Volební senát Nejvyššího správního soudu (NSS) minulý týden označil rozhodnutí vlády odložit doplňovací senátní volby na Teplicku za „nicotný akt“. Předseda tohoto senátu Tomáš Langášek pro Českou justici vysvětluje, co k tomuto rozhodnutí soudce vedlo.
Vláda v předkládací zprávě k návrhu zákona, kterým posouvá termín doplňovacích senátních voleb na Teplicku píše o tom, že rozhodnutí senátu ve věci pozastavení činnosti politického hnutí LIST Jaromíra Soukupa „indikuje nezanedbatelné riziko pro právní jistotu“. Je tomu opravdu tak?
Je to přesně tak. Neústavní postup vlády, která zcela mimo své kompetence odložila konání doplňovacích voleb, uvrhl celý volební proces do stavu značné právní nejistoty. Bylo možné to napravit jen zákonem o odložení doplňovacích voleb podle čl. 10 ústavního zákona o bezpečnosti a je dobře, že vláda takový návrh zákona Parlamentu nakonec předložila, i když takříkajíc s křížkem po funuse.
Myslím ale, že z toho velké drama nebude a že nakonec vše dostane ústavní základ. Víte, dovedu si představit, že se vláda ocitla pod tlakem mimořádné situace a že propadla pocitu, že musí něco udělat teď hned. Když jsem se dověděl o tom usnesení vlády o odložení voleb, přesně tohle mě napadlo. S kolegy soudci volebního senátu, s nimiž jsem o té situaci mluvil, jsme se shodovali, že to takto nejde. Očekával jsem, že si vláda svou chybu uvědomí. Anebo vysvětlí, že z nějakého důvodu na sebe vzala odpovědnost za neústavní krok, a hned při první příležitosti si dojde do Parlamentu pro zákon, o který by svůj postup mohla alespoň zpětně opřít.
Ale nic se nedělo.
Proto jsme museli vyřešit, jaké důsledky to má pro běžící řízení o návrhu vlády na pozastavení činnosti jedné politické strany, zda můžeme ve věci rozhodnout nebo musíme řízení přerušit, protože zákon politické strany v době před volbami před naším zásahem chrání. No, a nakonec jsme řízení přerušili, přestože usnesení vlády o odložení voleb je právně nicotné, jako kdyby neexistovalo, ale nemohli jsme ten protiprávní stav zhoršit ještě tím, že bychom v takové situaci rozhodli o pozastavení činnosti politické strany. To by byl nebezpečný precedens. Představte si to možné zneužití – vláda navrhne soudu rozpuštění politických stran a současně poruší ústavu odložením vyhlášených voleb a soud na to přistoupí. Tím nechci podsouvat, že by vláda takové nečisté motivy měla, je však třeba myslet na důsledky a rizika.
Vláda v této zprávě také píše, že to byl jediný způsob, s ohledem na okolnosti, jak mohla danou situaci řešit. „Postup vlády je ústavně konformní a legitimní. Navíc šlo o jedinou možnou cestu k jednoznačnému a včasnému rozhodnutí o odložení hlasování,“ píše se v předkládací zprávě. Co těmto argumentům vlády říkáte?
Na jednu stranu mi může být lhostejné, co vláda do důvodové zprávy píše, protože podstatné je, že se nakonec podrobí požadavku ústavy, a že se k věci konečně vysloví zákonem Parlament, který tu pravomoc podle ústavy na rozdíl od vlády má. Na straně druhé mne ale její odůvodnění utvrzuje v tom, že jsme postupovali zcela správně, když jsme podrobili usnesení vlády právní analýze a kritice. Chápu, že může být poněkud trapné přiznat chybu, ale bylo by snad vhodnější mlčet. I kdybych připustil hrubě rozšiřující výklad, že když může vláda podle krizového zákona omezit svobodu pohybu a pobytu, tak jí to dává pravomoc omezit i jakékoliv jiné základní svobody a práva včetně volebního, která ke svému uplatnění vyžadují, že se někam dojde, tak z toho přece nelze dovozovat, že má i pravomoc pouhým svým usnesením stanovit, jak budou ty odložené volby vypadat, kdo se jich bude moci zúčastnit a za jakých podmínek. Zda jenom ti, kteří už se přihlásili, nebo i noví kandidáti, nebo kdy a za jakých podmínek je bude moci prezident republiky znovu vyhlásit. Snad až mu to vláda svým usnesením dovolí? To určitě ne. Přece stále platí základní ústavní pravidlo, že veřejná moc, vláda, může jen to, co jí zákon výslovně umožňuje. To platí i za nouzového stavu. Mám obavu, že se na to poslední dobou trochu zapomíná, ale nechci a nemůžu teď vstupovat do veřejné diskuse o tom či onom opatření. Snad jen obecně bych poznamenal, že moment překvapení a šoku, který mohl vyvolat pochopitelné a snad i omluvitelné chyby, je již za námi. A že je třeba, aby orgány veřejné moci své kroky pečlivěji promýšlely z hlediska ústavních a zákonných podmínek a omezení.
Rozhodnutí NSS chápe vláda jako nezávazné „obiter dictum“, i pro mnohé právní profesionály bylo překvapivé. Bylo potřeba volit tento způsob rozhodnutí? Vyžadovala si to situace a míra narušení práva?
Nebylo to žádné uřeknutí nad rámec nutného ani projev touhy za každou cenu vstoupit do diskuse o krocích vlády při řešení kovidové pandemie. Už jsem říkal, že jsme museli vyřešit důsledky odložení voleb pro běžící řízení o návrhu vlády na pozastavení činnosti politického hnutí. Ano, bylo to procesní usnesení o přerušení řízení, ale výrok o přerušení řízení byl závislý na zhodnocení právní situace vyvolané postupem vlády. Celý volební senát se na tomto rozhodnutí rychle shodl. Překvapivé to snad mohlo být jen proto, že nikdo zřejmě netušil, že tu před volebním senátem běží nějaké řízení, v němž by se mohla stát otázka ústavnosti postupu vlády relevantní, a je možná kuriózní, že to bylo řízení vyvolané vládou a týkající se jedné vznikající a neaktivní politické strany. Někdy to ale tak život přinese. Soudci si nevybírají případy, jaké dostanou. Neexistuje ideální podvozek, na kterém se buduje judikatura, a nelze na něj nekonečně čekat, to by pak již nemusela přijít další příležitost. Je třeba řešit případy na stole tady a teď. Před několika týdny by mne opravdu nenapadlo, že budu muset do usnesení psát apel, že je třeba chránit nejen životy a zdraví, ale i náš demokratický ústavní a právní stát, a že to nebude znít jako fráze.
Petr Dimun
