Senát Vrchního soudu v Praze (VS) v únoru potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze (MS), kterým zprostil obžaloby Martina Syneckého za trestný čin ohrožení utajované informace. VS minulý týden rozeslal písemné odůvodnění rozhodnutí, v němž soud vysvětluje právní názor na nepoužitelnost prostorových odposlechů, povolených soudem, v jiné trestní věci. „Úsilí o zjištění pravdy za každou cenu, tedy i za cenu porušení zákonných limitů, by vedlo
k nezákonnostem a nepřípustné svévoli. Zásadu řádného zákonného procesu nelze obětovat účelovosti a účelnosti trestního stíhání, resp. použití „invazivních“ prostředků, mezi které tzv. prostorový odposlech zajisté patří,“ uvádí se v rozhodnutí, které má Česká justice k dispozici.
Martin Synecký byl podle obžaloby v prosinci 2016 požádán dvěma kriminalisty z Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ), aby dal do kanceláře tehdejšího šéfa Fotbalové asociace Miroslava Pelty nahrávací zařízení. Prověřovali soudkyni Obvodního soudu pro Prahu 9 Sylvu Mašínovou, která rozhodovala civilní spor místopředsedy fotbalové asociace Romana Berbra. Synecký, který pracoval pro asociaci jako bezpečnostní ředitel, měl podle státního zástupce ovšem takto označenou utajovanou informaci vyzradit.
Napoprvé jej senát MS v Praze zprostil obžaloby, avšak věc předal Národnímu bezpečnostnímu úřadu (NBÚ) k dalšímu řízení.
Senát VS v Praze na základě odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (VSZ) toto rozhodnutí zrušil s tím, že v jednání Syneckého naopak možnou trestnou činnost spatřuje. Napodruhé již nalézací soud v červnu minulého roku zprostil Syneckého obžaloby, neboť podstatnou část důkazů, spočívající v použití prostorového odposlechu povoleného soudem podle §158d, odstavce 3 trestního řádu, označil za nepoužitelné v této trestní věci.
Důkaz byl totiž opatřen v jiném případu, kde byl soudem povolen prostorový odposlech bytu, v němž Pelta uskutečňoval v Praze schůzky a podle právního názoru soudu se na takto opatřený důkaz nevztahuje ustanovení §158d odstavce 10. Ten totiž podle soudu umožňuje použít v jiné trestní věci důkazy opatřené sledováním osob a věcí pouze v případě, že byly opatřeny na základě povolení státního zástupce, nikoliv tedy důkazy opatřené na základě povolení soudu podle §158d odstavce 3.
Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání státní zástupce a v únoru letošního roku argumentům nalézacího soudu přisvědčil i senát VS v Praze. „Odvolací soud je tedy přesvědčen, že jazykovým výkladem lze jednoznačně dospět k závěru, že sledování musí být povoleno pouze režimem (za podmínek uvedených) v odst. 2 v § 158d tr. ř., přičemž povolení vycházející z ust. § 158d odst. 3 tr. ř. zde užít nelze a nelze užít ani jeho analogického použití. Je třeba poukázat na to, že ust. § 158d je na několika místech přísně odlišováno v jeho odst. 2 a odst. 3 (srov. § 158 odst. 4, odst. 5, odst. 6 a odst. 10). Rozdílnost obou ustanovení si uvědomoval i zákonodárce, který v úvodních ustanoveních § 158d upravil tři odlišné druhy sledování ve vazbě na povolovací režim. Rozdílnost, která se promítá jak do odlišení jednotlivých druhů sledování, tak i do dalších postupů, je dána mimo jiné odlišností osob, které k tomu dávají povolení. Zde je potřeba uvést, že státní zástupce, který povoluje sledování, podle § 158d odst. 2 tr. ř. je především představitelem veřejného zájmu, zatímco soudce, který povoluje sledování podle § 158d odst. 3 tr. ř., vyvažuje veřejný zájem (na stíhání konkrétní osoby) a zájem soukromý. Ve veřejném právu je analogie brána jako nevhodný nástroj, protože nedostatky právní úpravy vycházející z předpokladu racionálního zákonodárce, by neměly jít k tíži jedince, zde osoby, proti které je vedeno trestní řízení. Opětovně je třeba zdůraznit, že ačkoliv je použití analogie, která se vztahuje k aplikaci mezer v právu, obecně v trestním právu procesním přípustná, její použití není přípustné tehdy, pokud trestní řád taxativně upravuje způsob vyřízení věcí, anebo pokud by použitím analogie mělo být zasahováno do Ústavou zaručených práv. Lze opětovně konstatovat, že aplikace ustanovení § 158d odst. 3 tr. ř. i na § 158d odst. 10 tr. ř. není možná, protože ustanovení § 158d odst. 10 je svým zněním taxativní a především povolovací režim ve smyslu § 158d odst. 3 počítá se zásahem do ústavou zaručených práv, tudíž jeho další „analogické“ použití v jiné trestní věci je přinejmenším problematické. V každém případě je nutno dát přednost zásadě řádného zákonného procesu (§ 2 odst.1 tr. ř.) která má i ústavní dimenzi (§ 8 odst. 2 Listiny, srov. též čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) před zásadou zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.),“ uvádí se v rozhodnutí senátu VS v Praze v čele se soudcem Viktorem Machem.
Senát soudce Macha ve svém rozhodnutí opírá svůj názor také o poslední debaty v právnické obci, kde především vedoucí katedry trestního práva Právnické fakulty v Praze profesor Jiří Jelínek opakovaně upozornil na možnou nezákonnost použití prostorových odposlechů v některých případech. „Prof. Jelínek shledává na místě stávající zákonnou právní úpravu nahradit právní úpravou novou, neboť právní úprava tzv. prostorových odposlechů v českém trestním řádu chybí, ačkoliv také prostorový odposlech svým provedením a důsledky představuje vážný zásah do ústavně chráněných občanských práv a svobod. Tento zásah je nejen srovnatelný s případy odposlechů výslovně v trestním řádu upravených (§ 88 a 88a tr. ř.), ale může být i závažnější, což souvisí s jeho podstatou (je nečekaný, nepředvídaný, nepředvídatelný) a také s tím, že stále dochází ke zlepšování technických prostředků pro prostorový odposlech, takže je i výkonnější, univerzálnější. Zákonná úprava prostorových odposlechů je tedy nutná pro to, aby prostorový odposlech nemohl být využíván jako obvyklý, tedy běžný způsob získávání informací v trestním řízení a aby nedostatek výslovné právní úpravy nesváděl k přesvědčení a praxi, že lze odposlouchávat kohokoliv a kdekoliv,“ popisuje východiska svých úvah odvolací soud ve zmíněném rozhodnutí.
Odvolaný názor Jana Laty
V něm se také upozorňuje na to, že do rozhodování o této věci byl v platnosti komentář státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a prezidenta zájmového spolku státních zástupců Jana Laty, který takový výklad podporoval. Lata však posléze svůj názor změnil a původní znění komentáře odvolal. „Takto zpracovaný komentář uvedeného státního zástupce jako zpracovatele byl, pro zdejší soud poměrně překvapivě, změněn (pro účely ASPI) k datu 22. 3. 2019,“ uvádí se v rozhodnutí. Žádné jiné komentáře pak podle názoru soudu argumentaci státního zástupce nepřisvědčují.
Odvolací soud dal také za pravdu soudu nalézacímu, že žádné jiné jednoznačné důkazy o vině Syneckého nebyly předloženy. Miroslav Pelta totiž u hlavního líčení využil svého práva nevypovídat a výpovědi obou policistů, kteří Syneckého požádali o umístění odposlechu, nebylo možné použít, „neboť oba svědkové při svých zjištěních vycházeli z důkazu, který byl shledán procesně vadným, takže užitím jejich výpovědí ohledně obsahu odposlechu v jiné trestní věci by tak došlo k obcházení zákona, přičemž je lhostejno, zda se tento postup označí jako o postup v souladu s tzv. doktrínou užití plodů z otráveného stromu či jinak“. Navíc podle soudu oba policisté připustili, že ve věci soudkyně Mašínové docházelo k únikům informací i z jiných zdrojů a Synecký tak nebyl jedinou možnou osobou, která mohla utajovanou informaci vyzradit.
V závěru pak senát soudce Macha odmítl názor státního zástupce, že bylo možné opět předat věc k řízení na NBÚ, neboť v rámci správního řízení není omezení pro použití úředních záznamů (Pelta měl označit Syneckého za zdroj utajované informace při podání vysvětlení v jiné věci). „Nalézací soud činí vždy hodnocení provedených důkazů v souvislosti se zjištěným skutkovým stavem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a zjednodušeně řečeno, buď shledá naplněny znaky skutkové podstaty žalovaného či jiného trestného činu, anebo v opačném případě zkoumá, zda takovéto prokázané jednání není možno právně kvalifikovat jako přestupek nebo kárné provinění.Postup podle § 222 odst. 2 tr. ř. tedy předpokládá, že skutek byl (zákonným způsobem) prokázán. Odhlédne-li odvolací soud v této trestní věci již od předchozích hodnocení případné společenské škodlivosti jednání obžalovaného, která, pokud by jednání bylo prokázáno, naplnila jistě limity uvedené v § 12 odst. 2 a § 39 odst. 2 tr. zákoníku, pak by se jednalo o obejití zákona. Odvolací soud považuje za nepřípustné, aby byly takto odvolatelem navrhovaným procesním postupem „napravovány“ vady trestního řízení,“ uzavírá svoji argumentaci odvolací soud.
Petr Dimun
