Kartely v zakázkách (bid rigging pozn. red) prodražují veřejné zakázky podle kvalifikovaných odhadů o 20 procent. Český antimonopolní úřad je v jejich odhalování podle analýzy prestižní mezinárodní agentury druhý nejúspěšnější v Evropě. Z vyjádření předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) Petra Rafaje vyplývá, že velkou roli v tom hraje skutečnost, že dozor nad oblastí zadávání veřejných zakázek a hospodářské soutěže je usazen v jednom úřadě, který dokáže efektivně využít sdílené know-how svých expertů. V rozhovoru s Petrem Rafajem jsme se rovněž zajímali o to, zda nedávné zrušení zpoplatnění podnětů k prověření veřejných zakázek Ústavním soudem nezahltí úřad a neprodlouží délku řízení.

Ústavní soud nedávno zrušil poplatek 10.000 korun, který byl spojený s podáním podnětu na ÚOHS v oblasti porušení zákona o zadávání veřejných zakázek. Nechali jste se slyšet, že se trochu obáváte enormního nárůstu podnětů, jsou obavy skutečně oprávněné?
Jak ukazují naše zkušenosti z let 2012-2016, tak jsou obavy zcela oprávněné. V uvedených letech počty podnětů každoročně stoupaly o několik stovek, až v roce 2016 přesáhly 1.300. Upozornit přitom musím na hromadný podnět od Oživení, který upozorňoval na více než 250.000 údajných pochybení. Reálně přitom došlo k nezákonnému postupu u několika promile těchto námitek. Podobně jsou na tom podněty obecně, když většina se po prošetření ukáže jako nedůvodná. I ze zákona přitom jasně vyplývá, že primární zaměření dozoru nad veřejnými zakázkami má směřovat na správní řízení o návrzích. Na základě návrhu, který může podat pouze dodavatel schopný plnit danou veřejnou zakázku, je okamžitě zahájeno správní řízení. Návrhy se podávají ve fázi, kdy zadávací řízení stále probíhá a Úřad může svým zásahem ještě napravit případný nesprávný postup zadavatele. Podněty naproti tomu v řadě případů směřují až proti zakázce, na kterou již byla uzavřena smlouva. Úřad může v případě, že skutečně odhalí pochybení, už maximálně uložit pokutu zadavateli. Přitom šetření podnětu není o tolik jednodušší a administrativně méně náročné, a to jak pro úřad, tak pro samotného zadavatele, který musí spolupracovat, komunikovat s námi a zaslat nám dokumentaci k zakázce.

Můžete uvést čísla, kolik je zaplacených podnětů a kolik může být těch nezaplacených?
Přibližně u jedné třetiny podnětů došlo k zaplacení poplatku. Například v loňském roce bylo přijato celkem 254 podnětů, z toho zaplacených bylo 98. Musím však doplnit, že v posledním roce jsme se po diskuzi s veřejnou ochránkyní práv začali zabývat i nezaplacenými podněty. Tedy každý podnět, ať už zaplacený nebo nezaplacený, byl prověřen. Nezaplacené podněty byly v případě, že jsme o dané věci měli pochybnosti, zařazeny do plánu kontrol.

Jaká je dnes průměrná doba na prověření podnětu?
Šetření podnětů neprobíhá ve správním řízená a neplatí pro ně tedy lhůty, jimiž se řídí správní řízení. Úřad se snaží šetření provést v co nejkratší době, většina z nich je vyřízena do 30 dnů, avšak záleží na spolupráci zadavatele. Pouze upřesním, že výsledkem šetření podnětu není rozhodnutí, které by říkalo, zda zadavatel postupoval či nepostupoval v souladu se zákonem. Prošetřením podnětu Úřad pouze zjišťuje, zda existují důvody pro zahájení správního řízení z moci úřední. Až v něm je pak rozhodnuto o tom, jestli zadavatel postupoval správně nebo zákon porušil.

Mohlo by vás zajímat

Máte nějakou statistiku v kolika procentech případů se
v zaplacených/nezaplacených podnětech skutečně pochybení najde?
Již jsem zmínil hromadný podnět Oživení, který byl založen na strojové kontrole záznamů o zadávacích řízeních a skutečných pochybení obsahoval opravdu mizivé množství. Celkově je však procento důvodných podnětů poměrně malé, i proto jsme vždy tvrdili, že zpoplatněním podnětu o zásadní témata k prověřování nepřicházíme. Za rok 2018 jsme na základě 98 podnětů zahájili 31 správních řízení. Tedy necelá třetina podnětů směřovala na reálné pochybení. A to šlo přitom o podněty zaplacené, kdy jejich autor jistě nechtěl zbytečně vydat 10 000 korun a domníval se, že podnět je důvodný a bude na jeho základě zahájeno řízení.

Někdy je vám vytýkána délka celého řízení. Můžete uvést nějaké srovnání třeba se zahraničním?
Domnívám se, že doba, kdy nám mohla být vytýkána délka správního řízení, je již dávno za námi. Dokonce i naši názoroví oponenti musí přiznat, že rozhodujeme zcela ve lhůtách daných správním řádem. V prvním stupni jsme v průměru na 35 dnech, ve stupni druhém pak rozhodujeme přibližně v 55 dnech, plus předtím ještě 30 dnů na předání spisu a další úkony. Pokud chceme mít kontrolu veřejných zadavatelů, tak musíme rovněž počítat s tím, že nějakou dobu zabere.
Porovnání se zahraničím je přitom problematické, protože tam dozor nad veřejným zadáváním vykonávají orgány různého typu, například i specializované soudy a podobně. Rovněž jsou vyžadovány odlišné standardy správního řízení a samozřejmě u nás se rozhoduje v souladu s celou veřejnou správou ve dvouinstančním systému. Jsem toho názoru, že další zkracování řízení by v našem systému bylo na škodu kvalitě rozhodování a musela by se nejspíše určitým způsobem omezit práva účastníků řízení.

Podle analýzy agentury Policy and Regulatory Report, která sezabývala odhalenými a potrestanými kartelovými dohodami (bid rigging) ve 24 evropských státech v létech 2016-2019 je ÚOHS 2. nejúspěšnějším soutěžním úřadem. První jsou kolegové ve Francii, kteří potrestali 20 dohod, vy máte 15. Jaké jsou nejtypičtější kartelové dohody, které jste odhalili? Jak si vlastně do češtiny pro širší veřejnost překládáte v odborné komunitě známý termín “bid rigging”?
Analýza této prestižní služby, která se specializuje na zpravodajství a analytiku v oblasti hospodářské soutěže a veřejné podpory, mne velice potěšila. Mám dojem, že v českém prostředí jsou naše výsledky v boji s bid riggingem dosti podceňovány. Přitom se na kartely ve veřejných zakázkách, což je nejspíše nejjednodušší vysvětlení anglického termínu bid rigging, zaměřujeme v zásadě už od roku 2010. Předpokládá se, že tyto kartely prodražují veřejné zakázky až od 20 %, což při objemu zadávaných veřejných zakázek znamená přinejmenším stovky milionů korun. V současné době se přibližně 80 % kartelových případů, které odhalíme a pokutujeme, týká právě bid riggingu. V absolutních číslech jde o 8-10 případů ročně. Abychom prošetřili více, na to bohužel nemáme dostatečné kapacity, protože každý případ musí být podložen důkazy a odůvodněn v zásadě obdobně, jako když se jde s trestním případem k soudu.

Ve kterém odvětví je nejvíce případů kartelových dohod?
Nemohu říct, ve kterém odvětví dochází ke kartelům v zakázkách nejvíce. Hodně případů máme ve stavebnictví, ale odhalujeme je i v řadě dalších sektorů napříč celou ekonomikou. Protisoutěžní dohody se přitom nemusí týkat jen veřejných zakázek, ale také projektů soukromých zadavatelů. Například při rekonstrukci kantýny v továrně společnosti Hyundai jsme odhalili hned dva takové kartely.

Co je důvodem úspěšnosti šetření kartelových dohod v České republice? Tím, že jsme do jisté míry národ „bonzáků“, kde není těžké přemluvit někoho k nahlášení nekalých praktik? Nebo jsou důvody jiné?
Samozřejmě některé případy odhalíme na základě podnětu, nicméně většina správních řízení vzejde ze spolupráce s Policií České republiky a především z naší vlastní činnosti. Máme totiž, na rozdíl od řady jiných soutěžních úřadů v Evropě, velkou výhodu, že ÚOHS kromě hospodářské soutěže vykonává i dozor nad zadáváním veřejných zakázek. Pokud je tedy prověřována některá veřejná zakázka a jsou u ní zjištěny podezřelé okolnosti, například podobnosti v nabídkách, pak se na věc upozorní lidé z odboru kartelů. Vše je v rámci jednoho úřadu a informace mohou být předány rychle, bez zbytečných průtahů a formalit. Náš kartelový odbor pak může zahájit své vlastní šetření, většinou tím, že vyjede na neohlášenou inspekci, aby přímo u podezřelých firem získal důkazy. Takových místních šetření děláme v posledních letech asi 20 do roka a jsou velice účinná. Spojení hospodářské soutěže a veřejných zakázek v rámci jednoho úřadu nám poskytuje rozhodující náskok, a proto jsme v této aktivitě na tak čelném místě mezi všemi evropskými zeměmi.

Jiří Reichl, Ekonomický deník