O vyhlášení nouzového stavu vládou bude rozhodovat Ústavní soud

Ústavní soud (ÚS) se bude zabývat ústavní stížností na rozhodnutí vlády z 12. března o vyhlášení nouzového stavu. Stížnost podal 26. března v zastoupení klientky Petry Štěrbové advokát David Zahumenský. Další chystaná ústavní stížnost má napadat rozhodnutí vlády, kterým zakázala občanům vycestovat do zahraničí.

Podle sdělení Zahumenského manželky Venduly Zahumenské, která se ve věci také angažuje, bude o stížnosti rozhodovat plénum ÚS. Zahumenská dále ve skupině na sociální síti Facebook, kterou založila sama stěžovatelka, vyzvala k námětům na hromadnou ústavní stížnost. „Stížnost se bude týkat tzv. pozitivních závazků státu, které podle Evropského soudu pro lidská práva státy musí vůči občanům plnit,“ uvedla Zahumenská.

Podle informací České justice už na Ústavní soud minimálně jedna stížnost na postup vlády dorazila, byla ovšem z formálních důvodů odmítnuta. Ústavní soudci také rozhodují ve ztížených podmínkách, minimálně jedno zasedání již bylo z důvodu obavy z rizika nákazy koronavirem zrušeno.

Aktuální ústavní stížnost napadá samotné vyhlášení nouzového stavu, opatření vlády o omezení pohybu z 15. března a navazující, věcně shodné mimořádné opatření ministra zdravotnictví z 23. března.

Mohlo by vás zajímat

Boj proti korupci cílí na vysoké politiky i sport. Na zákon o lobbování se váží tři miliardy

Ústavní deficit je v případě vyhlášení nouzového stavu spatřován především v tom, že vláda údajně nesplnila zákonný předpoklad, kdy měla podle zákona o bezpečnosti České republiky definovat, které základní svobody omezuje. „Za daleko podstatnější nedostatek je ovšem nutno považovat to, že v Opatření o vyhlášení nouzového stavu v rozporu s výslovným textem čl. 6 odst. 1 ZOB neobsahuje vymezení, která práva stanovená ve zvláštním zákoně a v jakém rozsahu se v souladu s Listinou základních práv a svobod omezují a které povinnosti a v jakém rozsahu se ukládají,“ uvádí se ve stížnosti.

Dalším důvodem, k němuž by měl ÚS přihlédnout při svém rozhodování, jsou také nejasnosti okolo svolání a rozhodování Ústředního krizového štábu (ÚKŠ). „Je zcela nepochopitelné, proč byl ÚKŠ poprvé svolán až na den 16. 3. 2020 (až poté, co usnesením vlády č. 213 došlo dne 15. 3. 2020 ke změně jeho statutu). Napadená opatření tak byla zcela neodůvodněně vydána bez koordinace ze strany ÚKŠ,“ argumentuje se ve stížnosti.

Jako zásadní spatřuje stížnost také absenci řádného zdůvodnění opatření vlády a ministra zdravotnictví, přičemž se odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu (NSS) a ÚS. „Stěžovatelka je přesvědčena, že požadavky založené judikaturou NSS a ÚS nejsou v případě žádného z napadených opatření splněny. Přestože jsou ukládána zcela zásadní opatření, která zásadním způsobem omezují základní práva a svobody jednotlivců, odůvodnění napadených opatření je naprosto kusé a nedostatečné, není možné z nich zejména seznat, v čem spočívá naplnění zákonných ustanovení (např. v čem je splněna podmínka podle čl. 5 ZOB, podle kterého se musí jednat o pohromu, která ve „značném rozsahu“ ohrožuje životy, zdraví nebo majetkové hodnoty anebo vnitřní pořádek a bezpečnost. Z odůvodnění napadených opatření není možné seznat, proč byla zvolena právě tato opatření, zda byla zvažována jiná (mírnější opatření), apod. V případě opatření o vyhlášení nouzového stavu pak odůvodnění zcela absentuje, přestože byla zvolena maximální přípustná délka trvání daného opatření,“ píše stěžovatelka.

Napadán je i „svévolný postup exekutivy“, který je spatřován v tom, že vláda v záměru zamezit soudnímu přezkumu a možným sporům o odškodnění v souvislosti s vyhlášeným stavem nouze, opustila formu vládních nařízení, která nahradila opatření ministra zdravotnictví. „Vedle toho, že ministerstvo k vydání napadeného opatření nemá pravomoc, jakož i toho, že pravděpodobným cílem tohoto postupu je obstrukce v řízení o návrhu na zrušení původních opatření, spočívá jeho protiústavnost i v tom, že vláda a ministerstvo tímto postupem znemožnily osobám, které jsou napadenými opatřeními dotčeny, domáhat se náhrady škody podle § 36 krizového zákona. Vláda a ministerstvo tak výše popsaným způsobem obcházejí platnou právní úpravu o náhradě škody způsobené krizovými opatřeními, čímž protiústavně zasáhly do práva všech osob na území České republiky domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu, příp. jiného orgánu, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny,“ uvádí se ve stížnosti.

Stížnost napadá i přiměřenost zvolených opatření. „Stěžovatelka poukazuje na to, že předmětnými opatřeními se „zakazuje volný pohyb osob na celé České republiky“. Tento postup je nepřiměřený, když efektivnější a méně omezující alternativou jsou např. zdravotní kontroly obyvatelstva (např. v Jižní Koreji realizované převážně s využitím nejmodernějších technologií), případně separace osob vyššího věku, u kterých hrozí reálně vážné dopady na zdraví. Nahodile a nepromyšleně zakotvené výjimky (viz např. výjimka pro pobyt v přírodě nebo parcích) pak opět vede k tomu, že dané opatření je nutno označit za svévolné. Neodůvodněně a nepřiměřeně je zasahováno rovněž do práva stěžovatelky na ochranu soukromého a rodinného života,“ uvádí se například.

V závěru pak stěžovatelka navrhuje napadená rozhodnutí a opatření zrušit s tím, že vykonatelnost zrušujícího nálezu má být „s odstupem jednoho dne od doručení nálezu účastníkům řízení, aby vláda České republiky měla přiměřený časový prostor pro eventuální přijetí nových krizových opatření“.

Žalobu na nouzový stav vyhlášený vládou již řeší Městský soud v Praze, konkrétně senát v čele s Vierou Horčicovou. Zde taktéž figurují manželé Zahumenští: žalobkyní je Vendula Zahumenská, kterou zastupuje její manžel David. Jednání, které bylo naplánováno na pátek 27. března však muselo být v úterý zrušeno, neboť mezitím vláda původní, žalobou napadená nařízení nahradila mimořádnými opatřeními ministra zdravotnictví. Předsedkyně senátu tak poskytla účastníkům čas na procesní reakci na tuto novou skutečnost.

Petr Dimun