud to soudcovskou práci nijak neovlivní. Pokud by to provozovali profesionálně, svým způsobem výdělečně…je to etické, nebo není? Mohou nastat takové situace. A můžeme si říkat, že to s tím nesouvisí, tak je to v pořádku. Někteří soudci se mohou dostat do životních situací, kde to není zcela jednoznačné. Tak abychom měli alespoň nějaký návod.
Soudcům je zakázáno podnikat a vyvíjet výdělečnou činnost, ale s výjimkami. A jedna z těch generálních výjimek je správa vlastního majetku. Pod to se schová poměrně hodně věcí. Řeší toto etický kodex?
Kodex jako takový je stručný. Ten to nemůže doslovně vše vyjmenovávat. Ale řeší to právě komentář k němu. Ale zase je to případ od případu. Vzpomínám si na kárné řízení se soudcem, který skupoval nemovitosti a ještě si na to půjčoval peníze. Nakupoval je dokonce i v dražbách přes třetí osoby, což soudci nesmí. Ten soudce už v našich řadách není, to bylo rozhodně kárné provinění.
Na České justici jsme v poslední době psali o případech, kdy soudní funkcionáři sedli za volant a policie je šetří kvůli tomu, že zřejmě řídili pod vlivem alkoholu. Jaký je v obecné rovině váš názor na tuto problematiku? Měl by ji soudce řešit aktivně sám nebo by měl čekat na to, až bude podána kárná žaloba nebo až bude dokonce odvolán? Teoreticky byste mohl zasáhnout i jako kárný žalobce.
Hypoteticky, teoreticky, ano. Rozhodně takovéto případy absolutně neprospívají obrazu justice. Já jsem justici vždy vnímal tak, že když se stalo něco negativního, tak mě to samotného bolelo. Cítil jsem to jako můj neúspěch nebo nějakou újmu za celou justici. Byť to bylo na druhé straně republiky a nemohl jsem to nijak ovlivnit. Každý takový nezdar nebo neúspěch nebo řekněme šlápnutí vedle, mě hrozně mrzí a určitě to do justice nepatří. Je to otázka sebereflexe toho člověka. Ale co si budeme povídat. Každý trochu psychologii známe. Žádný alkoholik si nepřizná, že je alkoholikem. Sebereflexi u lidí, kteří už skutečně mají závislost na alkoholu, nelze očekávat. Je otázka, v jaké fázi se na to přijde a kdy to jde řešit. Ale rozhodně se to musí řešit. A není-li jiné pomoci, tak se to musí řešit radikálně kárnou žalobou a svléknutím taláru. Bohužel.
Proč vlastně nejste členem Soudcovské unie?
Kdysi jsem členem byl, a dokonce poměrně aktivním. Poté jsem vystoupil a důvodem byla nejvyšší soudcovská rada. Já jsem té myšlence velice fandil a zasazoval jsem se za ni stejně jako Soudcovská unie. Tehdy nebyla politická vůle ke vzniku Nejvyšší rady soudnictví a mě to zklamalo a tak jsem vystoupil. Ale nikoliv proto, že bych proti této profesní organizaci něco měl. Spíš neúspěch mě tak zklamal.
A nevstoupíte znovu?
Teď z pozice předsedy Nejvyššího soudu by to nebylo vhodné kvůli možnému střetu zájmů. Od té doby se situace změnila, dnes jsou priority nebo práce Soudcovské unie jiné, než především prosazení vzniku Nejvyšší soudcovské rady.
Jako příznivec Nejvyšší rady soudnictví teď ale budete moci tzv. „sešlápnout plyn“ a myšlenku opět prosazovat.
Určitě jsem příznivcem. Myslím si, že to má svá pozitiva, vycházím z některých zahraničních zkušeností. Ale zase chápu, že máme spíše tradiční ministerské řízení justice, jako to mají třeba v Německu. Pro mě je ale teď primární, aby Nejvyšší soud dál perfektně fungoval, snižovala se doba vyřizování věcí, aby zde byli kvalitní soudci, takže se primárně zaměřím na tyto věci.
Váš předchůdce Pavel Šámal bral roli předsedy Nejvyššího soudu coby neformální hlavy obecné justice. Dokonce i v některých situacích vystupoval jako kárný žalobce bral na sebe další aktivity. Jak si vy představujete výkon funkce předsedy Nejvyššího soudu? Budete spíše moderátor, nebo budete spíše ten šéf s bičem?
Já jsem člověk dosti důsledný. Jsem přísný sám k sobě, takže pracovní výsledky jsou pro mě důležité a podstatné. Zaměřím se na pracovní výsledky celého Nejvyššího soudu. A když bude potřeba, použiji i ten bič, abych docílil toho, že soud bude pracovat bezvadně. To samozřejmě neznamená, že se zaměřím jenom na Nejvyšší soud a nic okolo mě nebude zajímat. Ale další věci přinese budoucnost. Také jsem trochu zapojen do legislativního procesu. Podílel jsem se na tvorbě nového trestního řádu. Měli jsme tu pracovní skupinu, kdy jsme dávali dohromady některé pasáže. Doufejme, že tyto legislativní procesy budu pokračovat.
V komisi pro trestní řád žádné změny navrhovat nebudete?
No. To je také jedna z otázek, o které se budu chtít bavit s paní ministryní. Jak to bude s trestním řádem. Protože sám pociťuji, že máme starý trestní řád v uvozovkách z roku raz dva, který byl milionkrát novelizován. Chtělo by to modernější, pružnější normu. Navíc vzhledem k tomu, že už mám dost let praxe v trestním procesu, tak občas vidím slabiny, u kterých vím, jak by se daly odstranit. Bylo by například dobré odstranit tzv. soudní ping pong. Vymysleli jsme určité řešení, které by se dalo akceptovat. Vím, že něco takového funguje třeba v Maďarsku. Možnosti zde určité jsou, a pokud to ze své pozice budu moci ovlivnit, tak se o to budu snažit.
Pavel Šámal i místopředseda Roman Fiala se v minulých letech vyjadřovali k potřebě překreslení justiční mapy. Jde o otázku, která se čím více ukazuje jako poměrně aktuální. Máte nějakou představu o formě, jak by to mělo vypadat? Nebo si ji v nějaké krátké době budete chtít udělat? Nebo je to agenda, kterou chcete projednávat s paní ministryní?
O této změně justiční mapy bych se v dohledné době s paní ministryní bavit neměl. Myslím si, že jsou jiné věci, které mají prioritu. Pokud by na to přišla řeč, určitě na to mám svůj názor. Je pravdou, že mi z pohledu řadového občana připadne nelogické a nesystémové, že samosprávné celky nekopírují ty justiční. Vycházíme z určitého historického vývoje, jak to u nás bylo uspořádané, ale trochu nekoncepčně problém vznikl v tom, že vznikly samosprávné celky jinak, než byly dříve. Když si vezmu občana, který bydlí třeba v Prostějově, tak když se bude soudit, tak musí ke Krajskému soudu v Brně. Ale samosprávně musí do Olomouce. A jak se má občan vyznat v tom, že v rámci přestupkového řízení půjde do Olomouce, ale v rámci trestního do Brna? A když jsem se i bavil s různými kolegy z různých evropských států, tak říkali: jak vám to může fungovat? Je to skutečně nekoncepční. Je to něco, co zůstalo na půli cesty.
V Poslanecké sněmovně leží zásadní novela zákona o soudech a soudcích. Sám jste už v médiích říkal, že za největší současný problém justice považujete to, že výběr nových soudců není legislativně ukotven. Jaký máte názor na podobu té novely a myslíte, že ji poslanci stihnou projednat do konce volebního období?
Zda to má šanci projít těžko říct, to záleží na politicích. Zda to přijmou, jaké tam budou ještě navrhovat změny, to je bohužel mimo sféru mých možností. Současný návrh alespoň řeší chaos a tu různorodost přístupu. Protože je to zase důsledek ne úplně koncepčního, polovičatého řešení. Dříve člověk ve 22-23 letech nastoupil jako justiční čekatel, tři roky čekateloval, udělal justiční zkoušky a mohl být jmenován. Mezitím do toho nekoncepčně vstoupilo zvýšení věku na třicet roků. A tím pádem institut tak, jak byl před tím nastaven, už ztrácel svůj praktický význam, protože nebyl přizpůsoben tomuto novému prvku. Jsem zkušebním komisařem a chodím k justičním zkouškám. Většina zkoušených jsou buď asistenti nebo vyšší soudní úředníci, sem tam nějaký čekatel. A myslím si, že pro přípravu na soudce je průprava, kterou absolvuje justiční čekatel, ideální. Také jsem si ji prošel. U asistenta je to složitější. Tím nechci říct, že by asistenti či vyšší soudní úředníci byli kvalitativně horší, ale ta praktická průprava jim chybí. Koncepce v té novele zákona alespoň trochu reaguje na změnu věkové hranice, kdy se zavádí příprava z pozice justičního kandidáta.
Budete vůbec dál, jako předseda Nejvyššího soudu, také soudit?
Samozřejmě. Na množství nápadu se ještě musíme domluvit s předsedou kolegia. Zatím na to nebyl čas. Pro mě je práce mým koníčkem a nedovedl bych si představit nesoudit. To by pro mě bylo nepřijatelné.
Eva Paseková, Petr Dimun
