Mezi oběťmi komunistického režimu, a tehdejším totalitním státem, stála pouze jediná hradba – jejich advokáti. Ale i ti se stávali, především v padesátých letech, oběťmi. Historii advokacie ve střetu s režimem, a osudům konkrétních osob, se věnuje aktuální projekt České advokátní komory Advokáti proti totalitě. ČAK v rámci projektu uspořádal i stejnojmennou konferenci ve velké jednací síni Vrchního soudu v Praze, kde se v padesátých letech konaly největší politické procesy.
Jak řekl v úvodu předseda ČAK Vladimír Jirousek, téma je natolik silné, že i když se jedná o třicet let od nastoupení cesty k demokracii, jedná se stále o jednu generaci. Připomněl, že konference se koná v historické jednací síni, kde probíhaly v padesátých letech největší politické procesy před Státním soudem. „Vláda práva je a musí být nad vládou politickou. Všichni víme, že pro totalitní režimy platil pravý opak, a právě proto, že jednoznačná posloupnost, tj. nadřazenost vlády práva nad politickými turbulencemi, není ani dnes všem zcela jasná či přijatelná, snažíme se – my advokáti – přispět realizací projektu „Advokáti proti totalitě“ k důraznému prosazování principů a atributů právního státu,“ dodal Jirousek.
Po něm se slavnostního slova ujala celá řada významných činitelů, i ze zahraničí: prezident CCBE José de Freitas, prezident Chorvatské advokátní komory Josip Šurja, viceprezidentka Německého advokátního spolku DAV Claudia Seibel. Předseda Výboru trestního práva CCBE Ondrej Laciak prohlásil, že totalitní stát byl založen na likvidaci nepohodlných osob, přičemž i dnes dochází ke zneužívání práv a ke stíhání advokátů jenom proto, že zastupují nepohodlné klienty.
„Není divu, že v čele boje proti totalitě stáli především advokáti,“ uvedl předseda Slovenské advokátní komory Tomáš Borec. „Naší trvalou povinností je hájit svobodu před jakýmkoli zpochybňováním právního státu.“
Předseda Senátu Parlamentu ČR Jaroslav Kubera ve svém vystoupení rovněž připomněl třicet let od pádu komunismu, a skutečnost, že advokáti bojovali s tehdejším režimem i s nasazením nejvyšší oběti, když neváhali obhajovat „nepřátele lidu“. „Chtěl bych jim za to poděkovat, protože kdyby nebylo jejich odvahy, rok 1989 by se nestal přelomovým. Se svobodou je spojen i právní stát, a ten je zase spojen s advokáty. V prosazování myšlenky svobody je role advokátů nezastupitelná.“ Závěrem se Kubera vyslovil pro postupnost právnických profesí, tak aby mohli advokáti působit i jako soudci i státní zástupci.
„Advokát je povolán, aby poskytl službu svému klientovi, který je často ve slabším postavení vůči státu,“ konstatoval náměstek ministryně spravedlnosti ČR Michal Franěk. „Nemůžeme zavírat oči před tím, že někteří advokáti dali přednost pomáhání režimu, o to cennější jsou ti, kteří se nebáli obhajovat tehdejší nepřátele státu i za cenu své kariéry a života.“
S hlavními příspěvky k boji proti totalitě vystoupí po slavnostním zahájení advokát Jiří Machourek a bývalý předseda Senátu Petr Pithart, jimž oběma náleží i čestné místo v Právnické síni slávy, kam vstoupili postupně v letech 2017 a 2018. Jiří Machourek je i jedním z oněch deseti představovaných advokátů, kteří se ve své praxi postavili totalitnímu zlu. Podle Pitharta jsou lidé zklamáni – čekalo se, že se dostaví katarze, ale ta nenastala, a minulost se prolnula do současnosti. „Vážím si těch, kteří se postavili moci, to chtělo odvahu a profesionální čest. Všech těch, kteří tady už nejsou, ale i těch, kteří se dokáží postavit represivní moci i dnes.“
Boj proti totalitě v sedmdesátých a osmdesátých letech byl nesrovnatelný s padesátými lety, kdy už komunisté nepopravovali, ale posílali do kriminálu, konstatoval Machourek, jehož zásadní kauzy se týkaly odpůrců režimu – Petra Cibulky, Petra Pospíchala, Alberta Černého, Jaroslava Popelky, Ivana (Magora) Jirouse, Stanislava Devátého a řady dalších. Ve všech kauzách byly ukládány nepodmíněné tresty a zákazy profesí, připomněl své případy. StB znepříjemňovala disidentům život zadržováním na osmačtyřicet hodin, či domovními prohlídkami. Machourek se k obhajobě dostal přes známého brněnského disidenta Jiřího Müllera, kterému pomáhal s tiskem a distribucí informací o politických procesech pro VONS a pro Informace Charty 77. Vzpomněl i na trestní stíhání Ivana Martina Jirouse, který napsal dopisu prezidentu Gustávu Husákovi, v němž vypočítal všechny zločiny komunistického režimu, a byl za to odsouzen za pobuřování. „Jirous mi mluvil z duše, mohl jsem se s ním ztotožnit.“ Zmínil rovněž, jak při soudech, například se Slávkem Popelkou, argumentoval již tehdy přijatým Mezinárodním paktem o občanských a lidských právech, přičemž tehdejší soudci jej ani neznali. „Hrdiny této doby byli naši klienti, ne advokáti, kteří si jenom plnili své povinnosti,“ dodal skromně.
Vrchol první části konferenčního dne pak představil křest knihy advokátů Petra Tomana a Ondřeje Šebesty nazvané stejně jako projekt Advokáti proti totalitě. Kmotry se stali Mahulena Borkovcová, dcera Jaroslava Borkovce, který byl jako jediný advokát popraven 5. listopadu 2949, tedy přesně před sedmdesáti lety, a předseda České advokátní komory Vladimír Jirousek.
Jak autoři uvedli, kniha představuje životní osudy jedné advokátky, osmi advokátů a jednoho advokátního koncipienta. Každému z nich postavilo dvacáté století, ve kterém žili, do cesty nejednu životní křižovatku. Osudovou volbu, kudy dál: zda se přizpůsobit režimu a jako mnozí jiní podlehnout strachu o sebe a své blízké, nebo odvážným bojem za právo a spravedlnost se totalitě vzepřít. Každý z těch deseti se vydal správným směrem. S vědomím vlastního ohrožení i tušením trýznivých obětí. „Někteří strávili desítky let v komunistických kriminálech, jiní museli navždy opustit advokacii a jeden z nich byl dokonce v zinscenovaném politickém procesu odsouzen k trestu smrti. Všichni ohrozili své rodiny i své blízké. Nikdo z nás, kteří žijeme v 21. století, by s nimi neměnil. O to víc je třeba vážit si jejich statečných činů i rozhodnutí,“ konstatoval Toman s tím, že rokem 1948, kdy začal fungovat Státní soud, tehdy spravedlnost spadla až na dno. Z vyšetřovatelů, prokurátorů, soudců a některých advokátů se stali vrazi. „Proto si važme těch advokátů, kteří se tomu postavili.“
„Advokát je lakmusovým papírkem. Čím více je systém totalitní, tím víc mu advokát vadí,“ konstatoval ve svém příspěvku bývalý soudce ÚS Stanislav Balík. „Všechny totalitní režimy jsou si v tom podobné – fašismus, nacismus, komunismus.“ Advokát podle Balíka stojí i občas proti totalitě názorové, proti názorům veřejnosti, která nesprávně škatulkuje advokátovy zájmy se zájmy klienta.
Přitom bojuje za klienta i proti svému pohodlí. Dobrý advokát zůstává přítelem spravedlnosti. Balík nadhodil problém zachování etického kodexu, jak se má chovat v době totality. Jestliže například vynese dopis, což by v době normálních poměrů neměl udělat. Připomněl rovněž, že první čistky a perzekuce advokátů začaly již poté, co byl v prosinci 1948 přijat nový zákon o advokacii, který fakticky znamenal konec její svobodné existence. Problémem rovněž bylo, že v padesátých letech mohl advokáta zbavit ministr spravedlnosti, tedy výkonná moc, mlčenlivosti. Advokátní profese neměla v padesátých letech zákonné podmínky ke své existenci, a tak obhájce mohl stát po boku klienta hlavně lidsky. „Advokát by měl trénovat na boj proti totalitě,“ dodal.
Podle místopředsedy ČAK Tomáše Sokola komunismus v době normalizace svedl dohromady advokáty a odpůrce režimu víc, než by o to sami stáli. „Zákony komunisté ignorovali, a to i ty, které si sami napsali. Typické byly represe po podpisu Charty 77, což odůvodňovali tím, že signatáři porušují zákony, které nicméně byly dodržovány. Jejich trestáním režim předstíral dodržování socialistické zákonnosti. „Advokáti se přitom zachovali, jak měli. Advokát argumentoval tak, že zákon je v případě jejich klientů interpretován špatně.“ Zlom přišel po přijetí Mezinárodního paktu o lidských právech, kdy došlo ke zmezinárodnění politického pronásledování, a na tom se stavěla i argumentace obhajoby. Stát v té době na rozdíl od padesátých let si už nevymýšlel trestné činy, ale obecné trestné činy se politizovaly, docházelo k vyhazovům z práce. „Obhajoba byla zneužívána proti obviněným a obžalovaným. U podpisů šlo o to, zda se dotyční dopustili trestného činu, na což se používaly zběsilé právní konstrukce, aby bylo možné krotké vyjádření kriminalizovat. Nešlo o to, zda se něco stalo, ale jak to interpretovat, a jak to obhajovat.“
Na příběhu svého otce Václava Bendy demonstroval pronásledování a vlastní obhajobu jeho syn, předseda ÚPV Marek Benda. Vzpomněl, jak otec s dětmi rád hrál různé karetní hry, a jak boj s komunisty bral rovněž jako hru. „Podpisem Charty 77 vstoupil do hry s mocí.“ Napoprvé se jej snažili vyhodit bezúspěšně z ROH, napodruhé už to vyšlo. Při svých obhajobách se snažil využít všech možností, především poukazováním na to, že svým konáním neporušuje žádné tehdejší zákony. Zlom přišel o rok později, kdy 27. dubna 1978 spoluzakládá VONS. Za tuto aktivitu byl následně zatčen a na pět let odsouzen za podvracení republiky. I v průběhu trestního řízení se pokoušel poukazovat na porušování tehdejších zákonů, Ústavy a mezinárodních závazků v oblasti lidských práv ze strany státní moci.
VONS se snažil pomáhat i neznámým lidem, zprávy zasílal různými kanály do zahraničí a zpracovával do sdělení VONS, navázal na činnost tohoto uskupení ve svém příspěvku historik ÚSTR Petr Blažek. Snažil se, aby informace o jednotlivých procesech obsahovala i jména konkrétních soudců, prokurátorů a advokátů. Zveřejňování jmen na zahraničních stanicích, především na Hlasu Ameriky, kterou komunisté nesměli rušit, protože šlo o oficiální stanici vlády USA, aktérům politických procesů nesmírně vadilo. Vadilo to i režimu, proto se stávali členové Výboru terčem nenávisti z jeho strany. Za dobu jeho fungování vyšlo celkem 1125 jejich sdělení v Informacích o Chartě 77. „Advokáti byli vstřícní k VONS, což se nedá srovnávat se soudci a prokurátory, a ti, kteří s Výborem spolupracovali, byli vystaveni tlaku ze strany StB.“
„Na každém zasedání KBSE se probíraly jednotlivé případy politické represe, a československý delegát měl co vysvětlovat. Zveřejňování tak bylo velice účinné,“ sdělil slovenský disident a advokát Ján Čarnogurský, který byl za obhajobu vyloučen z řad advokacie. Nějakou dobu se živil jako podnikový právník, než ho vyhodili i z tohoto zaměstnání. V procesu s tzv. “bratislavskou pětkou“ byl v roce 1989 odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. „Propuštěn jsem byl krátce po 17. listopadu, abych byl po čtrnácti dnech jmenován místopředsedou federální vlády.“ Trestní procesy konce osmdesátých let byly podle Čarnogurského kombinací neschopnosti pochopit perestrojku, a změny, k nimž docházelo v té době v SSSR. Zatímco v Čechách to byly především procesy s chartisty, na Slovensku šlo především o státní dozor nad církvemi. Problém advokátů spočíval v tom, so jaké míry dokázali být morální oporou stíhaných osob, řekl dále. I v současnosti lze najít různé nebezpečné tendence k omezování svobody. „Obrana proti deep státu se může stát novodobou formou odboje proti totalitě.“
Protikomunistický odboj se nelišil od odboje protinacistického, je přesvědčen historik ÚSTR Petr Mallota. Vedle snahy o svržení totalitního režimu postupnou erozí, až se vytvoří mezinárodní podmínky, někteří odbojáři chtěli jednat hned, dokud se režim ještě nestačil konsolidovat. To byli případ Jaroslava Borkovce, jediného advokáta, který byl popraven za komunistického režimu. „Svržení komunistického režimu bylo bezprostředním cílem, šlo o přímou akci,“
Dušan Šrámek
