Ústavní soud odmítl stížnost směřující proti usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu a proti omezení pohybu v Česku. Věcně se jí nezabýval. Neuspěla ani stížnost proti rozhodnutí, které omezilo konání zastupitelstev. V souvislosti s opatřeními proti šíření koronaviru obdržel soud celkem 11 podnětů, jeden vzal pisatel zpět, dva jsou po dnešku odmítnuté, zbývá ještě osm.
Pisatelka jedné z odmítnutých stížností tvrdila, že vyhlášení nouzového stavu spolu s dalšími opatřeními zasáhlo do jejího práva na svobodný pohyb a pobyt. Opatření byla podle ní vydávána chaoticky, bez respektování správných procedur a řádného odůvodnění.
Ústavní soud stížnost rozčlenil a odmítl ji z různých důvodů. Částečně proto, že k jejímu projednání není věcně příslušný, dílem proto, že je podaná někým zjevně neoprávněným, částečně pro nepřípustnost a dílem proto, že mimořádná opatření ministerstva zdravotnictví již byla zrušena.
Z usnesení plyne, že vyhlášení nouzového stavu vládou je primárně „aktem vládnutí“, který nepodléhá kontrole ÚS. Vláda se zodpovídá Poslanecké sněmovně.
ÚS stížnost rozčlenil a odmítl ji z různých důvodů. Částečně proto, že k jejímu projednání není věcně příslušný, dílem proto, že je podaná někým zjevně neoprávněným, částečně pro nepřípustnost a dílem proto, že některá opatření ministerstva zdravotnictví již byla zrušena.
Dílčí opatření by podle ÚS měly řešit obecné soudy, tak jako to již učinil Městský soud v Praze. Z usnesení dále plyne, že samotné vyhlášení nouzového stavu vládou je primárně „aktem vládnutí“, který nepodléhá kontrole ÚS. Vláda se zodpovídá Sněmovně. „ÚS dospěl k závěru, že samotný akt vyhlášení nouzového stavu nepodléhá přezkumu ÚS, zejména v situaci, kdy neobsahuje žádná konkrétnější omezení a je pouze konstatováno, že se vyhlašuje nouzový stav,“ řekl soudce zpravodaj Jaromír Jirsa.
Zároveň ÚS uvedl, že za jiných okolností by vyhlášení nouzového stavu přezkoumat mohl, například pokud by rozhodnutí zároveň obsahovalo konkrétní krizová opatření a normativní pravidla chování nebo kdyby se na soud obrátila politická menšina. Vyhlášení nouzového stavu by ÚS mohl i zrušit, pokud by bylo v rozporu se základními principy demokratického právního státu a znamenalo by změnu jeho podstatných náležitostí.
Soud dále konstatoval, že vláda měla při vyhlášení nouzového stavu hledat více způsobů, jak dostat informace k veřejnosti. Tisková konference v televizi nestačí, podle Jirsy mohlo „viset na každém nároží oznámení“, vláda mohla využít i možnosti další publicity v rádiu a jiných médiích. „Nemůžeme si představovat, že každý náš občan visí na televizi a sleduje nepřetržitě tiskové zprávy nebo si něco přečte na internetu,“ řekl Jirsa.
K výroku usnesení zaujali společné odlišné stanovisko soudkyně Kateřina Šimáčková a soudci Vojtěch Šimíček a David Uhlíř.
K odůvodnění usnesení zaujali odlišná stanoviska soudci Jan Filip, Vladimír Sládeček, Radovan Suchánek a soudkyně Milada Tomková. „Za ÚS mohu vzkázat, že zřekl-li se svých pravomocí a rezignoval na možnost přezkumu vyhlášení nouzového stavu, pak se právě úspěšně ‚imunizoval‘,“ stojí v odlišném stanovisku Tomkové.
ÚS odmítl také návrh člena zastupitelstva městské části Praha 4 Viktora Derky (Piráti) směřující proti usnesení vlády z 23. března. Vláda po dobu trvání nouzového stavu uložila samosprávám, aby zastupitelstva svolávaly jen v nezbytných případech a formou videokonference. Návrh na zrušení takzvaného jiného právního předpisu ale mohou samostatně podat pouze určité subjekty, kterým oprávnění přiznává zákon, tedy například skupina nejméně 25 poslanců či deseti senátorů. ÚS proto podnět zastupitele odmítl jako podaný osobou zjevně neoprávněnou, uvedl soudce zpravodaj Pavel Šámal.
Jednání zastupitelstev sice byla omezena, ale vláda nabídla k jeho konáním a kontrole alternativy, například zveřejnění zvukového záznamu. „Ústavní soud s ohledem na vážnost situace, jakou bezpochyby je nouzový stav a s ním spojená možnost vlády krizovými opatřeními významně zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod, považuje za potřebné uvést, že z důvodu krátkého trvání napadeného aktu (14 dní) a skutečnosti, že ve svém důsledku nijak zasedání zastupitelstva, jehož je navrhovatel členem, neovlivnilo, napadený akt nijak do práva navrhovatele na nerušený výkon funkce zasáhnout nemohl,“ uvedli jeho zástupci.
K odůvodnění usnesení uplatnili odlišné stanovisko soudce Jan Filip, soudce Pavel Šámal, soudkyně Kateřina Šimáčková a soudce Vladimír Sládeček. „Lze naopak připustit, že napadený akt ve svém důsledku činnost územní samosprávy byl schopný omezit, a to výhradně z důvodu omezení pohybu a pobytu; omezení práva na samosprávu však krizový zákon nepředpokládá. Aniž by se Ústavní soud zabýval přiměřeností takového potenciálního zásahu, neboť návrh v nyní posuzované věci byl podán osobou zjevně neoprávněnou, zdůrazňuje, že výčet ústavně zaručených práv obsažený v § 5 krizového zákona je nutné považovat za zákonné stanovení jejich mezí, je taxativní a při jeho používání musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu (čl. 4 odst. 4 Listiny). Ústavní soud tedy považuje za naprosto nepřípustné, aby vláda, byť vedená těmi nejlepšími úmysly, pro příště svým krizovým opatřením upravila otázky, které ve svém důsledku mohly zasáhnout do práv
v tomto výčtu neuvedených, a to včetně práva na samosprávu. K tomu zjevně oprávněna
není, je-li možné stanovit meze základních práv a svobod výhradně zákonem,“ stojí mimo jiné v disentu Šimáčkové s Šámalem s tím, že tento text byl původně v konceptu rozhodnutí.
Zároveň ale soud uvedl, že za jiných, výjimečných okolností, by vyhlášení nouzového stavu přezkoumat mohl, například pokud by rozhodnutí zároveň obsahovalo konkrétní krizová opatření a normativní pravidla chování nebo kdyby se na soud obrátila politická menšina. Vyhlášení nouzového stavu by ÚS mohl i zrušit, pokud by bylo v rozporu se základními principy demokratického právního státu a znamenalo by změnu jeho podstatných náležitostí, plyne z usnesení.
(epa, čtk)
