Bez Listopadu 1989 bychom neměli svobodu slova a projevu a nebyli bychom signatáři Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách, zdůraznil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman na úvod mezinárodní konference Nejvyššího státního zastupitelství (NSZ) a Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) „Spravedlivý proces a mediální realita“. Od té doby se média i justice změnily, dodal.
Jak se mění média, novináři, justice a s jakým dopadem, debatovaly špičky české a mezinárodní justice a politiky. Debata ve čtvrtek 28. 11. 2019 v prostorách Strahovského kláštera dokládala, že jde o problém rezonující částí společnosti.
Česká a Slovenská federativní republika přistoupila k Úmluvě o lidských právech a základních svobodách v roce 1991 a od roku 1992 je Úmluvou vázána, uvedl v úvodu nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Konference se podle něho mimo jiné konala na počest třicátého výročí Listopadu, protože bez Listopadu roku 1989 bychom neměli Úmluvu, svobodu slova a projevu a na Evropský soud pro lidská práva bychom se dívali jako na něco exotického. „Dne 29. 11. 1989 jsme byli svědky zcela zásadní události – vypuštění článku 4 o vedoucí úloze KSČ z Ústavy,“ upozornil a svoje slova doprovodil záznamem tehdejšího vysílání Československé televize. Všimněme si, jak se od té doby změnila média i veřejná žaloba s tím, že ne vždy jde o změnu pozitivní. Každá hra má pravidla. Je zapotřebí si tato pravidla uvědomit, stanovit je a možná i sankcionovat, dodal Pavel Zeman.
Duka soudcům: Na vás záleží, zda bude nastolen mír
Poselství soudcům a všem právníkům přednesl Dominik kardinál Duka. „Většina z vás, kteří zde zastupujete justici, zdobí tituly juris doktor, takže víte, že církev se hlásí k velkému dědictví Římanů – celý justiční řád vychází z římské uměřenosti, z principu, že spravedlnost je, aby každému bylo dáno, co mu náleží, ale také z porozumění a pochopení lidské slabosti,“ uvedl. Po roce 1989 nebyla cesta snadná. „V současnosti jsme svědky, že společnost je rozdělena a chybí jí mír a spokojenost, přes ekonomické úspěchy,“ řekl doslova. Poté připomněl heslo 2. světové války: Mír ve spravedlnosti. „Na vás nositelích spravedlnosti bude záležet, zda se ve společnosti podaří nastolit mír,“ uzavřel svoje vystoupení.
Kriticky k justici promluvil předseda Senátu Jaroslav Kubera, který hovořil o počtu nezákonných trestních stíhání i vězněných lidech, jejichž vysoký počet umístil ČR na druhé místo v Evropě. Současně vyslovil nesouhlas s tím, aby státní zastupitelství mělo v Ústavě zvláštní kapitolu.
Podle předsedy poslanecké sněmovny Radka Vondráčka jsme si ještě před deseti lety nedokázali představit, pod jakým náporem bude občan ze strany televizí i internetu. Poté zdůraznil jako hodnotu přispívající ke svobodě slova a k právu na informace zásadu veřejnosti jednání justice, která má úlohu kontrolní, preventivní a výchovnou. „Justice není ve vakuu,“ řekl a za samostatnou kapitolu označil soudní jednání týkající se politicky činných osob, což je téma, které často rezonuje společností.
Nudící se novináři a soudci, kteří se budou muset přizpůsobit
Jako první z justičních funkcionářů vystoupil předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský: „Zamýšlel jsem se, jak koresponduje spravedlivý proces s mediální realitou. Uspokojivou odpověď jsem nenalezl,“ řekl. Do roku 1990 stačilo přečíst jedny noviny a umět číst mezi řádky. Dnes jsou informace doslova všude. Jsou pro nás tříděny a personalizovány. Původní klasická žurnalistika se rozkližuje, fakta se zaměňují za názory, přesvědčení se míchá s rozhořčením. Modernita je barevná, ihned dostupná a s tučným úderným titulkem. Otázka, která se nabízí, zní: Stojí vůbec konzument informací o informace?
„Všechny nálezy Ústavního soudu jsou vyhlašovány veřejně, vyhlašování se za veřejnost vždy účastní novináři. „Novináři tam intenzivně žmoulají mobily a nudí se. Po skončení vyhlášení nálezu řeknou: Shrňte dnešní rozhodnutí, ale stručně. Pak se dočteme, že Ústavní soud dal nůž na krk exekutorům, ač o exekuce vůbec nešlo,“ uvedl předseda Ústavního soudu, který připomněl, že Soud všechna rozhodnutí zveřejňuje, vydal 150 tiskových zpráv ročně a působí na Twitteru. „Ale mediální zkratku nelze porazit,“ dodal Pavel Rychetský.
Jak Pavel Rychetský uvedl, novým podmínkám se musí přizpůsobit i ústavní soudci: „Musíme svá mediální vystoupení uzpůsobit a počítat s tím, že nikdo nebude číst desítky stran odůvodnění. „Jasné vyjadřování je zdvořilostí hodné filozofa,“ uzavřel předseda Ústavního soudu.
Justice na Facebooku: Vstoupit do nebezpečí nebo mlčet?
Podle ministryně financí Aleny Schillerové se poměry v médiích změnily a dnes například už není možné odvolávat se na nějaký univerzální etický kodex. Počet serverů, portálů i novinářů dramaticky přibývá, ale vláda je stále jen jedna a opozice je také jedna. Informační exploze vede ke špatné práci se zdroji, absenci profesní autoregulace, nelze už určit, zda došlo nebo nedošlo k porušení etiky nebo zákona.
Není čas na verifikaci, protože roli v médiích hraje rychlost. Pokud jeden portál článek nevydá, vydá ho ihned jiný. Tlak na justici se zvyšuje. Komentáře předjímají, hodnotí spekulují. Instituce státu to odsuzuje do značně nevýhodné pozice, neboť instituce mají ze zákona jasně daná pravidla i co se týče informování: „Disproporce mezi živenou spekulací a mlčenlivostí svázanou institucí je značná,“ uvedla. Přesto není pro nové direktivy a zákony, ale pro podporu kvality a kvalitních novinářů.
Za mimořádné významnou označil konferenci předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal, který, co se týče informování o trestním řízení, zdůraznil zásadu presumpce neviny. Tato zásada vychází z Listiny práv a svobod, rovněž je kodifikována v Trestním řádu a opakovaně je potvrzována judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Zásadu presumpce neviny označil předseda Nejvyššího soudu za základní pravidlo informování veřejnosti o trestním řízení.
Nad působením sociálních sítí se zamyslel předseda Nejvyššího správního soudu Michal Mazanec. Podle jeho názoru „mnoho současníků přestává rozlišovat mezi realitou a virtuální realitou“. Facebook má pět miliard uživatelů a spolu s dalšími sítěmi stoupající potenciál ovlivňovat veřejné mínění i fungování institucí nežádoucím směrem. Odborných příspěvků o justici a sociálních sítích je málo. Na soudech není přístup k Facebooku a sítím vůbec, justice má z bezpečnostních důvodů tyto přístupy zablokované. Jenže to vyvolává zásadní otázku: „Má justice do tohoto nebezpečného fenoménu vstupovat nebo má mlčet?“
Jak a podle čeho rozhoduje Evropský soud pro lidská práva?
Poté vystoupil předseda Evropského soudu pro lidská práva Linos-Alexandros Sicilianos a za ním s rozsáhlými referáty dva soudci Evropského soudu pro lidská práva český soudce Aleš Pejchal a polský soudce Krzysztof Wojtyczek.
Rovněž předseda Evropského soudu pro lidská práva zdůraznil veřejnost jako podmínku spravedlivého procesu a princip presumpce neviny. Metodu, jak Soud rozhoduje a vyhodnocuje zásahy do chráněných práv, precizně rozebral a předvedl polský soudce Krzysztof Wojtyczek, který je kromě soudce také učitelem a vědcem a ve veřejných vystoupeních shledává za obtížné tyto disciplíny spojit.
Podle jeho slov mají práva zakotvená v Úmluvě vertikální i horizontální dimenzi a uplatňují se i vůči soukromým subjektům, povinností státu je pak nalézat rovnováhu mezi právy. Jde o ochranu proti zásahům státu i proti soukromým hráčům, řekl doslova.
Poté zdůraznil zvláštnost Článku 10 – právo na svobodu slova a projevu. „První zvláštností je rozsah, neboť se chrání přístup k informacím i jejích šíření včetně těch, kdo je šíří, a to v nadnárodní dimenzi,“ řekl soudce ESLP. Druhou zvláštností je, že povoluje určitou konkrétní formu státního zásahu – například licencování televizí a rozhlasů.
U druhého odstavce Článku 10 je pak zásadní, jak s ním naloží národní stát: Každý zásah musí mít právní základ, legitimní cíl a proporcionalitu. Znamená to, že interpretace je vždy na soudu, musí být předvídatelná a úprava přístupná a mít legitimní cíl, kterými jsou mimo jiné ochrana územní celistvosti, národní bezpečnosti nebo zdraví a morálky obyvatel. Toto pojetí proporcionality vychází z právního systému Pruska. Dále je nutnost přidat adekvátnost a nezbytnost, musí být dosaženo rovnováhy mezi ohroženými hodnotami a chráněnými hodnotami, což se promítá do racionality zásahu. Soud musí zkoumat, zda jde o příspěvek ve veřejném zájmu, jaká je jeho forma, obsah, zda je informace pravdivá, zda je ověřena i jak byla získána. „Není to snadné, ale o tohle jde právní vědě od 19. století zasazovat věci do kontextu a ani já stále neznám odpovědi na všechny otázky,“ uvedl v závěru přednášky polský soudce ESLP Krzystof Wojtyczek
S demonstrací konkrétního rozhodování Evropského soudu pro lidská práva v konkrétní stížnosti vystoupil soudce ESLP zvolený za Českou republiku Aleš Pejchal. Soudce Pejchal se rozhodl prezentovat zčásti novinářským způsobem případ Keena a Kennedy v. Irsko. Po brilantním vědeckém rozboru tak následovala živá prezentace slavného případu dvou irských novinářů, anonymně doručených důkazů korupce irského předsedy vlády a následného zničení těchto důkazů samotnými novináři, ve kterém v roce 2014 zaznělo známé stanovisko Evropského soudu pro lidská práva: Novinář není soudce, nestojí nad zákonem a nemůže si funkci soudu přisvojit.
O případu, ve kterém soudce Pejchal jako soudce ESLP rozhodoval, Česká justice podrobně informovala.
Lenka Bradáčová v citlivé zóně, kde je vše označeno za cenzuru
Rovněž vrchní státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze Lenka Bradáčová zvolila pro demonstraci způsobu informování o trestním řízení jeden ze stěžejních případů projednávaných u Evropského soudu pro lidská práva, a to kauzu Bédat v. Švýcarsko v souvislosti s úniky z trestních spisů. Také o tomto případu Česká justice podrobně informovala.
Vrchní státní zástupkyně kromě toho popsala, jak postupovala v případu českého úniku z trestního spisu, kdy bylo zahájeno trestní stíhání několika fyzických a právnických osob, doprovozené návrhy na vzetí do vazby. Policie prováděla bezodkladné úkony, když se dokument, který obsahoval i jména dosud nevyslechnutých svědků, dostal do rukou novinářů.
Jako zdroj úniku přicházelo v úvahu celkem kolem sedmdesáti osob. Jeden český portál informace zveřejnil. Podle vrchní státní zástupkyně státní zástupce přistoupil k postupu, který za celých třicet let nenastal, to znamená, že vyzval portál, aby se dalšího jednání zdržel a část zprávy stáhl.
„Povinná osoba celou informaci stáhla, ale po hodině, kdy se poradila s právníky, ji znovu publikovala,“ uvedla Lenka Bradáčová, podle které nastala obtížná situace, protože subjekt poprvé výzvě vyhověl, ale pak jednání opakoval. Podle vrchní státní zástupkyně vedli státní zástupci s novináři diskusi o tom, jak si představují odpovědnou žurnalistiku, řešili presumpci neviny, zájmy vyšetřování i práva soukromých osob. „První reakcí bylo vždy – cenzura,“ uvedla Bradáčová s tím, že na rozdíl od zemí, kde se svoboda slova a projevu ve vztahu k justici soustavně vyvíjela, je v České republice takováto výzva vnímána velmi citlivě jako zásah srovnatelný s cenzurou před rokem 1989.
Irena Válová
