Senát ve středu schválil nominaci předsedy Nejvyššího soudu Pavla Šámala na ústavního soudce. Pokud bychom měli vycházet z hlavních námitek vůči případnému působení Pavla Šámala na Ústavním soudu (ÚS), které zazněly na jednání Ústavně-právního výboru Senátu, pak lze vybrat dvě základní: působení v předlistopadové justici a otázka jeho kritického odstupu od norem, na nichž se podílel, primárně se tedy jedná o trestní zákon.
Ohledně Šámalovy kariéry soudce v normalizační justici nelze z veřejných zdrojů dohledat žádné podrobnosti. Pavel Šámal započal svoji kariéru v justici jako justiční čekatel Krajského soudu v Ústí nad Labem (KS) v srpnu 1977. Právnickou fakultu Univerzity Karlovy dokončil krátce předtím, v květnu 1977. Čekateloval u Okresního soudu v Mostě (OS), s ročním přerušením z důvodu výkonu základní vojenské služby.
Většinu čekatelské praxe tehdy vykonával na občanskoprávním úseku mosteckého soudu. V hodnocení jeho čekatelské praxe se konstatuje, že na sporné agendě se „zúčastňoval ústních jednání a samostatně vypracoval řadu rozhodnutí, která mají dobrou úroveň“. Obdobný průběh měla praxe i na agendě nesporné, avšak zde jím vypracovaná rozhodnutí měla jen „celkem dobrou úroveň“.
Oproti tomu jeho čekatelská praxe na trestním úseku soudu, která probíhala od 1. ledna do 30. dubna 1979, jakkoliv krátká, zjevně zanechala na hodnotiteli, tehdejším předsedovi soudu, velmi pozitivní dojem. „Na úseku trestním se velmi dobře zapracoval a zvládl jak systém studia spisu, tak i zjištěných podstatných skutečností pro rozhodnutí o dalších právních úkonech od nápadu spisu k dalšímu rozhodování buď vrácení věci k dořešení, nebo nařízení hl. líčení. Samostatně se také podílel na nařizování hl. líčení a byl přítomen hl. líčením v předem určených věcech tak, aby samostatně vypracoval rozhodnutí. I na tomto úseku v průběhu praxe zvládl byť i náročné úkoly a velmi dobře se zapracoval,“ píše se v hodnocení. V něm se také doporučuje, aby byl v dubnu 1979 připuštěn ke složení justiční zkoušky, neboť „má předpoklady pro další odborný a politický růst“. Zkoušku Pavel Šámal složil úspěšně 28. dubna 1979.
Politicky motivované procesy?
Bohužel, v Šámalově osobním spise schází jakékoliv hodnocení jeho dalšího působení na OS v Mostě, kde byl soudcem od 26. června 1979 do 9. listopadu 1982. Jak České justici sdělil mluvčí Nejvyššího soudu (NS) Petr Tomíček, spis neobsahuje ani hodnocení Šámalovy kariéry soudce a od roku 1985 předsedy trestního senátu KS. Zvláště skutečnost, že ve spise chybí hodnocení při jeho přechodu z OS na KS v Ústí nad Labem, je překvapivá.
Na stranu druhou nelze z toho učinit jakýkoliv negativní závěr směrem k osobní integritě Šámala. V osobním spisu se naopak nachází hodnocení z roku 1991, v němž se konstatuje, že sice členem KSČ Šámal byl, a to od toku 1983 do listopadu 1989, avšak nezastával ve straně žádné funkce. „Ve své činnosti vždy respektoval principy soudcovské nezávislosti a dodržování zákonnosti. Nebylo zjištěno, že by někdy podlehl politickým a mocenským tlakům a rozhodoval pod jejich vlivem,“ stojí v návrhu na opětovné jmenování Šámala, který tehdy působil na stáži na Nejvyšším soudu (NS), soudcem.
V době, kdy Šámal na OS v Mostě působil, se zde nicméně odehrávaly některé procesy, které lze označit za politicky motivované či namířené proti lidem, kteří nebyli normalizačnímu režimu „po chuti“. Některým případům se věnoval i Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných (VONS).
Mohlo by vás zajímat
Například v říjnu 1978 zdejší senát v čele s promovaným právníkem Drahoslavem Matěchou odsoudil signatáře Charty 77 Jiřího Chmela pro trestný čin pobuřování k osmnáctiměsíčnímu nepodmíněnému trestu. Chmela měl totiž počátkem ledna 1977 ve svém bytě umožnit podpis Charty 77 a následně v červenci před restaurací Luna v Mostě přehrál záznam prohlášení Charty 77.
Při projednávání věci před KS v Ústí nad Labem několik svědků své výpovědi odvolalo s tím, že vypověděli pod nátlakem a soudce Matěcha pak v lednu 1979 čtyři z nich odsoudil za křivé svědectví. V prosinci 1978 opět senát Drahoslava Matěchy odsoudil k nepodmíněnému trestu Jiřího Slováka, přestože sám prokurátor navrhoval upuštění od potrestání a uložení ochranného léčení. Slovák měl dva roky předtím u mostecké restaurace Luna, zřejmě v notně podroušeném stavu, vykřikovat, že „až bude Gustav Husák viset na větvi, bude v české zemi ráj“. V knize Jaroslava Pažouta „Trestněprávní perzekuce odpůrců režimu v Československu v období takzvané normalizace“ se uvádí ještě několik dalších případů trestní perzekuce „nonkonformních občanů“ u Okresního soudu v Mostě v době, kdy u něj působil také Pavel Šámal.
Přísné tresty
Je však třeba zdůraznit, že až na to, že u stejného soudu tehdy mladý Pavel Šámal plnil čekatelské povinnosti a později začínal soudit, nelze dovodit jakoukoliv jinou spojitost těchto případů s jeho osobou. Je tomu tak obdobně i v případě Šámalova pozdějšího působení jako soudce KS v Ústí nad Labem. I zde se v letech 1982–89 odehrávaly procesy, kde se trestní právo zneužívalo proti politickým oponentům režimu a konkrétní soudci neplnili svoji roli nezávislých arbitrů. Nicméně pokud u OS v Mostě napadaly „politické věci“ najmě promovanému právníku Matěchovi, u KS v Ústí nad Labem většinou končily na stole soudců Josefa Grunta, který byl tehdy předsedou soudu, Václava Nygrína, Ivana Sedláčka, popřípadě Zdeňka Pánka.
Sám Šámal přes svého mluvčího Petra Tomíčka odmítl, že by jako soudce kdy rozhodoval věc, která měla politický podtext. „Soudil běžnou majetkovou trestnou činnost a jinou obecnou kriminalitu. Je přesvědčen o tom, že před listopadem 89 osobně nerozhodoval ve věci jakéhokoli obviněného, který by se hlásil k disentu. Při svém rozhodování vždy důsledně uplatňoval důvody pro ukládání sankcí, které tehdejší platné zákony umožňovaly, včetně ochranného dohledu. Blíže či konkrétněji není schopen se vyjádřit s ohledem na to, že se ptáte na okolnosti z doby před 30 až 40 lety. Zpětně svoje tehdejší rozhodování hodnotit nehodlá, protože to by podle něj měli (a také v rámci „prověrek“ v úvodu 90. let to učinili) jiní, nezaujatí arbitři. On sám říká, že se snažil rozhodovat i tehdy podle svého nejlepšího profesního vědomí a svědomí,“ uvedl k tomu Tomíček. A je třeba dodat, že ani Českou justicí oslovení tehdejší Šámalovi kolegové soudci či příslušníci disentu neuvedli, že by kdy bylo jeho jméno jako soudce spojeno s některým z kontroverzních případů.
Je-li někdy namítána údajná Šámalova přísnost při ukládání trestů, k tomu sám Šámal opět přes svého mluvčího Petra Tomíčka uvedl, že ani za totality, kdy právní řád umožňoval uložit trest smrti, jako soudce takový trest nikdy neuložil, ačkoliv soudil mnohé pachatele nejzávažnějších trestných činů, vražd či brutálně provedených loupeží. Jak dále uvedl, patří k hlavním propagátorům restorativní justice a jako hlavní autor trestního zákoníku začlenil do této právní normy poprvé v dějinách České republiky širokou škálu možností pro ukládání alternativních trestů. V této souvislosti je třeba zmínit snahu Šámala o ukládání peněžitých trestů, kritiku zbytečné kriminalizace dlužníků výživného, kumulace podmíněných trestů, vedoucí pak k dlouhému trestu odnětí svobody či v poslední době aktivitu ohledně nárůstu zamítavých rozhodnutí soudů o žádostech o podmíněné propuštění z výkonu trestu.
Pokud jde o druhou námitku, která se týká možné neschopnosti, či spíše neochoty Šámala nahlížet kriticky některé normy, na jejichž vzniku se v různých rolích podílel, nelze spekulovat a předcházet. Pokud se Českou justicí oslovení právní profesionálové v něčem ohledně Šámala shodují, je to jeho výrazná pracovitost, houževnatost a samozřejmě erudice. Osobní vlastností je pak jistá choleričnost, což působí komplikace v osobních vztazích a některé soudce NS to vedlo i k odchodu z tohoto soudu. Schopnost naslouchat jiným názorům rozhodně zmiňována u jeho jména není, na druhou stranu panuje shoda, že jeho přístup je vždy férový. Rozhodně bude pro mnohé ústavní soudce, zvyklé na právní kontemplaci, spíše obtížným názorovým soupeřem než vítaným „parťákem“ v senátu.
Autor trestního zákoníku
Ohledně již zmíněné otázky, zda bude schopen kriticky nahlížet „své dítě“ v podobě trestního zákona, lze nalézt jistá vodítka. Například Šámalův text z časopisu Právník 4/2018 „Postavení Nejvyššího soudu v právním státě a jeho role při sjednocování judikatury“ obsahuje poměrně ostré vymezení se vůči Ústavnímu soudu (ÚS). Jeden z jeho senátů ve svém nálezu, který se týkal ustanovení trestního zákona o účinné lítosti, podle Šámala „v rozporu s doslovným zněním trestního zákoníku“ chybně zasáhl do výkladu této normy. „Nediferencované používání nálezu pro posuzování vztahu zmíněných forem účinné lítosti na veškeré trestné daňové trestné činy by mohlo představovat natolik závažný zásah do charakteru a významového smyslu trestního zákoníku, že by měl být tento vztah přezkoumán, případně znovu rozhodnut plénem Ústavního soudu,“ píše v článku Šámal.
Co je však důležité, Šámal se zde pozastavuje nad praxí ÚS, který překračuje hranice a zasahuje do výkladu podústavních norem. „S odvoláním se zejména na právo na soudní ochranu Ústavní soud běžně podrobuje kritice postup obecného soudu se současným nastíněním výkladu podústavního práva,“ naznačuje své výhrady Šámal a konkrétně poukazuje na nález IV. ÚS 378/16. V něm se ztotožňuje s disentem tehdejšího soudce Jana Musila, který podle něj „odlišil velmi pregnantně prostor, jenž je chráněn z pohledu práva ústavního a z pohledu práva podústavního (jednoduchého), když obecné soudy dostály všem požadavkům ústavně konformní interpretace“.
Na tomto místě je třeba zmínit, že za Šámalova vedení pokračoval NS v jakési „studené válce“ s ÚS, jehož některé nálezy byly vůči NS velmi kritické. Zvláště v případě rozhodování NS o nepřípustnosti dovolání, kde ÚS často tepe necitlivost soudců NS a neochotu svá rozhodnutí dostatečně zdůvodňovat. Z poslední doby například zazněla výrazná kritika na adresu NS v červnu minulého roku ze senátu, v němž tehdy zasedal Jaromír Jirsa, Jan Filip a Pavel Rychetský. V nálezu IV.ÚS 2932/18 konstatovali tito soudci vědomé nerespektování názoru ÚS bez předložení náležité ústavněprávní oponentury ze strany NS. „Ústavní soud tak shledává, že nevzal-li Nejvyšší soud ústavněprávní výklad vyložený ve výše citovaných nálezech Ústavního soudu v potaz, resp. se jím vůbec nezabýval, porušil tím, vzhledem ke smyslu a účelu efektivního a smysluplného koncentrovaného (specializovaného) ústavního soudnictví, majícího nezanedbatelnou funkci při sjednocování judikatury v oblasti ústavně zaručených kautel, maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy, dle níž vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby. Nerespektování právního názoru Ústavního soudu ze strany orgánu veřejné moci nadto zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů,“ nebrali si servítky ústavní soudci ve zmíněném nálezu.
Je tak otázkou, zda Šámal své výhrady k malé schopnosti sebeomezení Ústavního soudu dodrží, až bude sám ústavním soudcem a zda nahradí Musila ve funkci nejen formálně. Pro to, aby přetavil své názory a stanoviska v nálezy, bude také muset hledat podporu u svých kolegů, které bude muset umět přesvědčit. Jinak se z něj stane autor sice jistě pregnantních, nicméně disentních stanovisek.
Petr Dimun
