Vzpoura vězňů, která začala 10. ledna 2000 v nápravně-výchovném zařízení ve Vinařicích na Kladensku, se během následující noci a dopoledne rozšířila asi do třetiny věznic. Jedním z důvodů nespokojenosti odsouzených byl nový zákon o výkonu trestu, který zpřísnil vězeňský režim. Uložil například vězňům, že musejí uhradit svůj pobyt ve vězení. Omezil také počet balíků, které mohou dostávat, aby se zamezil přísun drog. Další příčinou byla přeplněnost věznic a špatné sociální podmínky.
Ve 33 věznicích v Česku si tehdy odpykávalo trest či čekalo ve vazbě na rozsudek 23.125 lidí. Kapacita věznic přitom počítala s 19.597 vězni. Věznice tak byly přeplněny v průměru o 17,8 procenta.
Vězni protestovali většinou odmítáním jídla a nástupu do práce. Někteří také tloukli nádobím o mříže. Odsouzení se krom Vinařic bouřili v Kuřimi u Brna, ostravských Heřmanicích, v Příbrami, Valdicích na Jičínsku, Stráži pod Ralskem v okrese Česká Lípa, v Ostrově nad Ohří na Karlovarsku, v Rýnovicích v okrese Jablonec nad Nisou a v Pardubicích. Během dne se k nim připojili i vězni v Novém Sedle na Lounsku, Bělušicích na Mostecku, Mírově na Šumpersku, v Plzni – Borech a v Horním Slavkově na Sokolovsku.
Vězni vinařické věznice předali řediteli požadavky obsahují okamžité oddělení osob podezřelých z nákazy TBC a žloutenky a dodržování karantény. Vězni také požadovali zajištění dostatečného množství prostředků osobní hygieny, nepřetržité dodávky teplé vody a stravu v řádné nutriční hodnotě. Své výhrady, formulované v prohlášení, předali vedení věznic i vězni v dalších zařízeních. Petice se týkaly například režimu přijímání balíků a peněz, sociálních podmínek s důrazem na přeplněnost, úrovně lékařské péče a stravování. Výtky vězňů směřovaly také k trestnímu zákonu, soudům a vnitřním řádům věznic.
Průběh nepokojů byl ve většině nápravných zařízení, která se ke vzpouře přidala, podle jejich ředitelů klidný. Pouze vzpouru ve věznici v Kouřimi na Brněnsku provázelo vyhazování nádobí z oken, pálení přikrývek a rozbíjení židlí a košťat. Do věznice proto přijeli členové jihomoravské zásahové jednotky.
Situaci ve všech věznicích řešili společně s vedením věznic státní zástupci, kteří ze zákona dohlížejí na výkon trestu. Ačkoli se začala pomalu uklidňovat, ještě 13. ledna z celkového počtu 23.125 odsouzených a stíhaných odmítlo ráno stravu 4181 lidí v 17 věznicích. Protesty ustaly poté, co vedení věznic vyšlo vězňům v některých jejich požadavcích vstříc.
Generální ředitelka Vězeňské služby Kamila Meclová se již 13. ledna dohodla s ministrem spravedlnosti Otakarem Motejlem na zvýšení denního limitu na stravu pro jednoho vězně o deset korun, tedy na 45 korun. Vedení Vězeňské služby se rovněž rozhodlo vyjít odsouzeným částečně vstříc v některých požadavcích na zlepšení životních podmínek. Ke zklidnění situace přispěla také jednání pracovníků věznic z odsouzenými.
Ředitelé věznic se po skončení vzpoury shodli, že příčiny protestů odsouzených tkví v dlouhodobě neřešených problémech vězeňství. Podle ředitelů, kteří se zúčastnili schůzky s ministrem Motejlem, panoval ve věznicích po uklidnění protestů křehký stav relativního klidu, který však mohl skončit opětovnými protesty, pokud by se příčiny nepokojů nepodařilo odstranit. Šéfka Vězeňské služby Meclová na poradě zdůraznila, že na špatnou ekonomickou situaci vězeňství, která nakonec vedla k nespokojenosti vězňů, upozorňovalo vedení věznic již od roku 1994. Avšak až v lednu 1998 se vláda touto otázkou zabývala. V průběhu roku 1998 ale ve vězeňství nastala kritická situace v důsledku balíčků ekonomických opatření.
(čtk)
