Při vzniku institutu tzv. ochranného dohledu se střetlo tehdejší vedení Federálního ministerstva vnitra ČSSR s Ministerstvem spravedlnosti ČSR, které bylo předkladatelem návrhu. Vyplývá to z archivních materiálů, na které narazila Česká justice při pátrání po souvislostech článku, který stál za koncem kandidatury Heleny Válkové na funkci veřejné ochránkyně práv. Zástupci Veřejné bezpečnosti tehdy požadovali dokonce uvalení dohledu i preventivně a bez svolení soudu.
Institut ochranného dohledu byl do československého právního řádu zaveden v březnu 1973 zákonem č. 44/1973. Už na začátku jeho příprav se do celého procesu vnesl moment politický, kdy na zasedání předsednictva Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) 10. prosince 1970 zazněl požadavek „chránit všemi zákonnými prostředky socialistický pořádek a práva občanů před činností nejen protisocialistických, ale i asociálních živlů“. Předsednictvo ÚV KSČ konstatovalo stoupající trend činnosti těchto „živlů“, jejich recidivu, což mělo mít i „politický dosah“.
Návrh představil ministr Němec
Tehdejší legislativní rada federální vlády pověřila provedením těchto požadavků české ministerstvo spravedlnosti. To ovšem již během roku 1970 podle všeho pracovalo na věcném záměru zákona ochranného dohledu, jak vyplývá z dopisu českého ministra spravedlnosti Jana Němce legislativní radě vlády z října 1971, v němž představil „návrh zásad zákonné úpravy ochranného dohledu“.
Návrh v tomto dopisu představil ministr Němec (funkci ministra spravedlnosti ČSR zastával v letech 1969-81) jako první z kroků, po němž by měla následovat komplexnější úprava o lidi propuštěné z výkonu trestu, přičemž „vychází z poznatku, že kladných výsledků v boji proti hlouběji mravně narušeným jedincům, kteří nebyli výkonem trestu odnětí svobody dostatečně převychováni, možno docílit – jak ukazují zkušenosti z jiných států, především socialistických – dočasnou kontrolou způsobu života těchto jedinců, tj. dohledem nad nimi“.
Text Válkové a Urválka kritiku obsahuje
Němcem předložený koncept obsahuje v podstatě ve všech základních bodech později schválený zákon č. 44/1973. S dvěma výjimkami. Oproti konečné verzi počítal návrh s tím, že by bylo možné ochranný dohled uvalit i na mladistvé pachatele. „Ježto i mezi mladistvými delikventy jsou tak mravně narušení jedinci, že v zájmu dostatečné ochrany společnosti je třeba u nich použít ochranného dohledu, není důvod paušálně vyloučit mladistvé z uplatnění ochranného dohledu,“ popisuje se v tomto materiálu. Předpokládá se ovšem se specifickým přístupem k mladistvým, který by upravovaly prováděcí předpisy tak, aby bylo vůči nim postupováno „obezřetně a citlivě“. Ve schválené verzi zákona ovšem už hned druhý odstavec §1 vylučuje z ukládání dohledu mladistvé. Druhá odlišnost spočívá v tom, že v průběhu ochranného dohledu Němcem předložený návrh nedoporučuje variantu, kdy by o jeho předčasné ukončení mohl požádat ten, na něhož byl uvalen. Důvodem mělo být to, že by to vedlo k „paušálnímu podávání věcně nepodložených návrhů“, které by zatěžovaly soudy. Naopak platný zákon možnost, že by ten, jehož se dohled týká, o předčasné ukončení dohledu požádat mohl, obsahoval.
Mimochodem, právě kritiku funkčnosti tohoto ustanovení v praxi, tedy že soudy dostatečně rychle nereagují na žádosti o předčasné ukončení dohledu, obsahoval dnes kritizovaný text dvojice Válková-Urválek. Stejně tak je v tomto původním návrhu počítáno s tím, že by soudy mohly během průběhu ochranného dohledu měnit jeho původně stanovené podmínky. Ačkoliv to žádný z předložených paragrafů neobsahoval, byl to předpoklad předkladatele. „Předpokládá se, že by během výkonu ochranného dohledu bylo možno rozsah omezení a povinností uložených soudem měnit, podle okolností konkrétního případu. Bylo by možno v rámci stanoveném soudem omezení a povinnosti během výkonu dohledu zmírnit, jestliže by k tomu opravňovaly příznivé poznatky o změně způsobu života a chování osoby podrobené dohledu, nebo výkon dohledu, v uvedeném rámci opět zpřísnit“, popisuje se v návrhu z října 1971. Konkrétní provedení ovšem návrh ponechával na prováděcích předpisech. V praxi se však tento předpoklad očividně nenaplnil. A zde opět dvojice Válková-Urválek ve zmíněném článku v časopise Prokuratura kritizují, že tuto možnost zákon neobsahuje, což vede ke zbytečnému výkonu dohledu u osob, u nichž již ztratil opodstatnění.
Kritika od náčelníků Veřejné bezpečnosti
Co bylo ovšem důležité, Němcův návrh nepřipouštěl možnost, že by o ochranném dohledu rozhodoval jiný orgán než soud. A právě to bylo trnem v oku tehdejšímu vedení Federálního ministerstva vnitra ČSSR. To již v průběhu vzniku zásad návrhu při připomínkovém řízení vyslovilo v lednu 1971 nesouhlas, a to jak se způsobem, kterým ministerstvo spravedlnosti návrh vypracovalo, tak s předloženým obsahem.
Podle informace, kterou vedení vnitra předložil náměstek Ján Pješčak, pozdější Generální prokurátor ČSSR, mělo vyplynout z „podrobného zkoumání a posuzování“ návrhu, že ten ne zcela vyhovuje potřebám Veřejné bezpečnosti. Šlo o to, že navrhovaná opatření by nepůsobila ihned po účinnosti zákona a také, že by se vztahovala jen na pachatele trestné činnosti po účinnosti tohoto zákona. „Tyto nedostatky byly shodně kritizovány okresními náčelníky VB – účastníky internátního školení v SSSR – v doškolovacím kursu,“ stojí ve zmíněné informaci pro vedení federálního vnitra.
Ochranný dohled mimo trestní řízení? Nepodařilo se
A řešení? Vzít si inspiraci v socialistických zemích, kde k uvalení ochranného dohledu není potřeba, aby bylo vůbec vedeno trestní řízení. Důsledně se pak má při přípravě paragrafovaného znění zákona o ochranném dohledu prosazovat, aby se prolomila dosavadní zásada, že o uložení ochranného dohledu rozhodne soud v odsuzujícím rozsudku. Cílem je prosadit, aby tak musel soud učinit i na návrh prokurátora samostatně u osob, kde je „důvodné podezření, že budou páchat trestnou činnost nebo se dopouštět porušování veřejného pořádku a pravidel socialistického soužití“.
Nepodařilo se a zákon setrval na silné roli soudů v celém procesu rozhodování o ochranném dohledu. „Skutečnost, že ochranný dohled znamená ve svých důsledcích zásahy do osobní svobody občana, vůči němuž je zaveden, vyžaduje, aby o jeho uložení a o určení jeho obsahové náplně rozhodoval orgán, u něhož jsou dány potřebné předpoklady pro kvalifikované a objektivní posouzení zákonných podmínek opatření týkajících se ochranného dohledu. Tyto předpoklady jsou dány v plné míře u soudu,“ píše se ve zmíněném návrhu zásad z října 1971, které připravilo ministerstvo spravedlnosti. Jak je však zřejmé, i přesto si represivní orgány normalizačního režimu našly cestu, jak tohoto institutu zneužívat, a to ať s vědomím či bez vědomí konkrétního soudce.
Petr Dimun
