Počet rozhodnutí Nejvyššího soudu (NS), které následně ruší Ústavní soud (ÚS), se od roku 2016 snižuje. Podle dat NS klesl počet rušených rozhodnutí v roce 2019 o 55% oproti roku 2016.
NS to uvedl ve své tiskové zprávě, v níž reagoval na článek České justice. „Tato statistika vypovídá o rostoucí kvalitě rozhodnutí, která vydávají senáty Nejvyššího soudu a také o tom, že jsou tato rozhodnutí v potřebné míře kvalitně odůvodňována. Publikovaná čísla dokládají i to, že soudci Nejvyššího soudu ctí judikaturu Ústavního soudu. To zdůrazňuji především v reakci na nepodložené zprávy, které se občas objevují v médiích a tvrdí se v nich, že mezi Nejvyšším soudem a Ústavním soudem snad panuje jakýsi pomyslný válečný stav. Četl jsem o tom naposledy i minulý týden,“ citovala tisková zpráva předsedu NS Pavla Šámala, o jehož kariéře Česká justice vydala rozsáhlou analýzu. S jeho jmenováním ústavním soudcem vyslovil souhlas minulý týden Senát.
Pavel Šámal se stal předsedou NS v lednu 2015 a zmíněná statistika uvádí za rok 2016 Ústavním soudem zrušených 102 rozhodnutí NS. Právě v tomto roce tehdejší třetí senát ÚS ve složení Jan Filip, Radovan Suchánek a Jaroslav Fenyk konstatoval „judikatorní rozkol“ mezi ÚS a NS. Ve svém nálezu III. ÚS 247/14 uvedli na adresu NS ústavní soudci mj., že „tímto „svérázným“ přehodnocováním obsahu nálezů Ústavního soudu se Nejvyšší soud dopouští postupu ultra vires, neboť k takovému jednání ho právní řád nikterak neopravňuje“. A poměrně zásadní kritika NS ze strany ÚS pokračovala i v dalších letech.
Hned z kraje roku 2018 například senát ve složení Jan Musil, Jan Filip a Jaromír Jirsa v nálezu III. ÚS 976/17 opět konstatoval ze strany NS přehlížení konstantní judikatury ÚS, kdy „nerespektování právního názoru Ústavního soudu, vyjádřeného navíc opakovaně v jeho nálezech ze strany orgánu veřejné moci, nadto zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů“. Krátce na to, v červnu téhož roku, pak druhý senát ve složení Ludvík David, Kateřina Šimáčková a Vojtěch Šimíček ve svém nálezu II. ÚS 2109/17 označil postup NS při odmítnutí dovolání stěžovatele dokonce za absurdní. „Nelze tudíž uvěřit tomu, že by Nejvyšší soud nebyl schopen stěžovatelem v dovolání takto (byť nepřímo) označenou judikaturu identifikovat,“ kritizovali postup NS při odmítnutí dovolání ústavní soudci.
Kritika postupu NS ve vztahu k dovolání zaznívá ze strany ÚS setrvale. Učinil tak například v říjnu minulého roku opět senát ve složení Vojtěch Šimíček, Ludvík David a Kateřina Šimáčková v nálezu II. ÚS 554/18. „V nálezu sp. zn. II. ÚS 1990/15 ze dne 5. 4. 2016 v bodě 22 (N 59/81 SbNU 47) Ústavní soud uvedl k rozhodování Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání, že z usnesení o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost musí vyplynout, z jakého důvodu obsaženého v ustanoveních § 237 a 238 o. s. ř. je podané dovolání nepřípustné, včetně stručného a výstižného (s uvedením nosných důvodů) odůvodnění. Dovolací instance II. ÚS 554/18 9 v nyní posuzované věci tyto požadavky nenaplnila. Jen pokračovala ve směru nastaveném odvolacím soudem (body 24, 25 výše) a poskytla odvolacímu soudu „krytí“ formulacemi, že újma je skutečně v určité míře sdílena a že též ohledně nákladů zastoupení stěžovatelů před správními soudy sice rozhodnutí odvolacího soudu „nevyhovuje všem požadavkům“, ale jeho „případné“ nedostatky nejsou na újmu dovolatelům (sic!). Obě napadená rozhodnutí tedy při aplikaci kritéria sdílené újmy trpí podstatnou vadou nepřezkoumatelnosti, jež dosahuje v daných skutkových i právních aspektech věci intenzitu protiústavnosti,“ stojí ve zmíněném nálezu.
Právě údajná necitlivost a přepjatý formalismus NS při odmítání dovolání bývá zmiňován jako hlavní důvod ostražitosti ÚS ve vztahu k požadavku Nejvyššího správního soudu (NSS) na rozšíření institutu nepřijatelnosti kasační stížnosti. Na nedávném semináři v Poslanecké sněmovně to zmínil bývalý generální sekretář ÚS, dnes soudce NSS Ivo Pospíšil.
Z poslední doby pak je nutné zmínit výraznou kritiku ÚS na adresu NS z června minulého roku ze senátu, v němž tehdy zasedal Jaromír Jirsa, Jan Filip a Pavel Rychetský. V nálezu IV.ÚS 2932/18 konstatovali tito soudci vědomé nerespektování názoru ÚS bez předložení náležité ústavněprávní oponentury ze strany NS. „Ústavní soud tak shledává, že nevzal-li Nejvyšší soud ústavněprávní výklad vyložený ve výše citovaných nálezech Ústavního soudu v potaz, resp. se jím vůbec nezabýval, porušil tím, vzhledem ke smyslu a účelu efektivního a smysluplného koncentrovaného (specializovaného) ústavního soudnictví, majícího nezanedbatelnou funkci při sjednocování judikatury v oblasti ústavně zaručených kautel, maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy, dle níž vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby. Nerespektování právního názoru Ústavního soudu ze strany orgánu veřejné moci nadto zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů,“ nebrali si servítky ústavní soudci ve zmíněném nálezu.
Petr Dimun
