Stížnost je nepřípustná, soud se případem zabývat nebude. Tak rozhodl Evropský soud pro lidská práva (ESLP) stížnost Syřanů, kteří požádali na velvyslanectví Belgie v Bejrútu o belgická víza. V řízení, které se odehrálo v Belgii, jim byl vstup do Belgie zamítnut. Případ se neodehrál v jurisdikci Belgie, nýbrž na území, kde Úmluva o lidských právech a základních svobodách neplatí, rozhodli většinou soudci ESLP. Úmluva je nástroj regionální pro smluvní státy Rady Evropy, nelze ji aplikovat univerzálně. Země mají právo kontrolovat, koho vpustí na území.
Myšlenkový postup soudců Evropského soudu pro lidská práva v tomto případu v mnohém připomíná obsah stanoviska soudce ESLP Aleše Pejchala zvoleného za ČR v případu Afričanů slézajících plot v Mellile vyhoštěných do Maroka, ačkoli Pejchal v tomto případě nerozhodoval. Už v předmětné stížnosti Afričanů na Španělsko však Pejchal uvedl, že Afričané nemají být v jurisdikci Evropského soudu pro lidská práva. Rovněž upozornil na jejich možnost stěžovat si u Afrického soudu pro lidská práva, kterou Afričané nevyužili. Stanovisko vzbudilo pozornost v právních kruzích ve Španělsku.
Krátkodobé vízum není pro ty, co se chtějí v zemi usadit
V současném rozsudku jde o Syřany, kteří si nepřáli zveřejnit jména. Na začátku případu M.N. v. Belgie podali tito Syřané dne 22. Srpna 2016 na velvyslanectví Belgie v Bejrútu žádost o vízum do Belgie z humanitárních důvodů.
Syrští žadatelé o vízum v žádosti prohlásili, že v souvislosti s bezpečnostní situací a se životními podmínkami se ocitli v situaci absolutní nouze kvůli ozbrojenému konfliktu v Sýrii, konkrétně kvůli intenzivnímu bombardování Aleppa a předložili dokumenty na podporu tohoto tvrzení. Prohlásili, že jejich dům v Aleppu byl zničen bombardováním, museli se ukrýt ve strýcově domě, který opustil Sýrii, že válečná situace učinila přístup k potravinám, vodě a elektřině velmi obtížným a že jejich děti už nenavštěvují školu.
Podle prohlášení žadatelů o belgické vízum si oba v důsledku podmínek v Sýrii přáli opustit Aleppo a obdržet vízum pro vstup do Belgie za účelem podání žádosti o azyl. Podle nich Belgie udělila status mezinárodní ochrany (azyl nebo náhradní ochrana) v roce 2015 drtivé většině žadatelů o azyl přijíždějící ze Sýrie. Kromě toho jsou údajně v kontaktu s belgickou rodinou, která jim poskytne ubytování
Dne 13. září 2016 odmítl úřad pro žadatele o víza humanitární vízum udělit a na konci září o tom informoval příslušné oddělení velvyslanectví Belgie v Bejrútu. Úřad to zdůvodnil tím, že žadatelé žádají o krátkodobé vízum, co je určeno těm, kteří se nehodlají dlouhodobě usadit na území státu. Pokud by stát začal udělovat krátkodobá víza pro cestu do Belgie za účelem žádosti o azyl, byl by to precedent nebezpečně narušující vízovou politiku, stojí v odůvodnění rozhodnutí Soudu.
Stanovisko v případu dala i vláda ČR
Žadatelé se proti rozhodnutí odvolali k odvolací Radě, která úřadu nařídila vízum vydat, ale úřad to odmítl vykonat. Nakonec to byl soud, který nařídil belgickému státu udělit dotyčným žadatelům tříměsíční vízum. Na samém konci soudní pře ovšem odvolací soud konstatoval, že předešlé rozhodnutí už není relevantní. Syřané z Aleppa podali stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva na Belgii kvůli odmítnutí udělit jim „humanitární víza“, a proto pro porušení Článku 3 Úmluvy (zákaz mučení a nelidského zacházení) a pro porušení Článku 13 – právo na účinné opravné prostředky.
Syřané rovněž podali stížnost na porušení Článku 6 – právo na spravedlivý proces, protože nebylo možné docílit vykonatelnosti rozsudku bruselského odvolacího soudu ze 7. prosince 2016. Dne 10. ledna 2018 byla stížnost oznámena vládě Belgie a tato byla požádána o stanovisko. Vydat písemné stanovisko k případu bylo umožněno jako vedlejší účastníkům vládám České republiky, Slovenské republiky, Dánska, Chorvatska, Francie, Německa, Maďarska, Litvy, Norska, Nizozemska a Velké Británie. Veřejné slyšení případu se konalo 24. dubna 2019.
Celý popis případu v původním znění a rozsudek je zde:
V následném řízení před Evropským soudem pro lidská práva belgická vláda upozornila, že je v judikatuře velmi správně zavedeno, že Článek 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách jako zvyklost zásadně považuje státní jurisdikci za jurisdikci teritoriální. Všechen ostatní základ jurisdikce je podle vlády Belgie chápán jako mimořádný a závislý na okolnostech konkrétního případu a relevantním mezinárodním právu. „V tomto případě nebyli žadatelé teritoriálně pod jurisdikcí belgické vlády, nebyli na jejím národním území, podle Vídeňské úmluvy z 18. dubna 1961 o diplomatických vztazích, ambasáda není považována za součást národního území země, kterou reprezentuje. Současný případ ani nespadá do výjimečných případů extrateritoriálního výkonu belgické jurisdikce, jako ji určil Soud v případu Bankovič a ostatní v. Belgie a ostatní,“ uvedla mimo jiné vláda Belgie.
Podle vyjádření belgické vlády není pochyb o tom, že jednání diplomatů mimo stát mělo účel odradit žadatele od krátkodobého pobytu a nebylo bez dopadu na jejich situaci v Libanonu nebo v Sýrii. Oproti jiným případům neprovedli diplomatičtí agenti žádný úkon nebo kontrolu žadatele. Žadatelé o vízum přicházeli a zase z velvyslanectví odcházeli. Samotný fakt, že žadatelé měli přístup k belgickým úřadům za účelem získání víza neovlivnil nijak jurisdikci Belgie nad nimi.
Úmluva přece neplatí na všech ambasádách světa
Pokud by tomu tak nebylo, znamenalo by to, že Evropská úmluva o lidských právech a základních svobodách platí celosvětově. „Jinak by to znamenalo prakticky univerzální uplatňování Úmluvy, protože státy, které jsou stranami Úmluvy, mají velvyslanectví po celém světě a kterýkoli cizí státní příslušník u nich může požádat o vízum,“ uvedla doslova vláda Belgie.
S tím stěžovatelé ze Sýrie nesouhlasili. Podle Syřanů stát, který nastolí podmínky pro vstup na území a usazení se na tomto území, vykonává svoji autoritu a moc a podle mezinárodního práva. Je to manifestace jurisdikce, a to bez ohledu na to, kde došlo k výkonu této moci, bez ohledu na místo konzulátu, bez ohledu na to, že úřady ve skutečnosti nemají po fyzickou kontrolou jednotlivce, kterých se rozhodnutí týká, uvedli s podporou judikatury v případech vyhoštěných cizinců ze zemí Úmluvy.
Vedlejší účastníci včetně České republiky se přiklonili ke stanovisku belgické vlády a zdůraznili již dříve zavedené principy jurisdikce, jak vyplynuly ze zmíněného případu Bankovič v. Belgie: Úmluva je regionální nástroj a koncept jurisdikce je teritoriální, odůvodnily státy ve stanovisku.
Zda byl diplomat jen poštovní schránka, je irelevantní
Soud nejprve shromáždil výchozí legislativu, zejména Ženevskou úmluvu o postavení uprchlíků z roku 1951, podle které je uprchlíkem každá osoba, která má dobře podložené obavy z perzekuce z důvodů rasy, náboženství, příslušenství k sociální skupině nebo k politickému názoru, nachází se mimo svoji zemi a nemá ochranu vlastní země.
V úvodu rozhodování Soud poznamenal, že o vízu Syřanů bylo rozhodnuto v Belgii belgickými úřady. O vízum Syřané požádali, aby se vyhnuli situaci podle Článku 3 Úmluvy – zákaz mučení a nelidského zacházení, které byli vystaveni v Aleppu. Podle stěžovatelů tím, že se o jejich vstupu do země rozhodovalo na území národního státu, byli přeneseni do národní jurisdikce.
Soud seznal, že rozhodnutím o vízu syrských žadatelů v Belgii došlo k výkonu veřejné moci. Přesto to nepřenáší stěžovatele do národní jurisdikce ve smyslu Článku 1 Úmluvy, uvedl Soud. „Fakt, že rozhodnutí učiněné na národní úrovni má dopad na situaci osob sídlících v cizině, nezakládá jurisdikci tohoto státu přes dotčené osoby,“ uvedl Soud s odkazem k případu Bankovič v. Belgie.
Aby mohl soud posoudit, zda lze na současný případ aplikovat Úmluvu, musel zkoumat, zda došlo k mimořádným okolnostem, které by vedly k závěru, že Belgie získala nad žadateli o vízum ze Sýrie extrateritorialitu. „V této souvislosti je irelevantní, že diplomatický agent měl v případu roli poštovní schránky stejně jako je irelevantní, kdo učinil rozhodnutí, zda belgické úřady na území národního státu, nebo diplomat na postu v zahraničí,“ uvedl doslova Soud.
Přítomností osoby na ambasádě nevzniká jurisdikce
Soud dále poznamenal, že žadatelé o vízum nikdy nebyli na území Belgie a neměli žádný rodinný nebo příbuzenský vztah k této zemi. Soudu rovněž nebylo předloženo, že by spojení k jurisdikci vznikalo výkonem nějaké kontroly ze strany belgických úřadů v Libanonu nebo v Sýrii.
„V této souvislosti Soud akceptuje argumentaci vlády podpořenou vládami států v jejich stanovisku, že žádný z precedentů není aplikovatelný na současný případ. Předně nejsou stěžovatelé občané Belgie, kteří hledají prospěch z ochrany u jejich ambasády. Za druhé, v žádné chvíli diplomatický agent nevykonal faktickou kontrolu žadatelů o vízum. Dotyční si svobodně vybrali prezentovat se na belgické ambasádě v Bejrútu a podat tam žádost o vízum – tak, jak si mohli vybrat přístup ke kterékoli jiné ambasádě – a poté zase svobodně ambasádu opustili. Dokonce i za předpokladu, že kontrolu nad zařízením belgické ambasády vykonává belgický stát, žádná judikatura nevede k závěru, že takto vzniká jurisdikce nad osobami: Toto kritérium není dostatečné na to, aby přivedlo osobu, která se nachází v takovém zařízení pod belgickou jurisdikci.
Soud dále upozornil, že současný případ je rozdílný od případů, které uváděli stěžovatelé a v nichž došlo k vyhoštění cizince a vystavení tohoto cizince důsledkům podle Článku 3. Tito cizinci se ovšem nacházeli na území dotčeného státu nebo na jeho hranicích, uvedl Soud.
Státy mají právo kontrolovat vstup, stížnost je nepřípustná
Přesto je nutné objasnit, zda řízení na úrovni národního státu umožnilo vznik mimořádné okolnosti, která byla schopna dát vzniknout unilaterálně extrateritoriálnímu jurisdikční mu spojení mezi žadateli a a Belgií podle Článku 1 Úmluvy.
Podle Soudu tento přístup není podpořen judikaturou. Podle Soudu by takový přístup a takové rozšíření záběru Úmluvy neslo jako důsledek negaci dobře zavedených principů mezinárodního práva veřejného, podle kterého státy jako subjekty Smlouvy mají právo kontrolovat vstup, pobyt a vyhoštění cizinců. Tento princip platí i v Evropské unii, která ho praktikuje u vydávání dlouhodobých víz a totožné rozhodnutí vydal i Soudní dvůr EU.
Závěrem Soud konstatuje, že stěžovatelé nebyli pod belgickou jurisdikcí. Současně Soud poznamenává, že tento závěr nepředjímá snahy států, které poskytly stanovisko, zajistit přístup k žádostem o azyl prostřednictvím jejich ambasád nebo konzulárních zařízení.
Soud v samém závěru prohlásil Články 6 – právo n a spravedlivý proces a Článek 13 – právo a nápravu za neaplikovatelné na současný případ. Většinou soudců pak dne 5. května 2020 prohlásil Soud celou stížnost za nepřípustnou.
Irena Válová
