Stát si stále myslí, že může obci mluvit do samosprávy. To ale už třicet let neplatí, říká v rozhovoru pro Českou justici advokátka Jana Zwyrtek Hamplová, čerstvá nositelka titulu Právník roku v kategorii správní právo. Známá advokátka zastupitelů vidí cestu k omezení nedůvodné kriminalizace v tom, že se vrátí do hry společenská nebezpečnost trestného činu.
Jak jste se vůbec k problematice trestního stíhání zastupitelů dostala?
Přivedl mne k tomu můj profesní zájem o právo samospráv už od dob studií, na samosprávu jsem se také zaměřila od počátku své advokátní praxe, a pak k tomu nepochybně přispěla i moje práce v zastupitelstvu mého rodného města. Už dvacet let sleduji kauzy v celé České republice, řadu z nich jsem osobně zastupovala nebo se podílela na přípravě obhajoby. Mimo to řeším klasické případy samosprávy i její každodenní právní problémy mimo trestní i soudní řízení. Zastupuji už více jak deset let obce, města, kraje a jiné veřejnoprávní subjekty.
Nestála za vlnou represe i skutečnost, že v řadě případů docházelo k trestné činnosti, a že si představitelé místních samospráv udělali z měst a obcí zlatý důl? Dnešní ministryně spravedlnosti Marie Benešová v tehdejší roli nejvyšší státní zástupkyně dokonce hovořila o starostech jako o gubernátorech, kteří si mohou dovolit cokoli.
V čele některých měst stáli skutečně lidé, kteří měli skončit za mřížemi za to, co se svými městy udělali, ale na ty, paradoxně, zákon často nedosáhl. Sama jsem zastupování tohoto druhu několikrát odmítla, protože s podobným jednáním bytostně nesouhlasím. I na starostu svého rodného města jsem sama v 90. letech podala trestní oznámení, protože mnoho zavinil. Všechny soudy ho odsoudily za trestnou činnost, až Nejvyšší zprostil, přestože za ním byly milionové škody. I tehdy mi došlo, že se tímto oborem prostě chci a budu zabývat. Pokud tedy co kritizuji, pak je to stíhání zastupitelů za jednání, které nikdy trestnou činností nebylo a nemohlo být, a které vychází z naprosté neznalosti samosprávy ze strany policie a státních zástupců. Otevírala jsem navíc kancelář v roce 1999, tedy až na konci divokých devadesátých let, kdy v roce 2000 začal platit nový zákon o obcích, který již byl přísnější, a doba gubernátorů byla u konce s dechem. I dnes se pár místních diktátorů objeví, ale je to naprosté minimum z těch více jak šest tisíc obcí a měst. A můžete mi věřit, že slušného starostu, který třeba něco spletl, nebo dokonce ani to ne, a toho, kdo něco dělal úmyslně, poznám za ty roky na sto honů. Zastupuji jen ty první, o to více razantně a ke státu kriticky.
Řada trestních stíhání nakonec končí zprošťujícími rozsudky. V čem vidíte problém?
Problém je v tom, že oblast samosprávy je z hlediska práva velmi složitá, a to i pro právníky, kteří samosprávou neprošli. Tedy například nikdy nebyli zastupiteli. A když vidím někdy až základní neznalost policie či státních zástupců u výslechů a soudních jednání, je to až zoufalý pocit. Tedy hlavní problém je v neznalosti a nepochopení samosprávy v její samé podstatě. Třeba v tom, že když má k tomu důvody, které jasně uvede, může klidně stavební parcely svým občanům rozdat zadarmo, nebo jakkoli snížit prodejní cenu domu, který se marně snaží prodat roky, nebo žádat své občany o dary, aby obci přispěli na to či ono. Aktuálně řeším kauzu, kdy se policii nelíbí, že obec půjčovala svým občanům obecní techniku za symbolickou částku. Proč by to neudělala, když na to má? Je zde snaha dělat z radnic opět národní výbory, které nejsou svéprávné a jsou tu jen od toho, aby poslouchaly, ale to už tady neplatí třicet let.
Jaké se do trestní represe promítá i to, že orgány činné v trestním řízení nerespektují zásadu subsidiarity, a proto vedou trestní řízení i tam, kde se evidentně jedná maximálně o správní delikty?
U obcí to až tak není. Tam v 90 % nejde o to, zda je něco správní delikt, nebo trestný čin. Tam stojí úvaha jinak – zda obec podobné jednání může jako samostatný subjekt realizovat, nebo tím jednáním naplňuje skutkovou podstatu trestného činu. Tedy zda je v daném jednání „svobodná“, nebo takto jednat nesmí. A zde se nejčastěji policie a státní zástupci pletou, když normální rozhodování obce v oblasti samostatné působnosti si vůbec dovolí hodnotit, a co hůř, dají mu nálepku trestné činnosti.
Před časem vydalo Nejvyšší státní zastupitelství ke stíhání zastupitelů analýzu. Jak ji i vzhledem ke dvouleté praxi hodnotíte?
Ta analýza má nepochybně dobré jádro, skutečně ve vztahu k počtu trestné činnosti je stíhaných zastupitelů minimum, ale to pro mne není důvod k bagatelizování těch vážných odborných chyb, kterých se orgány činné v trestním řízení i v tom početním minimu dopouštějí. Protože za tím vidím ty zničené lidské životy, zásahy do rodin, do pověsti těch lidí – musíme si totiž uvědomit, že každé stíhání, a co stíhání, už podání trestního oznámení, u těchto lidí vyvolává obrovský zájem regionálních, a někdy i celostátních, médií, a ti lidé, kteří jsou terčem, „lovnou zvěří“, stojí rok dva tři na pranýři a v pozici osob, které jsou v očích lidí zločinci. A to je často bohužel hlavním motivem těchto oznámení – ty lidi dehonestovat, nejčastěji před volbami. Nejde o tu věc, ale o veřejný lynč. Myslím si, že stát by měl dokázat velmi rychle podobná podání vyhodnotit, a dojít ke správným odborným závěrům, aby tomu honu médií zabránil. A to, bohužel, zatím v řadě případů, neříkám, že ve všech, neumí. Proto například nyní v kauze Postoloprty budeme žalovat vysoké náhrady za nemajetkovou újmu zásahu do osobnosti zastupitelů, kteří byli nezákonně 3 roky stíháni, obvinění odsouzeni trestním příkazem a obžalováni. Dokud nebude stát muset platit za tyto vážné chyby miliony, nemá důvod si dávat pozor. Tak ty miliony budeme poprvé chtít.
Co byste jako advokátka zastupitelům poradila, aby se případnému stíhání vyhnuli?
Radím jim ve svých přednáškách, článcích a publikacích dvě věci – jednak u složitějších věcí nepodceňovat právní pomoc obcím a městům už ve fází rozhodování, tedy, když to řeknu velmi lidově, nešetřit na právnících, protože šetří peníze obce, a ohrožují sebe sama, a jednak nepodcenit formální náležitosti zápisů, důvodových zpráv, zkrátka aby i za pár let, když někdo vezme do ruky zápis ze zasedání zastupitelstva nebo rady, bylo hned jasné, proč bylo přijato takové rozhodnutí, jaké byly jeho motivy, apod. Tady aby si vytvářeli „alibi“ předem. A abych nemluvila negativně jen o orgánech činných v trestním řízení, musím bohužel uvést, že řada obcí a měst oba tyto aspekty prozatím dost podceňuje. Proto se snažím osobně v rámci svého vzdělávacího projektu MUNICIPAL jim tyto věci vysvětlovat a nabádat je k prevenci všeho od počátku.
Vytvořila se již ustálená judikatura, o níž by se dal opřít postup OČTŘ, obhajoby a soudů?
Ty kauzy jsou tak jiné, že to nelze říct. Ale osobně uvažuji o publikaci, v níž se budu snažit zobecnit to, co přinášejí jednotlivá zprošťující rozhodnutí soudů, tedy ten výstup z judikatury, aby tato publikace mohla být zdrojem jak pro zastupitele, tak pro orgány činné v trestním řízení, tak třeba pro kolegy. Chci požádat o pomoc v tomto směru i kolegy, kteří se danou agendou také zabývají, abychom takto společně přispěli k zlepšení stavu v této oblasti, tedy to, co automaticky z rozsudků zobecnit nejde, abychom zobecnili sami. Česká advokátní komora tomuto tématu věnovala v minulém roce mnoho sil včetně tří konferencí přímo za účasti nejvyššího státního zástupce, takže oporu jistě najdu i zde.
Do jaké míry dochází formou trestní represe k přehodnocování legitimních politických rozhodnutí? Kudy vede hranice mezi právem rozhodnout o majetku obce i podle jiných kritérií než je cena, a škodným jednáním, které je trestné?
Otázka je, co je tzv. ono škodné jednání. Mám nyní kauzu, kde byla starostka obce obžalována za to, že způsobila obci prospěch. Čtete správně. Dokázala získat do rozpočtu přes 400 tisíc korun, a stojí za to před soudem. Podstata je v tom, že zastupitelé rozhodli, že po občanech, kteří ničí nadmíru obecní komunikace, budou chtít příspěvky do rozpočtu obce formou darů. Obec uzavírala klasické darovací smlouvy, a občany takto vedla k určité morální odpovědnosti, o dary je žádala. Policie a státní zástupce usoudili, že překročila pravomoc úřední osoby, protože vybírala nezákonné poplatky za užívání komunikace. Slovo poplatek nikde nezaznělo, jen ve fantazii policie, a linie motivů obce byla také jasná a bohulibá. Přesto za to, že se obci podařilo své občany přemluvit k tomu, aby nesli za své jednání odpovědnost, je starostka postavena před soud. A podobných případů mám několik, tento je však zatím nejvíce absurdní. Alfa a omega je v tom, že si stále stát myslí, že může obci mluvit do samosprávy, do jejích úvah, a to prostě už třicet let neplatí. Tvrdím dokonce, že obec má právo i na chyby, jako každý z nás, když se rozhodujeme. O to hůř, když žádné neudělá, a přesto jsou její zástupci vláčeni po soudě. Peníze u samosprávy nejsou to nejdůležitější, ale stále je to takto posuzováno. A vracím se k úvodu – orgány činné v trestním řízení zatím nepochopily, co samospráva je, a co si vůči ní mohou, a co nemohou dovolit. Řeknu příklad – pokud se obec rozhodne postavit školu, aby její děti nemusely dojíždět, nikdo nemá právo se jí ptát, proč dala peníze na školu, když je ve vedlejší vesnici, a proč tedy takto utrácela. Jediným měřítkem obce je to, zda na to utrácení má, a zda to, co dělá, je ve prospěch občanů. Kolik to stojí, není tak podstatné.
Jaký případ vás z pozice advokátky nejvíce zaujal?
Těch bylo více. Z poslední doby ten o starostce, obžalované za to, že způsobila obci prospěch. Z poslední doby pak kauza zastupitelů Postoloprt, kteří v majetkoprávní dispozici postupovali jako z čítanky, nelze jim nic vytknout, a přesto jich deset skončilo s obžalobou na krku – jen proto, že policie a pak státní zástupkyně byli odborně zcela mimo. Starosta města Kroměříž byl rok trestně stíhán, a to za účelově vytvořenou konstrukcí sčítání plateb za právní služby, aniž si současně policie povšimla, že mimo jiné díky dobrým právníkům došlo k uzavření významné akcionářské dohody, která danému regionu chrání na padesát let cenu vody. Na každém případu mne zaujme něco, a pořád ještě bývám překvapena – myslím negativně, co je vůbec možné.
Hovoří se i o některých legislativních opatřeních, která by měla eliminovat bezdůvodná trestní stíhání, především o zrušení trestnosti porušování povinností při správě cizího majetku z nedbalosti. Pomohlo by to?
Víte, mám na to trochu jiný názor. Když zrušíme nedbalost, může se stát, že pak skutečně opravdovou nedbalost nebude moci postihnout tam, kde by si to zasloužilo. A to se netýká jen samosprávy, ale i jiných veřejnoprávních subjektů. Ti, kdo spravují cizí majetek, by skutečně neměli jednat nedbale. Cestu vidím spíše v tom vrátit do hry opět společenskou nebezpečnost trestného činu, tedy vysoce individuální přístup k jednotlivým případům, a pokud jde o zastupitele obcí a měst, musí dojít k výrazné změně zákona o obcích, nebo dokonce k přijetí úplně nového zákona, aby byl více návodný, tedy aby vedl zastupitele k automaticky odpovědnějšímu přístupu. Máme-li ne právě kvalitní zákon, nemůže chtít kvalitu po lidech, kteří podle něj musí jednat.
Vedle své advokátní činnosti se věnujete i dalším aktivitám, které se týkají úlohy místních samospráv. Můžete je přiblížit?
Samospráva je mým osudem, a tak se na ni postupem let nabalily další, ale přímo s ní spojené činnosti. Založila jsem vlastní vzdělávací projekt MUNICIPAL, kterým prošly za ty roky už tisíce zastupitelů, a v jehož rámci přednášíme právo pro obce a města v celé České republice, pořádáme každoroční kongres FORUM MUNICIPAL, letos již osmý ročník, tři roky jsem byla odborným garantem projektu AKADEMIE SAMOSPRÁV, který finančně podpořil senátor Ivo Valenta, a v tomto roce zahajuje činnost spolek Unie sebevědomé samosprávy, jejímiž členy se mohou stát obce a města, a která si klade za cíl být odbornou autoritou a oporou pro samosprávu všude tam, kde to bude třeba, a být pro své členy informačním a odborným servisem. Napsala jsem už také stovky odborných článků, několik publikací, poslední s nich je Komentář zákona o obcích spolu s kolegy JUDr. Koudelkou a doc. Průchou. V počítači mám první elektronickou publikaci Vzory právních listin pro obce a města, a v šuplíku Radniční povídky s podtitulem „…kterým nebudete věřit“. Potřebovala bych, aby měl den čtyřicet osm hodin.
Dušan Šrámek
