V minulosti týraná žena má právo zůstat bydlet v nadměrném bytě se třemi ložnicemi, který nemůže platit, pokud tam zůstat chce, zatímco ženu s těžce invalidní nevidomou dcerou na vozíku mohou úřady z takového bytu vystěhovat. To je výsledek stížnosti dvou Britek u Evropského soudu pro lidská práva na diskriminaci. Takové je rozhodnutí soudu v případu J.D. a A. v. Velká Británie. Český soudce Aleš Pejchal a polský soudce Krzysztof Wojtyczek připojili zásadní nesouhlas. Rozsudek označili za opuštění práva, vstup do politiky a rozhodnutí, ke kterému Soud nemá mandát.
Obě Britky podaly stížnost k Evropskému osudu pro lidská práva. Soud případy údajné diskriminace projednával společně, avšak vynesl nakonec pro každou z žen jiný rozsudek. Rozhodnutí vyvolává více otázek, než odpovědí: zda mezi rovnými existuje hierarchie, kteří diskriminovaní jsou nadřazení a kteří jsou až ve druhé skupině a podle čeho se mají lidé rozdělovaní do často antagonistických skupin zařazovat. Rozhodnutí o stížnosti ve věci J.D. a A. bylo zveřejněno 24. října 2019.
Příběh ženy s těžce postiženou dcerou v příliš velkém bytě
Stěžovatelka paní J.D. žije s těžce postiženou dcerou v nájmu v sociálním zařízení. Podle popisu Soudu jde o dům se třemi ložnicemi. Dcera má poškozený mozek, je permanentně na kolečkovém křesle a je nevidomá. Stěžovatelka se o dceru stará na plný úvazek, bezbariérový byt je jejich situaci přizpůsoben včetně širokých dveří.
V roce 2012 však v rámci úspor schválila vláda Velké Británie dodatek k zákonu o podpoře lidí žijících v sociálním bydlení, v jehož důsledku byla podpora na bydlení paní J.D. snížena o 14%. Důvodem byl fakt, že v domě, kde s dcerou žije, má tři ložnice, tedy o jednu ložnici více, než kolik ložnic pro dvě osoby zákon o sociální podpoře povoluje.
Novou částku však z důchodu paní J.D. už nebyla schopna platit. Požádala tedy o dodatečný příspěvek na bydlení, který ji byl na přechodnou dobu do konce roku 2017 schválen. V době, kdy podávala stížnost, čekala na odpověď, proč ji nebyl nabídnut menší byt, který by splňoval potřeby dcery.
První stěžovatelka paní J.D. začala svoji situaci řešit u britských soudů v roce 2013. Soud konstatoval, že britská úprava skutečně diskriminuje ty, kteří by potřebovali více ložnic, než zákon umožňuje. Shledali však, že neexistuje žádná konkrétní třída lidí, která by mohla být identifikovaná jako zasažená právní úpravou z důvodu postižení.
Příběh v minulosti týrané ženy v příliš velkém bytě
Stěžovatelka paní A. žije už dvacet pět let rovněž v nájmu v sociálním bytě také se třemi ložnicemi. Bydlí tam se synem. Do domu se třemi ložnicemi byla umístěna kvůli nedostatku bydlení se dvěma ložnicemi, stojí ve faktech o případu.
V minulosti měla paní A. vztah s extrémně nebezpečným mužem, který byl odsouzen za vraždu. Poté, co byl v roce 2002 propuštěn z vězení, přišel do bytu paní A., dopustil se na ni násilí. V roce 2012 to zopakoval, a policie proto paní A. zařadila do programu ochrany před domácím násilím, jehož součástí je ochrana bydlení.
Také stěžovatelka paní A. obdržela příspěvek na bydlení od státu a také této stěžovatelce byl na základě nového zákona příspěvek zkrácen o 14% ze stejného důvodu: bydlení má tři ložnice pro pouhé dvě osoby. Podporu místní úřad zamítl a paní A. navíc obdržela dopis, hrozící vystěhováním. Situace dokonce přitáhla pozornost ministra, který za ni u místních úřadů intervenoval, uvádí Evropský soud pro lidská práva v popisu okolností případu.
Mohlo by vás zajímat
Soudní spor paní A. začal ve Velké Británii v roce 2014. V jejím případě soud rozhodl, že zákon je diskriminační prima facie, avšak jde o diskriminaci oprávněnou. V roce 2016 byla stížnost obou žen Nejvyšším soudem Velké Británie zamítnuta. Obě stěžovatelky podaly stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva proti Velké Británii.
Na scéně Článek 14, práva postižených a Istanbulská úmluva
Poté co Evropský osud pro lidská zpráva shrnul britskou legislativu týkající se počtů ložnic v obydlí ve vztahu k počtům obyvatel domu nebo bytu a k vypláceným podporám, sestavil Soud rovněž přehled relevantních mezinárodních aktů, judikatury a mezinárodních smluv. Soud především uvedl dvě smlouvy: Úmluvu OSN o právech postižených osob a Úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí, tzv. Istanbulskou úmluvu.
Soud rovněž stanovil, který článek Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách mohl být jednáním Velké Británie porušen. Je to Článek 14 ve spojení s Článkem 1 dodatkového protokolu 1.
Článek 14 – Zákaz diskriminace říká: Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.
Článek 1 dodatkového protokolu 1 – Ochrana vlastnictví pak uvádí toto: „Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
Soud: Vystěhovat invalidní dítě není porušení jeho potřeb
Po shrnutí stanoviska stěžovatelek a britské vlády začal Soud klást otázky. Podle Soudu bylo sice prokázáno, že se stěžovatelkami bylo zacházeno stejným způsobem jako s ostatními příjemci příspěvku na bydlení, ale jejich situace se výrazně lišila.
Jako zranitelné osoby byly opatřením vlády zvláště dotčeny, neboť vykázaly potřebu zůstat ve své zvláštní situaci v bydlení přizpůsobenému tomuto postavení a k tomu měly sníženou schopnost za toto bydlení platit. Soud se musí ptát, zda nevzetí v úvahu této rozdílnosti je diskriminační, stojí v rozsudku ESLP. „Takové zacházení je diskriminační, pokud nemá objektivní a přiměřené odůvodnění; jinými slovy, pokud nesleduje legitimní cíl nebo neexistuje-li přiměřený vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovaným cílem, který má být uskutečněn,“ uvádí Evropský soud pro lidská práva.
Soud dále posuzoval případy odděleně. Co se týče případu paní J.D., která žije v domě se třemi ložnicemi s těžce postiženou dcerou, Soud konstatoval: Pokud jde o schéma podpory, co se týče první stěžovatelky, Soud shledává, že ačkoliv bylo uznáno, že jakýkoli krok by byl pro první stěžovatelku extrémně rušivý a vysoce nežádoucí, nebylo by v zásadě proti uznaným potřebám osob se zdravotním postižením ve speciálně upraveném ubytování, avšak bez potřeby „extra“ ložnice ze zdravotních důvodů, aby se přestěhovala do menšího, přiměřeně přizpůsobeného ubytování.
Evropský soud pro lidská práva v tomto případě neshledal porušení Článku 14 – Zákaz diskriminace ve spojení s Čl. 1 prvního protokolu Úmluvy.
Naopak žena čelící riziku násilí má zůstat doma, pokud si přeje
Ke zcela jinému závěru dospěl Soud v případu paní A., která bydlí se synem v bytě se třemi ložnicemi, kde se skrývá před násilnickým mužem. Paní A. jako druhá ze stěžovatelek podle odůvodnění rozsudku totiž ve své stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva mimo jiné uvedla, že ji vláda tím, že snížila příspěvek na bydlení, diskriminovala na základě jejího pohlaví ve smyslu případu Thlimmenos v. Řecko, protože se stala obětí domácího násilí a oběťmi domácího násilí jsou převážně ženy. Soud na tuto argumentaci přistoupil.
„V druhém případě Soud poznamenává, že legitimní cíl opatření – motivovat ty, kteří mají ložnice navíc přestěhovat se do menších domovů – je v rozporu s cílem programu, který má umožnit těm, kteří čelí vážnému riziku domácího násilí, zůstat bezpečně ve svých domovech, pokud si to přejí,“ napsal senát Evropského soudu pro lidská práva v rozsudku. Soud i z těchto důvodů proto shledal, že v případě paní A., která jako oběť násilného muže žije se svým synem v bytě se třemi ložnicemi, došlo k diskriminaci respektive k porušení Článku 14 Úmluvy ve spojení s Čl. 1 protokolu 1. Soud rozhodl, že paní A. musí být státem odškodněna částkou 10 000 euro.
Soudci Pejchal a Wojtyczek: Předkládáme vážné výhrady, nechápeme
Zásadní nesouhlas se způsobem, jak Soud rozhodoval, vyjádřili ve sdíleném zčásti nesouhlasném stanovisku soudci Aleš Pejchal, zvolený za Českou republiku, a Krzysztof Wojtyczek, zvolený za Polsko.
Disentující soudci uvedli svoje stanovisko citátem z Aristotelovy Etiky Nikomacheovy: „Nejsou-li si lidé rovni, jejich podíly nebudou stejné, což je zdrojem sporů a obviňování, jestliže lidé, kteří jsou si rovni, nedostávají stejný podíl nebo když lidé, kteří si nejsou rovní, dostávají stejný podíl.“
„S respektem nesouhlasíme s pohledem většiny, že v případě druhé stěžovatelky byla porušena Úmluva. Uznáváme, že obě stěžovatelky se ocitly v obtížné osobní situaci, přesto souhlasíme se závěrem, který v případech učinil Nejvyšší soud Velké Británie. Navíc, máme vážné výhrady k závěrům většiny, které, musíme přiznat, nejsme schopni plně pochopit,“ napsali v disentu soudci.
Soudci: Je potřeba zůstat ve stejném domě chráněna Úmluvou?
Podle obou soudců judikatura ESLP stanovila metodologii pro aplikaci Článku 14 – zákaz diskriminace, která je jasně inspirována Aristotelovskou tradicí. Tento zavedený přístup je shrnut v případu Gubernina v. Chorvatsko: Soud ve své judikatuře stanovil, že pouze rozdíly v zacházení založené na identifikovatelné povaze nebo stavu mohou být diskriminací ve smyslu Článku 14.
Jak dále soudci uvádějí, podle dobře zavedené judikatury se aplikace Článku 14 zkoumá ve dvou stupních. První stupeň obsahuje identifikaci třídy osob v analogické nebo relevantně identické situaci stejně jako třídu osob v relevantně rozdílné situaci. Druhým krokem je test objektivního a rozumného ospravedlnění pro rozlišování mezi lidmi ve stejné situaci nebo nerozlišování mezi lidmi ve stejné situaci.
Většina poukazuje na dva charakteristické rysy dvou stěžovatelek: Byly ve zvláštním zranitelnému postavení a byly výrazně méně schopné než ostatní příjemci podpory na bydlení zmírnit své ztráty ubytováním nájemníků nebo vlastní prací, shrnují soudci.
Podle disentujících soudů není pochyb o tom, že osoby s určitým postižením mají legitimní zvláštní potřeby v souvislosti s bydlením – potřeby převyšující potřeby průměrné běžné rodiny. Je také zřejmé, že mnoho obětí domácího násilí vyžaduje zvláštní ochranu a že speciálně upravený domov může tuto ochranu do jisté míry poskytnout. Všechny tyto legitimní zvláštní potřeby týkající se bydlení však mohou být uspokojeny v různých domácnostech. Především však nebylo prokázáno, že by v novém ubytování nebylo možné nabídnout účinnou ochranu proti potenciálnímu agresorovi. Je proto obtížné souhlasit s tvrzením, že „v případě druhé stěžovatelky by ztráta jejího domu ohrozila její osobní bezpečnost“.
Z těchto důvodů je obtížné pochopit, proč je zvláštní potřeba „moci zůstat ve stejném domě“ zvláštní vlastností odůvodňující zvýšenou ochranu podle Úmluvy, podotýkají soudci v disentu.
Napadený zákon se vůbec netýká obětí domácího násilí
Podle obou soudců si většina jako východisko pro posouzení případu druhé žadatelky zvolila předpoklad genderové diferenciace. „V tomto ohledu podotýkáme, že existuje mnoho obětí domácího násilí, které nebyly napadenými legislativními opatřeními dotčeny. Zaprvé, domácí násilí postihuje všechny sociální třídy, ale ne všechny oběti domácího násilí mají nízké příjmy. Za druhé, ne všechny oběti domácího násilí žádají o ochranu v rámci ochranného programu. Zatřetí, ne všechny oběti domácího násilí, které pobírají příspěvek na bydlení a kterým byla poskytnuta ochrana v rámci programu, budou nuceny se vystěhovat. Začtvrté, ne všechny oběti domácího násilí trvají na tom, že musí zůstat ve stejném ubytování. Naopak mnoho obětí domácího násilí raději opustí místo, kde k domácímu násilí došlo. Staré ubytování jim připomíná stresující okamžiky a chtějí začít úplně nový život někde jinde. Za páté, nebyly předloženy žádné důkazy založené na statistických údajích, které by ukazovaly, že napadené právní předpisy se týkají hlavně obětí násilí na základě pohlaví nebo obecněji, že ovlivňují například výrazně vyšší procento žen než mužů,“ vyjmenovávají soudci ve svém nesouhlasném stanovisku.
„Rovněž poznamenáváme, že domácí násilí nemá vždy významný dopad na schopnost obětí pracovat a vydělávat peníze. Ne všechny oběti domácího násilí jsou výrazně méně schopné než ostatní příjemci příspěvků na bydlení zmírnit své ztráty prací,“ uvedli soudci v disentu.
A není to třeba dokonce i rasová diskriminace?
Soudci šly ve své argumentaci ještě dále: „Ze všech těchto důvodů nemůžeme souhlasit s názorem, že druhá žadatelka byla zvláště poškozena, protože její situace byla z důvodu pohlaví výrazně odlišná. Napadené právní předpisy jsou genderově neutrální. Podle linie, kterou přijala většina, by bylo lze také říci, že stejná legislativa (britská legislativa – pozn. autorky) ovlivňuje početně významnou skupinu osob s nízkými příjmy patřící k etnickým menšinám, takže by existoval prima facie důvod pro rasovou diskriminaci. Ovlivňuje také početně významnou třídu přistěhovalců s nízkými příjmy, takže by existovala prima facie zaujatosti pro předsudky proti přistěhovalcům,“ uvedli v disentu.
Podle disentujících soudců při posuzování proporcionality většina přihlíží k cílům systému ochranného programu. Hlavním cílem je umožnit obětem domácího násilí zůstat ve stejném ubytování. Jinými slovy, pachatel domácího násilí by se měl odstěhovat, zatímco oběť by měla mít možnost zůstat.
„S takovým výrokem souhlasíme. Přesto dodáváme důležité upozornění. Právo oběti zůstat ve stejném domově není absolutní. Za některých okolností může domov opustit – z jiných legitimních důvodů,“ napsali soudci.
Má Úmluva chránit oběti domácího násilí více, než těžce postižené?
Jak dále soudci v odlišném stanovisku uvádějí, většina soudců zdůraznila důležitost argumentu, podle kterého je cílem zákonodárce „umožnit obětem domácího násilí těžícím z programu na ochranu, zůstat v jejich vlastním bydlení bezpečně“. Relevantní otázka je, zda umožnit obětem domácího násilí těžícím z ochranného programu zůstat ve vlastním bydlení bezpečně je hodnota chráněná Úmluvou. Z našeho pohledu o tomto Úmluva mlčí. Ani většina nevysvětluje, proč by měla Úmluva upřednostnit „umožnění obětem domácího násilí těžícím z ochranného programu zůstat ve vlastním bydlení bezpečně“ nad jiné cíle.
Podle obou soudců většina nedefinovala přesně třídu osob, která byla dotčena odlišným zacházením ve vztahu k Článku 14. Podle odůvodnění jde v tomto případu o všechny osoby, které splňují kumulativně tato kritéria: Dostávají příspěvek na bydlení, jsou příjemci ochrany v ochranném programu a žijí v bydlení s extra ložnicemi.
Na tomto místě bychom chtěli říci, že první stěžovatelka je ve velmi obtížné situaci, píší oba soudci ve stanovisku. Postižení jejího dítěte vyžaduje bydlení uzpůsobené její situaci. Co se týče bydlení má její rodina legitimní speciální potřeby. Adaptace bydlení pro postiženou je pravděpodobně nákladnější, než aplikace ochranného programu. „Nevidíme žádný skutečný důvod činit rozdíl mezi těmito dvěma stěžovatelkami,“ uvádějí disentující soudci s tím, že oba případy měly být rozhodovány stejně: „Bylo by rovnocenně spravedlivé – nebo rovnocenně nespravedlivé – říci, že vláda nepředložila žádný vážný důvod, který by odůvodňoval upřednostnění cíle současného opatření nad cílem umožnit postiženým osobám zůstat v jejich domovech,“ uvedli soudci v disentu.
Soudci: Opustili jste právo, překročili mandát, vstoupili do politiky
V závěru disentu pak soudci předkládají úvahu o nezávislosti soudců ve vztahu k zasahování do politiky, politických procesů a politického rozhodování.
Nezávislost soudců je akceptována jen tehdy, pokud se soudnictví straní zasahování do politických procesů. Má-li být soudní moc nezávislá, musí soudní a politická sféra zůstat odděleny, upozorňují soudci. „Jak je vysvětleno výše, zásady rovnosti a nediskriminace znamenají velmi širokou diskreční pravomoc, a tedy také riziko nepřiměřeného zasahování do sféry politických rozhodnutí. Tento případ je dalším příkladem tohoto nebezpečí, upozorňují disentující soudci.
Problém se podle soudců stává akutnější, když se rozlišování různých cílů začne týkat rozdělování veřejných peněz. Soudní procesy nejsou fórem pro tento typ rozhodování, dodávají soudci. „Většina řeší otázku prioritizace legislativních cílů v naprosté izolaci od hodnot Úmluvy, opouští oblast soudního vymáhání práv vyplývajících z Úmluvy a vstupuje do oblasti tvorby politiky. Nejen naše názory na to, co je právo, ale také naše názory na to, co je mandát tohoto soudu, jsou velmi rozdílné,“ uzavírají soudci Aleš Pejchal a
Irena Válová
