Afričané slézající hromadně hraniční plot v Melille, které vrátilo Španělsko do Maroka, aniž by vstoupili na území, mají podávat stížnosti u Afrického soudu pro lidská práva, nikoli si stěžovat na jiném kontinentu. Vyplývá to ze zásady férovosti v mezinárodních vztazích podle Vídeňské úmluvy jakožto i z nesplnění povinnosti afrických stěžovatelů vůči Evropskému soudu pro lidská práva. Soud Rady Evropy se stížností Afričanů vůbec neměl zabývat, uvádí v souběžném stanovisku k rozsudku N.D. a N.T. v. Španělsko soudce ESLP Aleš Pejchal.
Souběžné stanovisko soudce Aleše Pejchala zvoleného za Českou republiku už vyvolalo odezvu ve Španělsku. Pejchalův právní názor v rozsáhlé stati analyzoval například španělský profesor práva z Madridu Jesús Alfaro Aguila-Real.
O aktuálním rozsudku ve věci N.D. a N.T. v. Španělsko Česká justice už informovala. Evropský soud pro lidská práva v něm shledal, že Španělsko se nedopustilo porušení Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, když obratem vrátilo Afričany slézající hromadně plot v Melille do Maroka. Stěžovatelé z Mali a z Pobřeží slonoviny, kteří slézali plot v pětisetčlenné skupině, totiž nevyužili existující možnost individuálně požádat o azyl. Navíc Maroko je mezinárodním společenstvím uznáno za bezpečnou zemi.
Více o případu včetně rozsudku v plném znění zde.
Ještě dál jde ve svém souběžném stanovisku český soudce Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) Aleš Pejchal, který o věci rozhodoval jako člen Velkého senátu Soudu.
Bylo férové, aby se tímto případem Soud vůbec zabýval?
Výrok Soudu považuje soudce za málo efektivní a má o něm vážné pochyby, jak uvádí ve svém souběžném stanovisku: „Ponechám-li stranou řešení předběžné otázky, zda vznikly podmínky pro vynětí případu ze seznamu případů podle Článku 37 Úmluvy, mohu souhlasit se stanoviskem většiny. Proto jsem po váhání s většinou hlasoval. Mám však značné pochybnosti, zda se tímto případem měl Velký senát vůbec zabývat. Mám zejména pochybnosti o tom, zda bylo to v tomto případě férové vůči společenství svobodných občanů žijících v členských státech Rady Evropy, aby mezinárodní soud nařídil slyšení, na které vynaložil značné finanční zdroje, které mu svěřily Vysoké smluvní strany za účelem výkonu spravedlnosti. Tyto pochybnosti považuji za závažné,“ uvádí zkraje svého stanoviska.
Poté soudce svoji právní úvahu dále rozvádí: „Neexistuje žádný důvod nepřijmout Rawlsův postulát, že výkon spravedlnosti je v první řadě férovost a že při stanovení kritérií pro výkon spravedlnost je nutné začít férovostí. Tato myšlenka není ani nová, ani revoluční. Už dávno to byl Cicero, který ve své „De officiis“ uvedl: ,Fundamentum autem est iustitiae fides, id est dictorum Conventionorumque constia et veritas´ (Základem spravedlnosti je důvěra, to znamená stálost a upřímnost ve slovech i v dohodách – pozn. autorky), píše soudce. „Vídeňská úmluva o smluvním právu, která stanoví pokyny pro výklad mezinárodních smluv, včetně Úmluvy, je správně založena na zásadě spravedlnosti v mezinárodních vztazích,“ uvádí soudce, kam svojí úvahou míří.
Afričané jsou ze signatářských zemí Africké charty lidských práv
Podle soudce ESLP Aleše Pejchala je užitečné mít na paměti, že „každá jednotlivá stížnost, v níž žadatel tvrdí porušení Úmluvy Vysokou smluvní stranou, má dopad nejen na život společenství svobodných občanů žijících na území této konkrétní Vysoké smluvní strany, ale také přímo či nepřímo ovlivňuje život společenství svobodných občanů ve všech členských státech Rady Evropy“.
Soudce Pejchal upozorňuje na zcela jiný rozměr případu: „Stížnosti byly podány dvěma občany afrických států, které nejsou členskými státy Rady Evropy a nepřistoupily k Úmluvě (a nemohou tak učinit, protože nejsou evropskými státy). Oba stěžovatelé se dožadovali ochrany základních práv a svobod, která jsou zaručena komunitou svobodných občanů jiných států na jiném kontinentě. Občané tohoto (evropského) společenství plní své daňové povinnosti, vybrané daně jsou použity k platbě příspěvku Radě Evropy včetně Evropského soudu pro lidská práva. Placení příspěvků je předpoklad samotné existence evropského mechanismu ochrany lidských práv pro všechny.“
Oba Afričané ovšem pocházejí ze zemí, které jsou signatáři Africké (Banjulské) charty lidských a práv a práv národů, vysvětluje soudce Pejchal k případu, který se odehrál v severní Africe na hranicích španělské enklávy Melilla. Stěžovatelé by se museli nacházet ve zcela výjimečné situaci, aby hledali ochranu garantovanou jinými státy na jiném kontinentu, upozorňuje na vazbu mezi tím, co se odehrálo a řečenou férovostí.
Maroko je člen Africké unie, Afričan však neúspěšně žádá o azyl v EU
Co se tedy odehrálo? Soudce Pejchal to ve svém stanovisku znovu shrnuje: „Dva mladí muži – stěžovatelé – opustili své domovské země na africkém kontinentu. Údajné důvody, proč tak učinili, jsou Soudu známy pouze zprostředkovaně z podání jejich právníků. …Je jisté, že po odchodu ze svých domovských zemí strávili nějaký čas v Maroku, ve státě, který je z hlediska mezinárodního práva považován za bezpečný a který se dne 30. ledna 2017 znovu připojil k Africké unii. Základní otázkou, kterou by podle mého názoru měla většina řešit, je důvod, proč se dva mladí muži – stěžovatelé – nesnažili vyřešit svou údajně nepříznivou situaci v domovských zemích nebo v Maroku podáním stížnosti u Afrického soudu pro lidská práva a práva národů. Tento soud mohl přezkoumat situaci stěžovatelů přímo ve vztahu k jejich domovským zemím, protože tyto země jsou členy Africké unie a jak bylo uvedeno výše, ratifikovaly Africkou (Banjulskou) chartu lidských práv a práv národů,“ vysvětluje soudce Pejchal.
„Místo toho, aby se pokusili vyřešit svou údajně nepříznivou situaci výše uvedenými prostředky, se žadatelé pokusili nelegálně vyšplhat přes hraniční plot mezi Marokem a španělským územím v Africe. Podle stížnosti předložené jejich právníky byli španělskými bezpečnostními silami posláni zpět na marocké území. Podle mého názoru neexistuje žádný objektivní důkaz o tom, že by žalobci přelezli plot nebo přesněji, žádný takový důkaz nebyl jejich právníky předložen,“ uvádí soudce.
Podle soudce Pejchala o několik měsíců později jeden ze žadatelů oficiálně požádal Španělsko o udělení azylu. „Pravděpodobně mu nic nebránilo v tomto právním postupu kdykoli předtím. Nebyl mu udělen azyl, protože v řádném azylovém řízení nebyly zjištěny žádné důvody k jeho udělení,“ shrnuje soudce.
„Druhý z uchazečů se vrátil do své domovské země a jeho místo pobytu bylo neznámé více než čtyři roky. Jeho právníci jsou však s ním údajně v kontaktu, i když ne osobně. Podle jeho právníků byl tento další žadatel poslední čtyři roky někde ve Španělsku. Právníci tvrdí, že jsou s ním v kontaktu, i když ne osobně. Podle právníků oba stěžovatelé trvají na tom, aby Soud přezkoumal jejich případ, ve kterém tvrdí, že Španělsko porušilo článek 4 protokolu č. 4 k úmluvě,“ uzavírá základní fakta případu soudce ESLP Pejchal.
Soud měl dost důvodů nepokračovat v případu, měl ho vyřadit
Poté soudce předkládá čistou právní argumentaci, která vychází z Jednacího řádu Soudu a ze znění Úmluvy: „Posouzení věci podle čl. 37 § 1 písm. a) Úmluvy: Z formálního hlediska je třeba zohlednit pravidlo 47 § 7 Jednacího řádu Soudu, podle kterého ,[a] žadatelé informují Soud o každé změně adresy a všech okolnostech souvisejících s návrhem´. Proč? Protože ani stěžovatelé ani jejich právníci tuto povinnost dlouhodobě neplnili. Tuto povinnost – jednu z mála povinností, kterou mají stěžovatelé vůči Evropskému soudu pro lidská práva a také vůči evropskému společenství svobodných občanů – nelze uspokojit prohlášením právníka, že je v kontaktu se svým klientem, ale že jeho klient nemá trvalé bydliště nebo nezná adresu jeho bydliště. Už jenom z této situace – která navíc trvala déle než čtyři roky – může Soud, a já se domnívám, že musí, vyvodit, že okolnosti vedou k závěru, že stěžovatel nemá v úmyslu pokračovat v řízení,“ dochází k jasnému závěru soudce Aleš Pejchal.
Podle soudce Aleše Pejchala měl v tomto případě Soud na samém začátku zkoumat jinou otázku: „Posouzení případu podle čl. 37 § 1 písm. c) Úmluvy: Není nejmenší pochyby o tom, že šplhání plotu, ať už se na něm stěžovatelé podíleli nebo ne, bylo v rozporu nejen s právním řádem Španělska, ale také s obvyklým mezinárodním právem. Španělské bezpečnostní síly neohrozily zdraví, život, důstojnost ani svobodu žádného z účastníků. Soud před tím, než přezkoumal, zda stížnost týkající se slézání plotu je přípustná nebo ne s ohledem na Článek 4 dodatkového protokolu Úmluvy č. 4, mohl a podle mého názoru měl řešit otázku, zda konkrétní fakta měla vést k použití čl. 37 §1 c) Úmluvy, který stanoví, že stížnost bude vyřazena ze seznamu případů, když okolnosti vedou k závěru, že již není důvodné pokračovat v přezkoumání žádosti,“ vysvětluje soudce.
„Oba stěžovatelé vysvětlili své nezákonné chování na marocké hranici se Španělskem svým úmyslem požádat o azyl ve Španělsku z důvodu jejich nepříznivé situace v jejich domovských zemích. Nevysvětlili však, proč si od samého začátku nevybrali legální postup spočívající v podání žádosti o azyl. Navíc se ocitli na území jiného afrického státu – Maroka – který je z pohledu mezinárodního práva bezpečnou zemí. Jak bylo uvedeno výše, měli jedinečnou příležitost obrátit se na Africký soud pro lidská a práva národů. Vzhledem k tomu, že tak neučinili, domnívám se, že v této konkrétní situaci by bylo logičtější, kdyby Evropský soud pro lidská práva postupoval podle článku 37 §1 odst. c) Úmluvy,“ demonstruje soudce Pejchal, proč se Soud případem neměl zabývat.
Španělé měli Afričanům říci, že v jejich situaci je příslušný Africký soud
Podle stanoviska českého soudce by Evropský soud pro lidská práva „neměl vyšetřovat údajné důsledky (v tomto případě slézání plotu) údajně nelidské situace (údajné podmínky v domovských zemích obou žadatelů) v situaci, kde má jasně jurisdikci jiný mezinárodní soud pro lidská práva“. „Podle mého názoru se španělské bezpečnostní síly, prakticky řečeno, dopustily jedné malé chyby. Při návratu všech osob, které se účastnily přelézání plotu, zpět na marocké území, je měly informovat, že pokud nejsou spokojeny se situací v ochraně lidských práv ve svých domovských zemích, mohou podat žalobu k Africkému soudu pro lidská práva a práva národů, který je v této věci příslušný,“ shrnuje Pejchal své stanovisko.
„Jsem si vědom, že výše uvedené posouzení případu představuje zcela odlišný a nový přístup k posuzování stížností podaných u Evropského soudu pro lidská práva. Domnívám se, že mám pravdu, když shledávám, že článek 37 Úmluvy zaslouží mnohem hlubší přezkum Soudem, a zvláště pak přesnou interpretaci, jak je popsána výše. Domnívám se, že obě stížnosti měly být vyřazeny ze seznamu případů ještě před veřejným slyšením před Velkým senátem, protože už nebylo odůvodněné pokračovat v posuzování stížností. Většina tento názor nesdílela, a proto s vědomím této skutečnosti jsem hlasoval kompromisem s většinou. Zvolený přístup je rovněž způsobem řešení případu, i když, podle mého názoru, méně účinným. Považoval jsem však za důležité objasnit můj pohled, protože důvody, proč jsem nakonec souhlasil se zněním tohoto rozsudku, byly odlišné od důvodů většiny,“ uzavírá svůj právní názor v souběžném stanovisku soudce Evropského soudu pro lidská práva Aleš Pejchal.
Irena Válová
