Otálení vlády s vyhlášením stavu nouze, změna v čele ústředního krizového štábu či odložení voleb do Senátu, to jsou kroky vlády, které vyvolávají mezi politiky i odborníky otazníky. Česká justice shrnuje základní výhrady a argumenty, které zaznívají.
Jsme ve válce s virem, prohlásil premiér Andrej Babiš v neděli v Partii na TV Prima. Od pátku, kdy rozhodla o vyhlášení stavu nouze, vydala vláda několik nařízení a přijala rozhodnutí, která výrazným způsobem omezují život v ČR.
Otazníky například vzbudilo hned nařízení vlády č. 203 z 12. března, kterým bylo mj, zakázáno občanům ČR vycestovat do zahraničí. Podle odborníků oslovených Českou justicí je sporné už to, zda vůbec má vláda takovou pravomoc podle zákona o krizovém řízení, neboť ten řeší opatření vztahující se k území ČR. Navíc takový zásah do svobody pohybu osob mimo území ČR je sporný i z hlediska podmínky jeho nevyhnutelnosti a nerespektování účelu, který se jím má sledovat pro řešení krizové situace.
Vláda totiž své občany fakticky donucuje setrvat na území, na kterém je vyhlášený nouzový stav a krizová situace. Zabraňuje tak i zdravým osobám vyhnout se hrozícímu riziku vycestováním do bezpečných krajin a nutí je strpět epidemiologické riziko. Na druhé straně ovšem současně stanovuje výjimky pro vycestování osob, které po návratu na území ČR mohou epidemiologické riziko ještě zvýšit (např. řidiči v nákladní dopravě, přeshraniční pracovníci), a tyto výjimky odůvodňuje toliko ekonomickými zájmy státu. Vláda tak na jedné straně upřednostňuje ekonomické zájmy před epidemiologickým rizikem, a na straně druhé v situacích, kdy je epidemiologické riziko výrazně nižší (např. při vycestování ze země a absolvování povinné karantény po návratu), upřednostní toto nižší epidemiologické riziko na úkor tak významného práva, jakým je svoboda pohybu.
Pokud k omezení svobody pohybu má docházet za účelem zabránění šíření přenosu koronaviru, neměla by být tedy přijímána opatření, která sice zbavují občany práva vycestovat za hranice ČR, avšak s výjimkami, jejichž cílem je umožnit výkon práce některým skupinám osob právě v rizikovém prostředí. Jde zejména ministrem vnitra uváděná výjimka pro pracovníky dojíždějící za prací v okruhu do 100 km za hranicemi, odůvodňovaná snahou nezkomplikovat situaci ve zdravotnictví v sousedních zemích, když velká část těchto přeshraničních pracovníků vykonává svou práci ve zdravotnických a sociálních zařízeních v rizikovém prostředí, kde pravděpodobnost nakažení bude nepochybně vyšší, než když by občan ČR chtěl například odjet na nějaký čas do jiné země, kde třeba vlastní nemovitost. To vše svědčí to podle Českou justicí oslovených odborníků jen o nekoncepčnosti zvolených řešení a nezvažování účelnosti a nevyhnutelnosti zvolených opatření.
Další otazníky vzbuzuje mezi odborníky rozhodnutí vlády o „odložení“ doplňovacích voleb do Senátu v obvodu Teplice, které se měly konat 27. a 28. března. Vláda tak rozhodla 15. března svým usnesením č. 218, a to s odkazem na krizový zákon, konkrétně ustanovení § 5 písm. c) a § 6 odst. 1 písm. b) krizového zákona. Tato ustanovení však hovoří toliko o omezení pohybu a pobytu osob ve vymezeném území, nikoliv o omezení volebního práva. Opět je zde otázka legitimity a proporcionality takového kroku.
Specificky se vláda rozhodla naložit i s vyhlášením nouzového stavu, respektive s ustavením Ústředního krizového štábu, kdy v logice všech dalších návazných norem je to buď ministr vnitra či obrany, kdo tento štáb řídí. Vláda však změnila statut tohoto štábu a fakticky z něj vyloučila ministra vnitra, kterého nahradila nevoleným náměstkem ministra zdravotnictví. Tento krok premiér Babiš zdůvodnil toliko epidemiologickým charakterem krize, což ovšem systém krizového řízení řeší účastí šéfa ústředního epidemiologického štábu ve struktuře Ústředního krizového štábu.
Úřednické a odborné těleso v podobě Ústředního krizového štábu předpokládá řízení politicky odpovědným členem vlády s kompetencemi vůči ostatním složkám státu, které ovšem náměstek ministra zdravotnictví postrádá. Samostatnou otázkou je pak absence bezpečnostní prověrky u osoby, která tento štáb řídí, přičemž se jedná o režim podléhající mj. zákonu o utajovaných skutečnostech. Legislativa například předpokládá, že zasedání štábu se bude dít v režimových místnostech.
Vedle sporného obsahu některých kroků vlády pak vyvolává pochybnosti především forma, jakým vláda svá rozhodnutí činí. Pro chod státu i životy lidí klíčová rozhodnutí, která nabývají účinnost často v okamžik jejich sdělení na tiskové konferenci vlády, nejsou často ještě několik hodin poté dostupná v závazné verzi. Nařízení vlády nad to postrádají dostatečnou míru obecnosti, transparentnosti a také srozumitelnosti. Pochybnosti o promyšlenosti jednotlivých kroků pak vzbuzují situace, kdy jsou po několika hodinách nařízení měněna či doplňována. Jednalo se například o změnu původního omezení pro „pendlery“ z maximálně 50 kilometrové vzdálenosti od hranic na 100 km, změnu rozsahu sportovišť či doplnění umožnění provozu některých prodejen, například stavebnin. Aktuálně pak doplnění výjimky ze zákazu ubytovacích služeb pro občany jiných států, neboť na vládě si pravděpodobně uvědomili, že by znemožnili poskytování ubytovacích služeb pro zahraniční dělníky.
Jakkoliv lze v situaci, v níž se ČR nachází, mít pochopení pro ojedinělé přehmaty, nelze nepostřehnout v některých krocích vlády chaotičnost a právní inženýrství, které by mohlo v budoucnu vyvolat například soudní spory o náhrady způsobených škod. Nemluvě o dopadech, které to aktuálně má na důvěru lidí v kompetenci vlády v situaci, kdy je právě důvěra klíčovou hodnotou.
Petr Dimun
