Strhující příběh ministerského předsedy a jednoho úniku z vyšetřovacího spisu, kteří novináři napřed otiskli, aby ho poté zničili a zmařili tak vyšetřování, přednesl na mezinárodní konferenci Spravedlivý proces a mediální realita soudce Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) zvolený za Českou republiku Aleš Pejchal. Soudce Pejchal pro tuto příležitost unikátně dohledal, co se s jednotlivými aktéry stalo po rozsudku ESLP, což vyvolává nakonec více otázek, než sám rozsudek. Příspěvek soudce Aleše Pejchala přináší Česká justice v plném znění.
Společná akce Nejvyššího státního zastupitelství a ESLP se uskutečnila v Praze 28. listopadu 2019. Česká justice o akci informovala.
Dámy a pánové,
Je pro mne nesmírnou ctí přispět k zajímavé diskuzi o svobodě projevu a ochraně soukromí právě na tomto nádherném místě před tímto forem. Když jsem o svém příspěvku přemýšlel, dospěl jsem k závěru, že musí být jak právnický, tak žurnalistický. Je na vás, abyste zhodnotili, zda se mi to podaří.
Budu vyprávět příběh jednoho velmi úspěšného ministerského předsedy a také dvou novinářů a rovněž členů tribunálu zřízeného parlamentem, ale především lidské komunity. Ta je totiž v případech týkajících se ochrany svobody projevu zcela nejdůležitější. Na pustém ostrově může jeho jediný obyvatel vykřikovat cokoli a žádnou ochranu nepotřebuje. Jednak tu není nikdo, kdo by ho chránil, ale také nikdo, kdo by mu naslouchal a mohl se eventuálně cítit pobouřen jeho výroky.
Je pozoruhodné, že to byl právě bývalý syrský otrok Publilius Syrus, jenž v prvním století před naším letopočtem ve starém Římě vyslovil úžasnou myšlenku: „Sibi primum auxilium eripere est leges tollere.“ „Mařit zákony znamená zbavovat se základní ochrany.“ Tahle neobyčejná úvaha bude náš příběh provázet. Ale pojďme k hlavním hrdinům mého vyprávění.
Pan Bartholomew Patrick Ahern stál nesmírně dlouho v čele irské vlády. Od roku 1997 až do roku 2008. V době jeho premiérování se Irsku dostávalo přízviska „Keltský tygr“. Ekonomika státu se neuvěřitelně rozvíjela a ministerský předseda byl téměř až do svého neblahého konce doslova miláčkem spokojených obyvatel.
Pan Ahern se dvacet let před nástupem do premiérského křesla stal poslancem, měl rovněž nemalé vládní zkušenosti nejdříve jako ministr práce, později už dostal daleko významnější portfolio jako ministr financí. Právě v období, kdy odpovídal za státní pokladnu, proběhly určité finanční transakce, jež mu později obrazně řečeno zlomily vaz.
Ale nepředbíhejme. Ještě je zapotřebí předeslat, že v době svého premiérování několikrát navštívil Českou republiku. Nejdříve je dne 21. dubna 2004 přijat v Senátu Parlamentu České republiky jeho tehdejším předsedou panem Petrem Pithartem. Irský ministerský předseda na půdě Senátu přednesl řeč k rozšíření Evropské unie, což bylo pro Českou republiku v roce 2004, jak jistě všichni víme, nesmírně aktuální. Nebyla však náhoda, že právě pan Bertie (jak se mu trochu familiárně říkalo) Ahern hovořil v českém Senátu. Irsko v té době předsedalo Evropské unii.
O necelý měsíc později 20. května 2004 je pan Ahern v Praze znovu a tentokrát jedná se svým kolegou z Evropské unie, panem Vladimírem Špidlou, tehdejším předsedou české vlády. Předmětem jejich disputace nebylo nějaké běžné téma, ale otázka přijetí Ústavy pro Evropu. Rok předtím, než návrh této Ústavy odmítli v referendu občané ve Francii tedy dne 29. května 2005 a o dva dny později dne 1. června i občané Nizozemí.
Vrátíme se však do Irska, tam byl pan Ahern o něco důležitější než v České republice, leč kdybyste přeci jenom pouze brouzdali po internetu v českých textech, tak zjistíte, že 6. května 2008 irský ministerský předseda odchází nedobrovolně ze své funkce. A většina čtenářů by se určitě spokojila s vysvětlením, které tenkrát poskytli novináři na serveru „Lidovky.cz“. Cituji: „Podrobnosti o Ahernových transakcích zveřejnil poprvé předloni na jaře list The Irish Times. Premiér tehdy přiznal, že přijal nezdaněné peněžní dary nejméně od 39 obchodníků, ale popíral, že by udělal něco protizákonného.“ Tedy novináři údajně přiměli ministerského předsedu abdikovat z důvodu podezření pro korupci.
Bylo to však trochu jinak. V roce 2006 začal v souvislosti s panem Ahernem pozoruhodný příběh, jehož konec napsal dne 30. září 2014 Evropský soud pro lidská práva.
Než se dostaneme ke zmíněným dvěma novinářům, bude zapotřebí nejdříve ještě pár slov o tzv. Mahonově tribunálu. Podle Tribunals of Inquiry (Evidence) Act z 24. března 1921 tedy volně přeloženo podle zákona o vyšetřovacích tribunálech, samozřejmě ve znění dodatků, založil Irský parlament v roce 1997 svojí rezolucí takovýto vyšetřovací tribunál za účelem vyšetření údajné korupce politiků při plánování developerské výstavby v oblasti Dublinu.
Neodpustím si poznámku, že předmětný zákon z roku 1921 byl vydán před uzavřením anglo – irské dohody z 6.prosince 1922, na jejímž základě se oddělil svobodný Irský stát od Severního Irska, které zůstalo součástí Britského království. Leč tribunál založený v roce 1997 byl samozřejmě tribunálem toliko Irské republiky. A Mahonův proto, že jeho posledním předsedou byl soudce Alan Mahon. Tento tribunál měl při vyšetřování veškeré pravomoci, kterými oplývá High Court tedy vrchní soud, a to při úkonech jako je předvolání a výslech svědků nebo při vyžádání si předložení písemných dokumentů.
Vyšetřovací (Mahonův) tribunál začal po svém založení usilovně pracovat. Jednak velice dlouho od listopadu 1997 do března 2012 a taktéž značně nákladně, odhad vynaložených prostředků na vyšetřování se blížil třem stům milionům EUR. Šlo o nejdelší a zároveň nejdražší vyšetřování v Irské republice.
Nu a konečně k oběma novinářům. Panu Colm Keena bylo v roce 2006 čtyřicet šest let a paní Geraldine Kennedy padesát pět let. Nepochybně oba zkušení novináři. On byl v té době zpravodajem pro politické záležitosti a ona editorkou novin „The Irish Times“.
Tribunál má na pilno a objevuje důležitou stopu pro své vyšetřování. Píše dne 29. června 2006, a svůj dopis označuje jako striktně privátní a důvěrný, panu K., jenž byl podnikatelem a také přítelem současného ministerského předsedy Aherna. Požaduje vysvětlení určitých plateb, především komu byly poskytnuty a proč. Šlo o platby z konce roku 1993, tedy z doby kdy byl pan Bertie Ahern ministrem financí. Pan K. tribunálu na jeho dotazy odpovídá prostřednictvím svého advokáta.
Přichází verze novinářů, kterou nelze ani potvrdit ani vyvrátit. Z čista jasna se údajně dne 19. září 2006 objeví na stole pana Colm Keena kopie celé korespondence mezi panem K. a vyšetřovacím tribunálem. Kopie jsou doručeny anonymně.
Colm Keena informuje editorku Geraldine Kennedy. Rozhodnutí je jednoznačné. Ověř si, co to půjde, a pusť to. Stejně by to udělalo, předpokládám, 99% novinářů.
A v této fázi si neodpustím další poznámku. Postupovali tito novináři skutečně jako hlídací psi demokracie a právního státu? Objevili investigativně něco nového ohledně ministerského předsedy Irska tím, že se rozhodli zveřejnit část šetření zcela nezávislé, profesionální demokratické instituce, která měla prozatím velmi dobré důvody nic nezveřejňovat? Nebudu sám sobě odpovídat, ale pokračovat ve vyprávění.
Už 21. září 2006 si celé Irsko, a s ním i celý svět, mohlo přečíst v „The Irish Times“ článek s třaskavým nadpisem: „ Tribunál zkoumá platby premiérovi“. Článek vycházel především z dopisu tribunálu, jenž byl adresován panu K. Byly použity celé pasáže z tohoto dopisu. Autor článku konstatoval, že pan K. byl toliko jedním z několika developerů, kteří poskytovali panu Ahernovi v době, kdy byl současný ministerský předseda ministrem financí, úplatky v odhadované výši 50.000 – 100.000 EUR. Jak pan K. tak premiér přímo v článku jakékoli úplatky odmítli.
Teprve tímto okamžikem začíná kauza, jež měla svoji konečnou dohru před sedmičlenným senátem Evropského soudu pro lidská práva. A události nabírají rychlý spád. V tentýž den, kdy je článek uveřejněn, píše tribunál paní Geraldine Kennedy. Vyjadřuje své znepokojení, že noviny uveřejnily materiály, které byly striktně soukromé a důvěrné a které byly takto i jednoznačně označeny. Uvádí, že zveřejnění těchto důvěrných materiálů předtím, než byly posouzeny k tomu příslušným forem, poškozuje práci tribunálu a zároveň i práva těch, kteří byli v předmětném článku uvedeni. Zároveň uvádí, že má právo obrátit se s tímto problémem na příslušný soud.
A ve stejný den se obracejí na tuto dámu advokáti pana K., protestují, že uvedeným článkem byla porušena jeho práva. Právní bitva vzplane na všech možných bojových liniích. Pokud jde o Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod jde o souboj mezi článkem 8 a článkem 10, tedy mezi ochranou soukromí a svobodou projevu.
Paní Kennedy chladnokrevně odpovídá tribunálu hned druhý den. Ano „The Irish Times“ obdržel anonymně kopii korespondence zmiňované v článku. Považovala však za záležitost veřejného zájmu vše ověřit a publikovat. Samozřejmě plně uznává, že tribunál má důležitou veřejnou funkci, ale noviny mají svoji povinnost informovat veřejnost.
Tribunál kontruje a dne 26. září 2006 vydává nařízení, aby novináři vydali k dispozici tribunálu veškeré materiály, které byly podkladem ke zveřejněnému článku. Paní Kennedy odpovídá v ten samý den, že po poradě s právními experty veškeré tyto materiály byly zničeny.
Tribunál se rozhodne předvolat oba novináře na den 29. září 2006. Novináři se před tribunál dostaví. Nikdo se nedozví nic více než, že požadované materiály byly zničeny. Paní Kennedy toliko vysvětlí, že jako editorka dala pokyn ke zveřejnění článku, neboť tribunál by mohl také rozhodnout, že jím zjištěné skutečnosti o platbách ministerskému předsedovi jsou mimo jeho působnost a nebylo by nikdy zveřejněno nic.
Jak jinak, na řadu přicházejí soudy. Obracet se na ně musí tribunál, novináři jsou prozatím docela v pohodě. Vždyť zveřejněný článek o ministerském předsedovi byla doslova bomba.
Nejdříve si však tribunál musel vyhodnotit situaci a rozhodnout se jak dál. To se stalo 5. října 2006. Tribunál složený ze tří soudců dochází k závěru, že chování novinářů poškozuje jeho práci a tribunál sám nemá pravomoc uložit jim jakoukoli sankci. Musí se tudíž obrátit na vrchní soud především proto, aby chránil svoji integritu a důvěru veřejnosti v jeho práci. Únik informací je medii přičítán tribunálu. Přitom všichni členové tribunálu jsou přesvědčeni, že je to vyloučeno. V zájmu věrohodnosti práce tribunálu je proto nezbytné, aby byla zjištěna identita původce úniku informací, čemuž bylo zabráněno chováním novinářů, kteří zničili materiály, jež by mohly vést ke zjištění všech potřebných skutečností. Tribunál při své práci nemůže vzbudit dojem, že v průběhu vyšetřování poškozuje zájmy kterékoli ze stran.
Žaloba byla podána 13. února 2007. Argumenty obou stran se již příliš nemění. Tribunál tvrdí, že svojí prací nesmí dopustit zpochybnění dosavadní bezúhonnosti osob, jež jsou vyšetřovány a to se děje bohužel zveřejněním uniklých informací. The Irish Times prostřednictvím paní Kennedy a pana Keena urputně brání jakýkoli náznak prolomení ochrany svého zdroje.
Vrchní soud ve svém rozsudku ze dne 23. října 2007 došel k závěru, že tribunál měl právo vyšetřit a zjistit jakým způsobem došlo k úniku důvěrných informací.
Nejtěžší však samozřejmě bylo posoudit rovnováhu mezi fungováním demokraticky ustaveného tribunálu a svobodou projevu novinářů, do které patří i odmítnutí zveřejnění zdroje jejich informací. Tady vrchní soud dochází k závěru, že musí být také zohledněna práva a zájmy třetích osob. Samozřejmě uznává, že novinář nemá povinnost odhalit zdroj svých informací, leč do pravomoci soudu náleží, aby veškeré skutečnosti posoudil. Zničením požadovaných materiálů se novináři pasovali do pozice soudců, kteří celou věc rozhodli výlučně ve svůj prospěch bez ohledu na práva a zájmy třetích osob. Vrchní soud označuje toto chování novinářů za zjevné porušení vlády práva, neboť ti se nemohou postavit nad zákon a usurpovat si funkci soudu, jako se v tomto případě stalo.
Novináři se odvolávají k Supreme Court tedy k Nejvyššímu soudu.
Jeho rozsudek ze dne 31. července 2009 je nesmírně zajímavý. Novináři vyhrávají a nevyhrávají. Po mnoha letech paní Geraldine Kennedy jej nazve Pyrrhovým vítězstvím.
Nejvyšší soud v podstatě vyhoví odvolání novinářů a zamítne žalobu tribunálu. Kritizuje postup Vrchního soudu a dochází k závěru, že postupoval příliš přísně. Příliš se soustředil na zavrženíhodné jednání novinářů v podobě ničení dokumentů a tím do značné míry devalvoval privilegium novináře neprozradit svůj zdroj informací. Připouští ale, že soud sice na straně jedné při svém rozhodování musí ctít novinářské výsady na straně druhé však žádný občan, tedy ani novinář nemá právo požadovat vynětí ze zákonného procesu.
Nejvyšší soud však v tomto rozsudku nerozhodne v otázce nákladů řízení, tuto otázku si vyhrazuje k samostatnému projednání. Dalo se s trochou fantazie očekávat, že toto rozhodnutí ještě zamíchá kartami.
A Nejvyšší soud si dává na čas. Teprve 26. listopadu 2009 je vydáno obsáhlé rozhodnutí, které novináře vůbec nešetří. Podle něj se novináři vrhli do role rozhodců o správné rovnováze mezi dotčenými zájmy a právy. Samotný akt zničení dokumentů posunul tuto rovnováhu jednostranně ve prospěch novinářů. Toto trestuhodné úmyslné chování novinářů je podle Nejvyššího soudu zbavilo obvyklého očekávání, že v případě úspěchu ve věci samé jim budou přiznány i náklady řízení. Tribunál oproti tomu byl oprávněn provádět vyšetřování, které bylo do značné míry chováním novinářů znemožněno a měl plné oprávnění i se v této situaci obrátit na vrchní soud. A v této, dle názoru Nejvyššího soudu, zcela výjimečné situaci, ukládá Nejvyšší soud novinářům resp. novinám The Irish Times, aby uhradily tribunálu veškeré náklady řízení jak před vrchním tak Nejvyšším soudem.
Tribunál vyčíslil náklady téměř o rok později, v říjnu 2010. Částka to byla závratná 393 055, 42 EUR. Výše však podléhá přezkoumání a vyměření příslušnému úředníkovi vrchního soudu, je to tzv. „Taxing Master of the High Court.“ Řízení o vyměření nákladů řízení bylo přerušeno, a jak to nakonec s jejich skutečnou výší dopadlo bohužel nevím.
Ale ještě před vyčíslením nákladů řízení, již 19. května 2010 podávají paní Kennedy a pan Keena stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva.
Novináři si především stěžovali podle článku 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, že došlo k zásahu do jejich práva na ochranu svých novinářských zdrojů. Tvrdili, že tento zásah nemá jasný nebo přiměřený právní základ, nesleduje žádný z legitimních cílů uznaných v čl. 10 odst. 2 Úmluvy a v demokratické společnosti nemůže být v žádném případě považován za nezbytný. Podle článku 6 Úmluvy si dále stěžovali, že přiznání nákladů vůči nim jako úspěšné straně bylo nespravedlivé, nepřiměřené a svévolné. Dovolávali se i porušení článku 13 Úmluvy, že neměli účinný prostředek nápravy ve smyslu Úmluvy. S odvoláním na článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě si rovněž stěžovali, že rozhodnutím o nákladech řízení, které jim bylo uloženo zaplatit, bylo zasaženo do jejich vlastnických práv. Nakonec podle článku 14 ve spojení s články Úmluvy, které jsem již uvedl, namítali, že byli vystaveni neodůvodněnému rozdílnému zacházení ve srovnání s osobami v obdobných situacích.
Rozhodnutí senátu 5. sekce Evropského soudu pro lidská práva ze dne 30. září 2014 si můžete kdokoli kdykoli otevřít na webových stránkách Rady Evropy, takže budu poněkud stručnější.
Sluší se podotknout, že veškeré návrhy stěžovatelů byly zamítnuty jako zjevně neopodstatněné a stížnost prohlášena za nepřípustnou a to většinovým rozhodnutím členů senátu, ve kterém jsem rovněž zasedal.
Je třeba si uvědomit, že jádrem stížnosti bylo ona přiznaná povinnost uhradit náklady řízení a tím mělo dle obou novinářů dojít k porušení hned několika článků Úmluvy ze strany Vysoké smluvní strany, zejména pak mělo jít o neblahý zásah do svobody projevu. A tak z odůvodnění rozhodnutí senátu bude asi nejdůležitější uvést jen několik stěžejních zásad důležitých pro rozhodnutí:
- Teprve poté, když Tribunál naznačil své právo obrátit se na soud a poté, co nařídil předložení dokumentů, se stěžovatelé – novináři rozhodli zničit důkazy, které by byly základem pro rozhodnutí soudem o sporných veřejných zájmech.
- Stěžovatelům byla k dispozici ochrana soudů, aby mohli obhájit svá práva.
- Všechny osoby musí respektovat roli soudů a nikdo, včetně novinářů, si nesmí uzurpovat soudní funkci.
- A konečně Evropský soud pro lidská práva má za to, že skutečným smyslem rozhodnutí irského Nejvyššího soudu bylo signalizovat, že žádná strana není ani nad zákonem ani nad zákonnou jurisdikci soudů.
Tento příběh jsem nevyprávěl kvůli konečnému rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Tento příběh v sobě skrývá daleko více otázek, které je důležité ve vztahu ke svobodě projevu a ochraně soukromí jednotlivců diskutovat. Těžko by se asi našel jiný podobný příběh, kde zároveň figurují úspěšný ministerský předseda, kvalitní novináři, vyšetřovací tribunál zřízený parlamentem, národní soudy a v konečné fázi i soud mezinárodní. Proto si ještě dovolím své vyprávění doplnit dvěma postřehy.
Vrchní soud rozhodoval v době, kdy ještě byl pan Ahern ministerským předsedou. Nejvyšší soud již v době po jeho rezignaci na tuto funkci. Možná to není důležité, ale rozhodně zajímavé.
Druhý postřeh je poněkud hlubší. Pan Ahern nerezignoval v září 2006 na svůj post následně po zveřejnění oněch materiálů, které záhadným způsobem unikly během vyšetřování tribunálem, jenž zřídil irský parlament. V roce 2007 šel pan Bertie Ahern se svojí stranou znovu do voleb a přes všechny novinové články a podezření vyhrál a stal se potřetí za sebou irským premiérem.
V únoru 2008 je však pan Ahern opět vyslýchán soudcem Mahonem. Dochází k velice prudké výměně názorů. Pan Mahon je výborný vyšetřující soudce. Ministerský předseda ztrácí nervy a připouští, že na účet jeho bývalé partnerky paní Celie Larkin přišly nějaké peníze jako půjčka. V březnu neunese tíhu důkazů bývalá sekretářka pana Aherna paní Gráinne Carruth a mluví o penězích, které přišly na účet jejího bývalého šéfa.
Nuže dvě dámy a výborný soudce stojí především za tím, že ministerský předseda neustojí staré hříchy a dne 2. dubna 2008 oznamuje svoji rezignaci ke dni 6. května 2008, zatímco novináři se soudí.
Jaké jsou osudy našich hrdinů dnes?
Panu Bertie Ahernovi je 68 let, politice se nevěnuje, leč v únoru 2015 získal čestný titul doktor práv z Washington College v Chestertown v Maryland.
Pan Colm Keena má 59 let a je stále novinářem a stále v The Irish Times.
Paní Geraldine Kennedy je stejně stará jako pan Ahern. Novinářkou v The Irish Times již není. V srpnu 2012 byla jmenována docentkou žurnalistiky na Universitě v Limerick. Získala celkem pět čestných doktorátů z irských univerzit.
Panu Alanu Mahonovi je rovněž 68 let. Po čtyřletém působení na postu soudce na odvolacím soudě jej irská vláda v roce 2018 navrhla na pozici ombudsmana pro obranné síly. Funkce se ujal 6. července 2018 na funkční období tří let.
A irská komunita? Asi se shodneme, že období keltského tygra je už jen historií.
Pokusil jsem se odvyprávět příběh, jenž si dle mého názoru zaslouží rozsáhlé místo jak v učebnicích práva, tak v učebnicích žurnalistiky. Otázky, které přináší, poučení, které v něm můžeme nalézt, jsou možná důležitější než rozsudky a rozhodnutí, ze kterých jsem citoval a na jednom z nich se i podílel.
Velmi vám děkuji za pozornost, kterou jste tomuto příběhu věnovali.
(ire)
