„Dne 24. února jsem byl zatčen a vzat do vazby, byv obviněn ze zločinu dle §101 tr.z. a to Státní bezpečností v Praze, ježto prý jsem tehda z podnětu svého aktivního ministra spravedlnosti od 19. listopadu 1947 do 23.2. 1948 vyšetřoval protizákonným způsobem atentát na tři čsl. aktivní ministry,“ stojí v úvodu jedné z civilních žalob, které podal František Doležel, toho času invalidní důchodce v červnu roku 1970 u Obvodního soudu pro Prahu 2.
Žalovaným byl stát, konkrétně ministerstvo spravedlnosti a vnitra, který Doležela, bývalého olomouckého státního zástupce, nezákonně věznil sedm let. Z toho více jak pět let bez rozhodnutí soudu, právního podkladu, velkou část doby pod falešným jménem, a především za otřesných podmínek, které se zásadním způsobem podepsaly na Doleželově zdraví.
František Doležel (nar. 1900) začal kariéru v justici po studiích práv v roce 1924, kdy byl přijat do „přípravné služby soudcovské“. V roce 1927 byl jmenován soudcem, okresním soudcem a zároveň samosoudcem se stal v roce 1930, současně byl přidělen ke státnímu zastupitelství v Olomouci.
Jmenován státním zástupcem v Olomouci byl v březnu 1931, od května 1943 byl přidělen k Vrchnímu státnímu zastupitelství do Brna, kde setrval do konce války a poté se opět hlásil ke službě do Olomouce, aby to měl blíže své rodině.
V souvislosti se svým vyšetřováním a vězněním Doležel podal na stát celkem 11 žalob, v nichž se domáhal odškodnění za nezákonnou vazbu, vzniklé škody a útrapy, náhradu nákladů obhajoby, náhradu ušlé mzdy státního zástupce či vrácení zabavených věcí či majetku, který mu byl rozhodnutím soudu v roce 1953 zčásti zabaven. Do jeho smrti 19. září 1972 nebylo o těchto žalobách rozhodnuto, přičemž se dá ze spisů usoudit, že byly ze strany státních orgánů, včetně justičních, činěny kroky k průtahům.
Krčmaňská aféra
Obvodní soud pro Prahu 2 o žalobách rozhodl až v dubnu 1973, kdy je zčásti zamítl (ve zbylé části byly pak žaloby staženy), neboť nárok zanikl v důsledku Doleželova úmrtí. Manželka Božena Doleželová a dcera Dana Vašíčková si totiž po Doleželově smrti najali advokáta Josefa Rychetského, otce nynějšího předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského.
Do té doby se Doležel zastupoval sám a byl ve svých věcech velice aktivní, důrazný, avšak v porovnání s reakcemi normalizačního justičního aparátu až noblesně akurátní. Leč, normalizační systém měl, bohužel, především přehršel toho, čeho se Doleželovi už nedostávalo: času.
Tuhle část příběhu tzv. případu Krčmaň, pokusu o atentát „pekelným strojem“ na tři nekomunistické ministry v září 1947, byla dosud neznáma a nepopsána. Česká justice proto přináší v několika článcích nová zjištění, a to na základě studia archivních materiálů v Archivu bezpečnostních složek ČR, Archivu hlavního města Prahy a Národního archivu.
Vraťme se ovšem v celém příběhu na jeho počátek, který si pro účely tohoto textu a z důvodu úspornosti, stanovme na onen 24. únor 1948, kdy byl Doležel podle vlastních slov z již zmíněné civilní žaloby zatčen. Spolu s ním byly postupně zatčeny i hlavní osoby dosavadního vyšetřování, totiž Ladislav Loveček a František Kolava. Ladislav Loveček byl klíčovým svědkem Doleželova vyšetřování, neboť jeho svědectví vedlo až ke komunistickému poslanci Jaroslavu Sosnarovi. Od „Jury“ Sosnara pak už byl jen krůček ke špičkám KSČ v čele s Alexejem Čepičkou, který se osobně snažil o to, aby Doležel a další, kdo se na vyšetřování případu podíleli, byli umlčeni. František Kolava byl zase ten, kdo, coby místní činovník národních socialistů, spojil Lovečka s poslanci této strany a inicioval pak toto vyšetřování, které bylo vedeno mimo dosah již komunistické bezpečnosti. (O celém případu Krčmaň blíže např. Lubomír Novotný, „Krčmaňská aféra“, Vědecká knihovna v Olomouci, 2017; vyčerpávajícím způsobem o pozadí vyšetřování po roce 1948 a podmínkách věznění Doležela a dalších osob napsal Prokop Tomek v textu „Případ Doležel a spol.“, Securitas Imperii 7, Ústav pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, 2001.)
Exhumace Němců „na vlastní pěst“
KSČ a Státní bezpečnost (StB) měly s Doleželem vedle tohoto případu již zkušenosti z vyšetřování masakru karpatských Němců na Švédských šancích u Přerova. Doležel se tehdy vložil do vyšetřování, které bylo vedeno vojenskými orgány pro účast vojenských osob, a začal zjišťovat podíl „civilistů“. Dostal se přitom do střetu s šéfem oblastní úřadovny StB v Olomouci Stanislavem Severinem, kterému vytkl nezákonný postup, neboť StB při exhumaci umučených Němců postupovala na vlastní pěst, aniž by vyrozuměla soud či státní zastupitelství.
První fáze poúnorového „vyšetřování“ skončila podáním obžaloby na Františka Doležela, Ladislava Lovečka a Františka Kolavu v srpnu 1948, přičemž pro pana státního zástupce Doležela žádal soudruh státní zástupce za údajné zneužití pravomoci 5 let odnětí svobody. Hlavní líčení mělo proběhnout v říjnu u Krajského soudu v Praze, přičemž předsedou senátu byl soudce Jiří Solnař. „K projednávání této obžaloby však vůbec nedošlo, ježto nařízení hlavního přelíčení několikráte mně z neznámých důvodů bylo vždy zrušeno a k návrhu prokuratury v Praze dne 6. října 1948 bylo odloženo na neurčito, což soud připustil. Ani já a ani můj obhájce však o tomto rozhodnutí jsme nebyli uvědoměni a dozvěděl jsem se o tom až 9. února 1965, kdy mně bylo povoleno nahlédnouti do trestního spisu“, popisuje v žalobě na stát František Doležel tehdejší situaci.
Jak píše historik Prokop Tomek ve zmíněné studii, příkaz k odročení dal tehdejší ministr spravedlnosti Čepička, který nebyl spokojen s dosavadním výsledkem vyšetřování, což vyplývá i z dokumentů Ústředního výboru (ÚV) KSČ, které měla možnost Česká justice prostudovat. Ve vyšetřování se tak střídají v průběhu let vyšetřovatelé a velmi výrazně se zhoršuje také stav všech uvězněných osob.
Situace se mění po úmrtí Klementa Gottwalda a změnách ve vedení KSČ. Do případu se v průběhu léta 1953 vkládá nejužší vedení této strany, konkrétně politický sekretariát ÚV KSČ. Tomu 31. července předložil ministr spravedlnosti a generální prokurátor zprávu o zdravotním stavu všech dosud vězněných osob, tedy Františka Doležela, Ladislava Lovečka a Františka Kolavy. Na základě této zprávy 12. srpna 1953 přijímá tento orgán ÚV usnesení, v němž ukládá ministrům vnitra Rudolfu Barákovi, spravedlnosti Václavu Škodovi a generálnímu prokurátorovi Václavu Alešovi zjistit důvody „průtahů“ v případu Krčmaň. Ta je hotova 2. listopadu 1953.
Gottwald a Čepička
Z této zprávy je zřejmé, že o vyšetřování celých předchozích 5 let věděl pouze úzký okruh osob, a v jedno období pravděpodobně výhradně Alexej Čepička. Ohledně původně plánovaného hlavního líčení, které se mělo konat 10. října 1948, se ve zprávě píše, že protože ani ze soudního spisu nelze zjistit, proč došlo k jeho odročení, a vzhledem k tomu, že ani tehdejší předseda senátu dr. Jiří Solnař nemohl uvést důvod, byl v říjnu 1953 vyslechnut Milan Klos, který měl na Ministerstvu spravedlnosti tehdy případ na starosti. Ten při výslechu uvedl, že k odročení došlo na pokyn tehdejšího ministra spravedlnosti Čepičky, který „tlumočil pouze rozhodnutí nejvyšších stranických orgánů“. Důvodem mělo být podle Klose to, že věc nebyla ještě „zcela došetřena“, což mělo být příčinou odročování soudního líčení i v dalších letech.
Případu se totiž v únoru 1949, jak zpráva pro vedení KSČ také popisuje, chopil na základě pokynu šéfa speciálního „vnitřního“ oddělení StB Jindřicha Veselého vyšetřovatel Bohumil Smola. O průběhu jeho vyšetřování měl být podle zjištění historika Prokopa Tomka informován přímo prezident Klement Gottwald a z vlády jen ministři spravedlnosti Alexej Čepička a vnitra Václav Nosek. Do té doby skomírající případ nabral jasný směr, kdy se mělo jednat o provokaci národních socialistů, kterou organizoval jejich generální tajemník Vladimír Krajina. (Podrobně o okolnostech vyšetřování viz. Prokop Tomek, „Případ Doležel a spol.“ – vazební podmínky osob „Případu Krčmaň“, Securitas Imperii 7, Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinu komunismu, 2001).
Krajina však již v té době pobýval v emigraci, a tak Smola zatkl jeho bývalého tajemníka Ladislava Reimanna. Ten (ovšem až v květnu, po intenzivních výsleších v tzv. domečku na Hradčanech) označil opravdu Vladimíra Krajinu za iniciátora atentátu a dále uvedl mj. jméno Wilhelma Söhnela, bývalou „šedou eminenci“ protektorátního filmu. Ve zmíněné zprávě pro politický sekretariát ÚV KSČ z října 1953 se popisuje, že Söhnel, který již v té době pobýval v Rakousku, „byl dopaden a přivezen 30. července 1950 do ČSR“. Přesněji řečeno, byl do Československa unesen.
Komunizace justice a Karel Klos
Při konfrontaci se Söhnelem, který jakýkoliv podíl na případu odmítal, ovšem Reimann své svědectví odvolal. „Vynucenou výpovědí Reimanna a jejím prověřováním, hlavně pátráním a opatřeními činěnými k zatčení Söhnela, se vyšetřování případu zdrželo. Mezitím následkem fysického násilí při vyšetřování a působením dlouhotrvající vazby, došlo u prvních tří obviněných k předstíraným i skutečným duševním poruchám, čímž bylo další vyšetřování znemožněno“, píše se ve zmíněné zprávě.
11. října 1950 měl ministr spravedlnosti podat tehdejšímu politickému sekretariátu ÚV KSČ podrobnou zprávu o případu Krčmaň. Tato zpráva obsahovala především popis neutěšeného zdravotního stavu všech vězněných osob. Tehdejší šedá eminence resortu spravedlnosti a v podstatě klíčový muž „komunizace“ justice Karel Klos v lednu 1951 pověřil svého tajemníka, aby na ÚV zjistil, jak byla vyřízena jeho zpráva (pravděpodobně tedy o případu Krčmaň). Jeho tajemník do spisu zaznamenal „Neznámo, kdy to hotovo na ÚV – čekat!“.
V Archivu bezpečnostních složek lze dohledat dokument, který lze interpretovat tak, že tuto iniciativu potvrzuje. Jedná se pravděpodobně o dopis z ÚV KSČ, adresovaný tehdejšímu ministrovi národní bezpečnosti Ladislavu Kopřivovi, v němž mu jistý soudruh Papež posílá „materiál, který nám byl postoupen z ministerstva spravedlnosti, týkající se případu Krčmáň“. Papež v něm popisuje, že na pokyn tehdejšího generálního tajemníka Rudolfa Slánského materiál nejdříve poslal Čepičkovi. „S. Čepička mi jej vrátil s tím, že bylo na příslušných místech dohodnuto, že má být předán ministrovi NB, aby případ byl došetřen a projednán úhrnně“, píše se ve zmíněném dopise. Z ministerstva národní bezpečnosti je pak onen materiál 24. února, tedy přesně tři roky od zatčení Františka Doležela, postoupen veliteli Stb Jaroslavu Horovi s tím, že „je třeba obnovit šetření věci a urychleně vypracovat návrh na řešení celého případu“.
Ale zpět ke zprávě pro ÚV KSČ z listopadu 1953. K věci byl podle ní vyslechnut v srpnu 1953 i někdejší náměstek předsedy Státního soudu v Praze (1948-1952), v době výslechu již soudce Nejvyššího soudu Václav Černý, v jehož trezoru se měl spis k případu Krčmaň nějaký čas také nacházet. Ten uvedl, že začátkem roku 1951 předal veškeré písemnosti k případu na pokyn náměstka Klose „orgánu státní bezpečnosti, a to jistému Konrádovi, orgánu Stb“, což se podle Klose mělo stát „na pokyn politického sekretariátu ÚV KSČ“. Ve zprávě se dále píše, že k předání dalšího materiálu Stb došlo 17. července 1952, přičemž „materiál převzal orgán č. AZ 1074“.
„V dalším poukazujeme na zmíněnou již zprávu generálního prokurátora a ministra spravedlnosti ze dne 31. července 1953, v níž se na č.l. 3 uvádí, že spisy byly předány dne 10.3. 1953 orgánem MNB (Ministerstvo národní bezpečnosti, pozn. autora) generální prokuratuře. Tato je postoupila krajské prokuratuře v Praze, která dnes 24.7. 1953 vypracovala novou žalobu a to pouze na Františka Doležela, Ladislava Lovečka a Františka Kolavu, zatím co ostatních 6 obviněných, kteří jsou na svobodě, žalováno není. Žaloba napadla u krajského soudu v Praze dne 31.7. 1953“, uzavírá se ve zprávě.
Vyloučení veřejnosti
Ta dále obsahuje návrh generálního prokurátora a ministra spravedlnosti na to, aby hlavní líčení proti F. Doleželovi, L. Lovečkovi a F. Kolavovi proběhlo u krajského soudu s vyloučením veřejnosti, přičemž předsedat senátu má dr. Hýbner a žalobu má vést krajský prokurátor dr. Adamec.
Ono vyloučení veřejnosti mělo pravděpodobně svůj důvod, neboť přestože někteří z lékařů vydali posudky, že všichni tři obvinění jsou schopní soudní líčení absolvovat, tak jak se později ukáže při projednávání případu v roce 1968 u Nejvyššího soudu, nebylo tomu tak. Ba naopak, zdravotní stav všech tří byl otřesný. František Kolava byl například k soudu přinesen na nosítkách, neschopen slova. Při elektrošocích na psychiatrii v Bohnicích mu totiž způsobili oboustrannou frakturu krčků stehenních kostí. Navíc Prokop Tomek ve své studii zmiňuje zprávu z vězeňských záznamů o úrazu lebeční kosti, kterou měl Kolava utrpět už v roce 1950. František Doležel trpěl pokročilou anginou pectoris, během věznění došlo ke krvácení do střev, měl žaludeční vředy a psychické problémy. Ladislav Loveček se ve vězení pokusil o sebevraždu, dlouhodobě měl těžké psychotické stavy a také se nakazil tuberkulózou. Všichni tři byli navíc ve věznicích pod jinou identitou a byl jim odepřen styk s rodinou.
Jak rozhodli na ÚV, tak se i stalo. Krajský soud v Praze odsoudil 25. listopadu 1953 Františka Doležala, Ladislava Lovečka a Františka Kolavu pro přípravu úkladů o republiku podle zákona na ochranu republiky z roku 1923. Františka Doležela k 7 letům odnětí svobody, Kolavu k 6 a půl roku odnětí svobody a Lovečka k 6 letům, všechny zároveň ke ztrátě poloviny majetku.
Postup to byl po právní stránce velmi zvláštní, na což zpětně poukázal ve zmíněné žalobě na stát i sám František Doležel. 21. července 1953 totiž původně podanou obžalobu z roku 1948 vzala prokuratura zpět, 28. července Lidový soud trestní v Praze pak v důsledku toho trestní stíhání všech osob zastavil, opět aniž by je o tom uvědomil. Ač bylo tedy trestní řízení pravomocně skončeno, krajská prokuratura v Praze obratem podala žalobu novou, překvalifikovanou podle zákona na ochranu republiky. „Nebyl vzat při tom zřetel, že tento zákon na „Ochranu republiky“ číslo 50/23 Sb. z. a n. byl zrušen zákonem z 6. října 1948 číslo 251/48 Sb.,“ píše k tomu ve své žalobě na stát o 17 let později Doležel.
Doležel a Kolava se proti rozhodnutí Krajského soudu odvolali, Nejvyšší soud však v prosinci jejich odvolání v prosinci zamítl. „Nejvyšší soud v Praze ve veřejném zasedání, ale aniž by uvědomil mne nebo mého obhájce dne 1.12. 1953 k stížnosti Generální prokuratury – která ani mně ani mému obhájci nebyla doručena – vynesl rozsudek (…), jímž bylo zrušeno zastavení trestního stíhání vyslovené Lidovým soudem trestním v Praze pravomocným usnesením dne 28. 7. 1953. Věc byla vrácena tudíž do stavu přípravného vyšetřování dne 1. 12. 1953. Ale Nejvyšší soud v Praze rozsudkem ze dne 4.12. 1953 (…) nalézací rozsudek Krajského soudu v Praze z 25. 11. 1953 potvrdil,“ podává k tomu ve zmíněné žalobě Doležel.
Naopak Ladislav Reimann a Wilhelm Söhnel byli po letech žalářování propuštěni bez soudu. Reimann v dubnu 1953, Söhnel v květnu téhož roku a následovalo jeho vyhoštění do Rakouska. Mimochodem, jak Söhnel, tak Reimann v šedesátých letech požádají za tyto události o odškodnění také, ale to je jiný příběh.
Z vězení vyšel František Doležel 24. února 1955, tedy přesně 7 let poté, co byl zatčen. V červenci roku 1968 tehdejší prezidium Nejvyššího soudu oba rozsudky zrušilo jako nezákonné a vrátilo věc Krajské prokuratuře v Ostravě, aby věc znovu projednala a rozhodla. Ta 29. dubna 1969 vydala rozhodnutí, kterým bylo trestní řízení proti Františku Doleželovi zastaveno. A zde začíná další část příběhu.
Petr Dimun
