Nejvyšší správní soud (NSS) minulý týden vyhověl kasační stížnosti 16 dozorců z Věznice Plzeň a zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, který zamítl jejich žalobu na vedení věznice, v níž se domáhali proplacení přestávek na jídlo a odpočinek. Plzeňský soud tak bude muset opět posoudit, zda příslušníci Vězeňské služby mají na proplacení sporných přestávek nárok.
Žalobu na vedení plzeňské věznice podalo původně 31 dozorců, kteří se domáhali proplacení přestávek na jídlo, odpočinek a navrch odsloužené státní svátky za období od roku 2013 do roku 2016. Podle dozorců totiž způsob výkonu jejich služby v plzeňské věznici či při eskortách neumožňuje čerpat zákonný nárok na přestávku po pěti hodinách služby. V případě služby na stanovištích se nemohou vzdálit a pokud slouží jinde, pak mají povinnost být v pohotovosti a nemohou ani celý čas, určený k přestávce, vyčerpat. Při eskortách je pak přestávka na jídlo či odpočinek často vyloučena zcela.
Vedení věznice namítalo, že tomu tak není a dozorci mají možnost přestávky čerpat. I v případech mimořádných událostí je možné se vždy s nadřízeným domluvit na náhradním řešení, jakkoliv si lze ovšem podle vedení věznice těžko představit, že by příslušník Vězeňské služby ČR či příslušník Policie ČR odmítl zakročit proti pachateli trestného činu proto, že čerpá přestávku na jídlo a odpočinek. Na druhou stranu to prý neznamená, že by byl příslušník sankcionován za nezakročení v případě, že by signál o mimořádné události nezachytil, protože by nebyl v době čerpání přestávky na jídlo a odpočinek na příjmu.
Mohlo by vás zajímat
Plzeňský krajský soud žalobu, kterou dozorci podali v roce 2017, zamítl 30. září minulého roku, kdy dal v argumentaci zapravdu vedení věznice. Soud vyšel z judikatury Nejvyššího soudu (NS) a na základě svědeckých výpovědí učiněných ve správním řízení konstatoval, že se žalobcům nepodařilo prokázat, že služba ve Věznici Plzeň je službou, jejíž výkon nemůže být přerušen, jak předpokládá § 60 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů.
NSS ovšem shledal rozhodnutí plzeňského soudu nepřezkoumatelným, a to pro nedostatek důvodů a také pro neodůvodněné nerespektování judikatury NSS.
Podle soudců Barbary Pořízkové, Pavla Molka a Radana Malíka se jejich plzeňští kolegové nedostatečně vyrovnali s předloženými konkrétními důkazy o specifikách jednotlivých druhů služby, které byly žalobci předloženy. Navíc opřel své argumenty o rozhodnutí NS v civilním sporu, přestože se v případu jedná o posouzení problematiky podle zákona o služebním poměru. A zde již NSS vydal několik rozhodnutí, z nichž měli plzeňští soudci vycházet. „Lze tedy shrnout, že judikatura soudů ve správním soudnictví již vymezila určitá kritéria, na jejichž základě lze posoudit, zda příslušníci různých bezpečnostních sborů mohli během nepřetržité služby čerpat a čerpali přestávku ve službě na jídlo a odpočinek podle § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru, která se jim nezapočítává do doby služby; nebo zda šlo ve smyslu § 60 odst. 3 zákona o služebním poměru o službu, jejíž výkon nemůže být přerušen, takže jim byla fakticky zajištěna podle tohoto ustanovení pouze přiměřená doba na jídlo a odpočinek, která by se jim do služební doby započítala. Z právě citované judikatury plyne, že pod § 60 odst. 3 zákona o služebním poměru je třeba zařadit zejména situaci, kdy sice příslušník může konzumovat jídlo, je však stále dosažitelný a připravený přerušit přestávku v případě potřeby, přičemž služba je zorganizována tak, že taková potřeba běžně nastává,“ uvedli v rozhodnutí soudci NSS.
Krajský soud v Plzni tak bude muset znovu podrobně hodnotit jednotlivé případy 16 stěžovatelů (15 dozorců kasační stížnost 13. března vzalo zpět) a posoudit, pod jaký druh činnosti podle služebního zákona spadá.
Není to poprvé, co se NSS „zastal“ borských dozorců. Už v roce 2015 jim vyhověl ve sporu s vedením ohledně proplácení přesčasů. Tehdy ovšem potvrdil rozhodnutí svých plzeňských kolegů a zamítl kasační stížnost vedení Vězeňské služby.
Petr Dimun
