Mimořádný ohlas vyvolalo páteční zveřejnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým se obecným soudům vrací spor somálské muslimky Ahmednuur Ayan Jamaal se školou v Praze 10 kvůli zákazu nošení pokrývky hlavy. Nejvyšší soud konstatuje, že zákaz nošení muslimského šátku neodůvodňuje v ČR žádný zájem ani legitimní cíl a není podložen zákonem.
Podle Nejvyššího soudu je naopak školský zákon podkladem pro povinnou toleranci náboženských symbolů ve výuce. Konfrontace s náboženskými projevy jiných může být podle Soudu podnět ke kritickému myšlení a členové občanské společnosti nemohou být neutrální ve věcech náboženských a světonázorových, uvádí doslova Nejvyšší soud.
Somálská muslimka, která podle rozsudku Nejvyššího soudu získala v ČR azyl, a proto je ni hledí jako na občana ČR, se soudně domáhá omluvy za zákaz nošení hidžábu ve škole, kvůli kterému je diskriminována a je jí upřena možnost vzdělávat se, dále se domáhá slibu, že se to už nebude opakovat a peněžní satisfakce ve výši 60 tisíc korun.
Rozsudek v plném znění je zde.
Podle prvního rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 se ředitelka školy diskriminace nedopustila, když muslimce připomněla zákaz nošení pokrývek hlavy podle školního řádu, ale muslimka kvůli zákazu vůbec nezahájila výuku.
Obvodní soud pro Prahu 10 vyšel ze zjištění, že žalobkyně Ahmednuur Ayan Jamaal pochází ze Somálska a byl jí dne 13. 12. 2011 udělen v České republice azyl podle § 12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., stojí v rozhodnutí k postavení muslimky žalující školu v Praze 10.
Štrasburk a MS v Praze: Věřící nemá právo manifestovat víru jakkoli
Rozhodnutí z Prahy 10 potvrdil Městský soud v Praze 18. prosince 2017. Městský soud v Praze si pomohl judikaturou Evropského soudu pro lidská práva z tzv. šátkových sporů zejména z Francie a otevřel otázku práva demonstrovat svoji víru ve škole.
„Dovodil, že absence výslovné zákonné úpravy zákazu nošení muslimského šátku neznamená, že bylo porušeno právo žalobkyně svobodně projevovat své náboženské přesvědčení či došlo k porušení čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Řím, 4. XI. 1950, dále jen „Úmluvy“). S odkazem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) uvedl, že v České republice jsou (stejně jako ve Francii) viditelné náboženské znaky přijímány jako protiklad k roli škol, jejichž prostředí má zůstat neutrální, být místem pro rozvoj, včetně kritického myšlení, a že tyto symboly narušují principy rovnosti mužů a žen,“ cituje Nejvyšší soud z rozsudku Městského soudu v Praze.
Mohlo by vás zajímat
Podle Městského soudu v Praze neexistuje v ČR povinnost tolerovat náboženské symboly: „Povinná tolerance náboženských symbolů nemá v České republice zákonný podklad a je dána pouze opakem práva na náboženskou svobodu, proto proti právu žalobkyně projevovat své náboženství navenek stojí právo být svobodně bez vyznání, náboženské symboly nemít, nebýt vystaven jejich působení a nemuset se zabývat jejich významem. Česká republika odděluje své instituce od náboženských a uznává i právo být bez náboženského vyznání; právo projevovat své náboženství kdykoli a kdekoli neexistuje,“ uvedl doslova Městský soud v Praze.
ESLP: Stát nechrání každý čin řízení náboženstvím
O rozsudku Evropského soudu pro lidská práva S.A.S. v. Francie, z něhož vzešlo „právo nebýt šokován cizí kulturou“ a zájem státu na „spolužití v prostoru společné socializace“, Česká justice podrobně informovala. Jenže Francie v tomto případě tuto vůli a zákaz zahalování na veřejnosti projevila zákonem, nikoli pouhou úpravou pravidel ve školním řádu. Proti Francii si u ESLP stěžovala žena nazývaná S.A.S.
Existuje ale i další „francouzský případ“, který se týká výhradně nošení muslimských šátků ve francouzských školách. Je to případ Dogru v. Francie z roku 2008, kdy rodiče trvali na tom, aby dívka chodila do školy v muslimském šátku. Případ se dostal až k Evropskému soudu pro lidská práva, kde muslimka prohrála, když ESLP konstatoval, že zákaz muslimského šátku ve škole není porušením Úmluvy o lidských právech a svobodách. Věřící totiž nemá právo manifestovat svoji víru kdykoli se mu zachce a jakkoli se mu zachce, konstatoval soud., s odkazem na další podobný případ: „Článek 9 (Úmluvy) obsahuje seznam forem, jak lze manifestovat víru – učením, praktikováním, účastí, jako divák bohoslužeb. Přesto nechrání každý čin motivovaný nebo inspirovaný náboženstvím a vírou a negarantuje vždy právo chovat se způsobem řízeným náboženskou vírou. (viz. odkaz na případ Leyla Sahin).“ Také o tomto případu Česká justice podrobně informovala. Případ Dogru v. Francie podrobně rozebírá vztah náboženství, státu a školy a náboženských projevů.
Somálka: Demonstraci víry lze omezit jen nezbytně a zákonem
S výroky Městského soudu v Praze somálská muslimka nesouhlasila. V dovolání namítá, že odvolací soud Městský soud v Praze „svým závěrem, že v České republice je škola oprávněna omezit projev náboženského vyznání studenta bez výslovné zákonné úpravy, zcela popřel čl. 4 a čl. 16 odst. 4 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb. (dále jen „Listina“), jakož i judikatorní závěry ESLP, že daná otázka má být řešena v souladu s tradicí a nastavením v daném smluvním státě. „Projevy náboženského přesvědčení navenek lze totiž dle čl. 9 Úmluvy, resp. dle čl. 16 odst. 4 Listiny, omezit pouze za současně splněných podmínek stanovených zákonem, které musí sledovat legitimní cíl a být v demokratické společnosti nezbytné,“ uvádí se v rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud ji nakonec dal za pravdu. „Podle čl. 9 Úmluvy má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských úkonů a zachováváním obřadů (odst. 1). Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví, nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných,“ cituje Soud Článek 9 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Úmluvy, podle které byly rozhodnuty oba „francouzské“ případy.
Somálce nošení šátku ukládá islám a nikdo to nezpochybnil
Nejvyšší soud se rovněž vypořádal s faktem, že škola nezakázala jen pokrývky hlavy muslimům, ale všem žákům. „Nepřímá diskriminace je faktickým důsledkem určité relevantní praxe, kterou je nutno podrobit testu nepřímé diskriminace, který spočívá ve zjištění, že 1) na první pohled neutrální kritérium dopadá silněji na konkrétní skupinu definovanou podle etnických, rasových, pohlavních, náboženských či jiných kritérií; 2) žalobce je členem takové skupiny; 3) pro nepřiměřené znevýhodnění této skupiny neexistuje objektivní a rozumné zdůvodnění, že se jednalo o opatření sledující legitimní cíl, jež bylo k jeho dosažení vhodné, nezbytné a přiměřené (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. III. US 1136/13, bod 42). Prokázáním prvních dvou podmínek (důkazní břemeno nese vždy žalobce) je dán předpoklad nepřímé diskriminace,“ uvádí se v rozsudku Nejvyššího soudu.
Soud k tomu cituje muslimku: „Žalobkyně tvrdila, že neutrální požadavek školního řádu zakazující všem studentům školy nosit při výuce pokrývku hlavy a na to navazující jednání ředitelky žalované má v přístupu ke vzdělání oproti ostatním studentům rozdílný dopad na ženy (studentky) muslimského vyznání, konkrétně na žalobkyni.“
„Žalobkyně je muslimského vyznání, které navenek projevuje zahalením vlasů, krku a poprsí. Jde o jeden (nejběžnější) ze způsobů zahalení muslimských žen zvaný hidžáb, při němž obličej zahalen není, na rozdíl od jiných způsobů zahalení jako je nikáb nebo burka, které zčásti nebo zcela obličej zakrývají. Zahalení, kromě ochrany ženy proti nežádoucím mužským pohledům, vyvolává v muslimských ženách zahalujících se dobrovolně pocit bezpečí, anonymity, soukromí a je považováno za symbol jejich náboženské identity, zbožnosti, statečnosti a vnitřní síly (srov. Davidová, M., Zahalování českých konvertitek k islámu, Diplomová práce, Univerzita Karlova v Praze, filozofická fakulta, Praha, 2014, dostupné na webu http://is.cuni.cz). Sama žalobkyně považuje nošení hidžábu za projev svého náboženského přesvědčení a víry, vnímá je jako náboženské pravidlo, které jí její víra ukládá, přičemž toto její tvrzení nebylo v řízení zpochybněno,“ uvádí se v rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud ČR: Češi nemají právo být šokování jinou kulturou
Ředitelka školy opírala požadavek na odložení muslimského šátku o ustanovení školního řádu. Cílem tohoto opatření bylo dodržování společenských norem v prostorách školy a bylo vyvoláno nevhodným oblékáním především chlapců, kteří nosili ve škole a při výuce kšiltovky a kapuce, uvádí se v rozhodnutí Nejvyššího soudu. „Normy společenského chování včetně odívání však žalobkyně užitím muslimského šátku neporušila, neboť zahalení vlasů obecně nevzbuzuje pohoršení, je u žen běžné nejen při pobytu venku, ale i uvnitř budov. Skutečnost, že způsob vázání hidžábu je v naší společnosti cizorodým prvkem, neznamená porušení norem společenského chování, mravnosti, respektive morálky. V případě zahalení hidžábem jako projevu víry tedy není zákaz pokrývek hlavy odůvodněn legitimním cílem zachovávat pravidla společenského chování a morálky, tedy cílem, jež toto ustanovení školního řádu sledovalo,“ staví se Nejvyšší soud na stranu somálské muslimky, když na rozdíl od Francie nepřiznává občanům ČR právo nepřijmout jinou kulturu.
„Takový zákaz neodůvodňuje ani zájem na ochraně veřejné bezpečnosti a pořádku, neboť samotné zahalení hidžábem nezvyšuje žádná bezpečnostní rizika. Nezakrývá obličej a neztěžuje tak identifikaci nositelky, ve vztahu k okolí nemůže vzhledem ke způsobu vázání šátku způsobit obavu například z ukrytí předmětů, kterými by mohli být ohroženi ostatní studenti nebo zaměstnanci školy. Osobě, která jej užívá, nezpůsobuje komplikace při komunikaci či orientaci v prostoru, a to ani při tělocviku, kde je navíc možno použít sportovní variantu tohoto zahalení (stejně jako se při tělocviku používá příslušný sportovní oděv),“ uvádí se v rozhodnutí. Ve výše uvedeném případu Dogru v. Francie šlo o zákaz nošení muslimského šátku v hodinách tělocviku ve Francii, který naopak nebyl shledán v rozporu s Úmluvou.
Nejvyšší soud: Český stát musí chránit výkon náboženství i proti jiným
Jaká dále Nejvyšší soud v rozsudku uvádí, odvolací soud své zamítavé rozhodnutí postavil především na závěru, že omezení dané školním řádem je odůvodněno tím, že škola má být neutrálním prostředím, povinná tolerance náboženských symbolů nemá v České republice zákonný podklad, užívání takového symbolu je v rozporu s právem být svobodně bez vyznání, nebýt vystaven působení těchto symbolů, zvlášť když jde o symboly cizorodé, představující politickou povahu náboženství (islámu), jež je v rozporu se západními liberálními ideály.
„Tato argumentace svědčí o tom, že odvolací soud shledal v omezujícím opatření legitimní cíl ochrany práv a svobod druhých, avšak s jeho závěry nelze souhlasit. Česká republika je založena na principu laického státu. Podle čl. 2 odst. 1 Listiny je totiž stát založen na demokratických hodnotách a „nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání“.
Je tedy zřejmé, že Česká republika musí akceptovat a tolerovat náboženský pluralismus, tzn. především nesmí diskriminovat či naopak bezdůvodně zvýhodňovat některý z náboženských směrů,“ uvádí Nejvyšší soud s odkazem na Článek 2 odst. 1 Listiny práv a svobod a konfesně neutrální republiku, kterou je český stát.
„Zachovávání náboženské neutrality státem znamená, že do základního práva svobody náboženského přesvědčení a jeho projevů nezasahuje, avšak vytváří podmínky pro jeho realizaci, chrání výkon těchto práv a svobod před rušivými zásahy a nastoluje podmínky k tomu, aby vedle sebe mohly pokojně koexistovat osoby s různými, i protichůdnými světonázory, respektive osoby, které vyznávají různá náboženství,“ uvádí se poté doslova v rozsudku Nejvyššího soudu.
NS: Školský zákon ukládá tolerovat náboženské symboly ve výuce
Co se týče práva na vzdělání, které bylo Somálce údajně upřeno kvůli zákazu šátku, odvolává se Nejvyšší soud na školský zákon, podle kterého je „vzdělávání založeno na zásadách rovného přístupu každého státního občana České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie ke vzdělávání bez jakékoli diskriminace z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, víry a náboženství, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu a zdravotního stavu nebo jiného postavení občana a současně na vzájemné úctě, respektu, názorové snášenlivosti, solidaritě a důstojnosti všech účastníků vzdělávání. „Nelze proto přisvědčit závěru odvolacího soudu, že tolerance náboženských symbolů ve školství nemá zákonný podklad,“ dodává k tomu Nejvyšší soud.
„Tolerance je občanskou ctností, kterou by měli být nadáni členové občanské společnosti, od nichž neutralitu ve věcech náboženských a světonázorových požadovat nelze. Minimální tolerance jednotlivců se projevuje v nezasahování do svobod druhých, resp. v dodržování zákonů, které svobodu druhých osob chrání; stát zde pak vystupuje jako strážce tolerance (Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, T., Listina základních práv a svobod. Komentář, Wolters Kluwer, Praha 2012, komentář k čl. 2 Listiny),“ pokračuje rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Podle Nejvyššího soudu z hlediska uvedených principů založených na toleranci „nelze dovodit, že by právo být bez náboženského vyznání mělo mít větší sílu než právo vyznávat náboženství a projevovat je navenek“. „Vyznávání islámu, jehož symbolem je u žen hidžáb, je sice náboženstvím v českých poměrech nezvyklým, vzbuzujícím v některých občanech paušalizující obavy, avšak za podmínek daných naším právním řádem by i tyto osobní a nikoho neohrožující projevy náboženského přesvědčení měly být většinovou společností tolerovány, a to zvláště v oblasti vzdělávání, jehož úkolem je mimo jiné i vést studenty k úctě a respektu k právům druhých a názorové snášenlivosti,“ uvádí doslova Nejvyšší soud.
Na muslimku se musí hledět jako na našeho občana
Protože somálské muslimce udělila ČR azyl, musí na ni být pohlíženo jako na občana státu. Proto podle Nejvyššího soudu „není rozumného důvodu, proč by měly tyto projevy jiného, byť u nás nezvyklého náboženství tyto osoby omezovat nebo ztěžovat výkon jejich základních práv. Právě podnětem k rozvoji kritického myšlení, jež zmiňuje odvolací soud, může být konfrontace s projevy náboženského přesvědčení jiných“.
Poté Nejvyšší soud ČR činí závěr: „Lze uzavřít, že zákaz nošení pokrývek hlavy studentkám muslimského vyznání při teoretické výuce ve škole není odůvodněn legitimním cílem. Ve vztahu k žalobkyni došlo proto k nepřímé diskriminaci v přístupu ke vzdělání ve smyslu § 3 antidiskriminačního zákona.“
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně Ahmednuur Ayan Jamaal, zastoupené advokátkou Mgr. Radkou Korbelovou Dohnalovou, Ph.D.proti žalované Střední zdravotnické škole z Prahy 10 zastoupené advokátem Mgr. Radkem Suchým ve prospěch muslimky Jamaal, když v rámci dovolání muslimky věc vrátil k projednání k Městskému soudu v Praze. Nejvyšší soud rozhodnutí oznámil 6. prosince 2019.
Irena Válová
